Jsem stará, sdělila mi onehdy kolegyně. Zděsila jsem se. Jako ty, že jsi stará? Vždyť ti je pětatřicet! To se tak cítíš, nebo jsi uvěřila někomu, kdo to nemá v hlavě v pořádku? Opáčila jsem. Já ne, ale pro okolí a velkou část společnosti už jsem za zenitem, řekla. Vzbouřila jsem se.

V 35 letech? Fakt? Potvrdila mi, že pětatřicet roků života je konečná, prostě jste na odpis. Nebyla jsem z tohoto tvrzení moudrá. Vždyť je před vrcholem své kariéry, na špičce tvůrčích sil, děvče plné elánu, síly a odvahy jít za svými nápady světa kraj. Dotahovat je do konce a těšit se z úspěchů, které přicházejí. Nadšenec, který hýří energií, miluje nové výzvy, přetváří materiál a myšlenky do náležité harmonie.

Co jsem potom já? Můj věk rovná se dvojnásobku jejího. Jsem fakt do starého železa? Jsem úplně k ničemu? Jen proto, že mám v rodném listě fakta, která nelžou? I přesto, že se duchem nacházím stále v době vysokoškolského studia, že stačím na svěřené úkoly, že chodím, sedím, peču, vařím, uklízím? Že jsem si pod vánoční stromeček přála dostat motyku srdcovku, abych měla do zásoby, kdybych jednu zjara odepsala v rodné hroudě?
Možná už jsem opravdu dospěla do kategorie ježibab, čarodějnic, nestvůr a příšer, které ostatním ztrpčují život, které vyžadují svéráznou pozornost a které se k ničemu modernímu nehodí, co já vím. Možná si o sobě jen myslím, že jsem svěží holka, která toho má ještě mnoho před sebou stejně tak jako nese­psanou závěť a pořádek v knihovně. Možná už nechápu potřeby doby, možná jsem hodna posměchu, protože nezvládám nejnovější digitální technologie a na přeinstalování mobilu potřebuji synka.

Možná mi sem tam vyskočí vráska nebo křečová žíla a pro mužské protějšky už nejsem krasavice na počkání, jíž zírají na tričko a chtějí si s ní vyměnit vizitku a pod záminkou pracovní schůzky ji pozvat na rande. Nenosím už taky vysoké podpatky, protože má kolena dospěla k bodu artróznímu a musím dávat pozor, abych sebou přece jen někde nesekla. To přiznávám. Ale zároveň to, že u svých džínových minisukní a kraťasů zůstanu, dokud neusoudím, že čas je připraven na změnu. A taky se nevzdám svých (prý) ztřeštěných nápadů, z nichž se sem tam vyklubou docela životaschopné projekty. Neopustím inspirativní až poetickou jízdu tramvají v matičce měst ani pražské cukrárny, v nichž se scházím s přáteli a známými. Proč taky. Proč se vzdávat toho, co mi léta patří i prospívá.

Dál budu po uši zamilovaná nejen do knížek o Picassovi nebo Ladovi, ale i do chlapů, kteří mi za to stojí. Dál se hodlám vídat s přítelem a zažívat s ním chvíle plné záhad. Pořád budu pokoušet osud a nastavovat si laťku výš, než mé oko dohlédne. Mám před sebou totiž ještě moc práce.
Nejen ve firmě, již 25 let vedu, nejen na stránkách našich časopisů, nejen na blogu, kde vystupuji s dcerou a pokouším se dát našim materiálům odlišnou tvář od jiných. Dál hodlám vymýšlet nové receptury džemů, čalamád nebo koláčů. Dál budu aranžovat kytky a větve a radovat se z nových objevených kreací. Znova se dám do pletení svetrů, v němž jsem kdysi vynikala, a zhotovím modely, které ještě nikdo nenosí. Za úkol jsem dostala napsat knížku pohádek, vím, že bych to měla udělat. První dvě už mám v hlavě.

Zkrátka a dobře, ne že bych chtěla změnit názor těch, kteří tvoří budoucnost národa. To bych si netroufla. Ale odhodlána jsem žít naplno, brát si plnými hrstmi příležitosti, které se nabízejí. Sama sebe nezatracuji, nýbrž naopak. Ráno se usmívám do zrcadla a říkám si, že to má smysl. Žen v mém věku je kolem mne hodně. Věřím, že se s námi počítá, i když nepočítá. Že dokážeme být užitečné, a zdaleka ne jen jako hlídací babičky. I žena v moudrých letech má co dát. Sama sobě i ostatním. Ona totiž umí utřít slzičku těm mladším a ambiciózním, aniž to kdo spatří. A ti pláčí často. A protože nás, větrem ošlehaných seniorů, přibývá, věřím, že až mládež osuší slzy prvních proher, potají požádá o kormidlo výpomoci tam, kde umělá inteligence necudně zasahuje do prvoplánu podstaty života.

Moje milá pětatřicetiletá kolegyně, ty se nedej. Pětadvacátníci sice mají drive, ale ještě nedorostli do krásy.

Eva Brixi