Byl to neuvěřitelný zážitek. Brzy dopoledne jsem se ocitla v Praze na Národní třídě. Nebyla přetížena turisty ani lidmi, kteří spěchají do práce. Dělníci stavební firmy, která rekon­struovala významný objekt, ještě sálali pozitivní energií, necítili únavu a sem tam poplašený bloudící chodec je nemohl vyvést z míry. Jedna z tepen a promenád naší metropole žila svěží pohodou v čase, který zpravidla nemám možnost vnímat. Jelikož v tu dobu většinou pádím hlava nehlava na schůzku, jednání, tiskovku. Zcela výjimečně mi jely všechny autobusy a tramvaje přesně podle jízdního řádu, takže čtvrthodinka k dobru, kterou jsem získala, se ukázala být vítanou pobídkou k dobré náladě. Ale nejen dobré, spíš rozverné, úžasné, neobvyklé. Prostě to byla bašta. Procházela jsem se a nic jsem nemusela.

Těch 15 minut jsem si fakt užívala. Jen si to představte. Najednou jsem nikam nespěchala. Kráčela jsem pomalu a hrdě. Do plic se mi dral čerstvý vánek někde od Vltavy, který kolem mne v krátkých intervalech provokativně svištěl a ponoukal mne k vnitřnímu monologu samé se sebou. Užívala jsem si svého já, jež mohlo důstojně cílit k nadcházejícímu jednání. Bylo to krásné.

Uvědomila jsem si ryzost okamžiku. Stává se výjimečně, aby mi srdce velkoměsta nabídlo svou náruč bez poznámek, vrážení chodců navzájem do sebe, beze slov, která nemusím, bez vrčení, které prudí a vyvolává agresi na druhém břehu. Ejhle, ta chvíle přišla. Zrovna teď. Čím jsem si ji zasloužila, to věru nevím. Možná osud odhadl, že je potřeba mne zbrzdit. Možná mi chtěl ukázat, že místo sledování digitálních hodnot všeho možného je třeba zastavit sebe i čas. Možná se rozhodl přidat do mých kroků časomíru z úplně jiné planety. Možná mě směroval k tomu, abych si užila neplánované volno jen tak. Abych okusila slast neznáma, sladkou vášeň k životu pod pseudonymem lelkování.

Netuším, jestli mi rozumíte. Jsem člověk, který žije adrenalinově. Ačkoli nesportuji, nehoním se za výsledky a nestojím o to být nejlepší. Ale baví mne spěchat. Dělat několik věcí najednou, hnát se dopředu, snít rychle a spřádat stále nějaké plány. Malé, velké, a hlavně ty maličké, droboučké, titěrné, které koření naše jsoucno. Když už to není spojeno s mojí profesí, promítám si v hlavě, kolik toho dnes a zítra zmáknu na zahradě, jestli si dojdu ke kadeřníkovi nebo jestli umyji doma okna, zda a o čem napíšu kámoškám e-maily, kdy co uvařím a upeču, co je třeba nakoupit, jakou rekonstrukci upřednostnit... A jestli stihnu začít plést nový extravagantní svetr, když mám před sebou noc jahodových marmelád. Zaměstnávám svoji mysl stále, jen tak lelkovat holt neumím. Takže vlastně pořád nestíhám. Přiznávám, nedokáži sázet na priority. Důležité je pro mne vše, všechno si je rovno. A jak se tak naschvál ženu životem, často netuším, kolik toho míjím a co báječného mi to míjení mohlo poskytnout.

Ale každá z nás to má nastaveno jinak. Někdo se uklidní klábosením se sousedkou, jiný v divadle, další na výstavě šperků. Hodně z nás se dalo na dráhu meditace, jogínského cvičení nebo nabírá síly v lázních. Pro mne je to moc pomalé tempo. Nicnedělání mne ničí, dupe po mém hřbetě, nemáme se rádi.

Po dnešní zkušenosti ale přiznávám, že to může být i jinak. Patrně jsem se odvážila uvědomit si, že čtvrthodinka na Národní otevřela mé mysli ono kouzlo ničeho. Nedělo se nic, nemusela jsem nic, nic mě nehnalo a nic se nenabízelo. Kolem mne plulo milé nic a vtáhlo mne do emocí prosluněného pozdního rána. Vnímala jsem rozvážné kroky anonymity, jež mne přivedly k pochopení prostoru, který patří i mně. I za to díky, vesmíre.

Eva Brixi