Láska na první pohled je ta pravá. Nikdo mi to nevymluví. Přelétne jiskra a je to. A nejen v případě přitažlivosti dvou lidí. Platí to třeba o nakupování oblečení, bot nebo kabelek. Aspoň v mém případě. Když se rozhodnu, že si pořídím něco na sebe, a vyrazím nasměrovaná přesně k tomuto účelu, dejme tomu se rozhodnu pro novou džínovou sukni, přicházím domů většinou s prázdnou. Prošmejdím několik obchodů, ale nepořídím. Je to hledání za každou cenu. A to nefunguje. Naopak koupím vždy, když mi něco jen tak nahodile padne do oka. Je jedno, jestli se tak děje v obchodě kamenném, nebo na e-shopu.

Jako nedávno. Hlava mi třeštila z počítače, nedokázala jsem ten večer vymyslet cokoli kloudného. Každý pokus znamenal trapas, nepovedené dílo. Už se nebudu trápit, řekla jsem si, byl by to čas vynaložený zbytečně. Raději se osvěžím, totiž koupím si něco pro radost i k užitku. A začala jsem z posledních sil projíždět nejrůznější e-shopy. Po chvilce i tohle hledání stálo za bačkoru a moje produktivita rovnala se nule. Dala jsem poslední pokus. Otevřela jsem jednu mně dobře známou stránku. Tady jsem doma, tady mne vždycky něco naladí. Odsud putovaly do mé skříně pokladů nejedny krásné, ale i kvalitní botičky. Vděčím jim za veselejší sebevědomí. V jejich botách jsem ušla kus své životní cesty ženy 60+. A co víc, naladila jsem se do kategorie 40+. To je lepší skóre, než jsem si mohla přát.

Sjíždím nabídku, zírám ospale do obrazovky, a ani tady se mi tentokrát nedaří. Jsem naštvaná. Už to skoro vzdávám. Závěr dne bude o ničem. Ale nevadí, spravím ho listováním v nějaké pěkné kuchařce, najdu inspiraci na nedělní vaření. Ale pozor! Najednou svět obrací své karty. Z jednoho chlívečku zasvítilo cosi žlutě. Adrenalin zachvátil moje zkoumací procesy. Hele, fakt? Ty brďo! Tuhle barvu sháním už dva roky! Zlatavě žluté polobotky šněrovačky, na jaro, na barevný podzim, které se hodí úplně ke všemu, co člověk na sebe nasouká. K teplákům do společnosti i kraťasům, k odpoledním šatům nebo k manšestrové sukni. Paprsky slunce v kůži a nadčasovém designu, Evo, nekup to!

Únava padla pod stůl. Zaujala jsem postoj levharta, který má jediný cíl. Bylo mi jedno, kolik ty boty stojí, jestli ke mně připutují z Polska, Indie nebo Nového Zélandu. Rozhodla jsem se je mít. Klikla jsem na velikosti, 39 byly vyprodané. Ale 38 ještě byly. Nevadí, pokud budou tlačit, rozchodím je, jsou kožené, povolí. Prohlížela jsem si je ze všech stran, nakoukla jsem do vnitřního prostoru, vypadaly úchvatně, a ještě k tomu zdravotně pohodlně. Ten, kdo je navrhl, designér či designérka, kdo vymyslel ten geniální tvar, odpovídající podrážku a zasunul obyčejné kulaté tkaničky tak, aby se spojily s duší zákaznice, byl génius. Kdo nabídl provokující eleganci, sportovní ležérnost společně s noblesou, kdo pro ně určil přesně tenhle pampeliškový odstín, byl člověk, který rozumí mému srdci, který se vyzná v mých emocích. Žhavila jsem klávesnici jako o závod. A uklidnila se, až za dva dny kurýr balíček doručil.

V tu chvíli jsem se znovu stala levhartem. Vrhla jsem se na kořist. Žluté polobotky tam byly! Srdce mi bušilo jako na posledním rande senior­ky. Nazula jsem je. Padly mi jako Popelce. Šla mi hlava kolem. Ani velké ani malé, prostě tak akorát i přesto, že mám levou nohu o kapku širší než pravou. Vklouzla jsem dovnitř, zavázala a hrdě jsem hlásila nebesům, že lepší jarní energii mi nemohla seslat. Celou dobu jsem si ten zázrak prohlížela, nedokázala jsem se soustředit na nic, jen na ten obdivuhodný a jednoduchý tvar, který nohu opticky zužuje, dává jí osobitou přidanou hodnotu a dobře prodává jako cosi unikátního, výjimečného. Jako by ty žluté radosti obuly moji duši, rozměr mého uvažování.

Za dva dny jsem pospíchala na školení. Předvedu se před kolegyněmi, holky budou zírat! Vzbudím malilinkatou závist, otázky a tak. Nic z toho se nekonalo. Moje žluté provokatérky zapadly mezi ošlapanými teniskami, kozačkami a orvanými mokasínami. Ale nevadí. Já vím, že cestu za štěstím mám ještě před sebou!

Eva Brixi