Bezinky jsou úžasný letně podzimní plod. Obestřeny různými mýty vstoupily do mého života už dávno. Mystické poslání této rostliny má určitě mnohé do sebe. Nevzniklo jen tak. Ctím ho, ale nebojím se. Jaké bylo kdysi moje překvapení, když nám na zahradě u kůlny namísto pokáceného ořešáku vyrostl bezinkový keř! Usídlil se tam, jako by chtěl sdělit, že k nám patří, že si k nám konečně našel cestu. Vrostl do mé duše a hluboce zakořenil.
Milovala jsem však od dětství omamnou vůni kvetoucího černého bezu, ty droboulinké hvězdičky zbarvené do smetanova, ty nádherné poetické kvítky jemného krajkoví, jež lidem přináší tolik potěšení. Když jsem vzala poprvé do ruky fotoaparát, mířily hned mé kroky právě mezi bezinkové keříky a stromky, pokroucené, porostlé lišejníkem, ošlehané větrem, na rumiště, kde se formoval svět snílka, kde samota dávala člověku křídla i odvahu.
Zbožňovala jsem smažené kosmatice ve vesnické kovárně, ano, v opravdové kovárně, kde se smažilo v obrovském železném pekáči na sádle, a kam se sbíhaly dětské hladové krky z širého okolí, a o pár metrů dál se kovali koně... Vzpomínky chutnají nejlépe.
O bezinkách jsem si ráda četla, posléze je zkoušela zavařovat. Vymýšlela jsem rozmanité receptury, kombinace všeho možného koření a ovoce. Chvíli trvalo, než jsem vše vyladila, než jsem si byla jistá v kramflecích. Dnes už vím, jak na to. Umím s bezinkami skoro všechno, jen limonáda z květů se mi letos nějak nepovedla, přidala jsem totiž droždí a vyrobila silně alkoholický nápoj, který sice chutnal náramně, ale nějak rychle vždy zmámil ochutnavače. Nakonec skončil jako hnojivo na cukety, myslela jsem, jak jim to nebude šmakovat. Opily se rovněž, jenže uschly.
Bezinkový likér s kávou jsem si udělala před lety do zásoby. Ten pomalu, ale jistě mizí. Doporučuji každému, kdož si potrpí na výjimečnost a miluje listopadové sychravo. Chutná jako načančaná cukrárna očekávající babský slet. Stačí usrkávat, usrkávat a cítíte se jako v ráji. Dávám hodně rumu i kávy. Má říz, a je i zdravý pro cévy a žíly. Asi jako smích.
V mojí domácí miniprodukci však kralují džemy. Vyžadují bezinky v plné zralosti, nezaschlé. Jenže kolem Prahy jich poslední dobou moc neroste. Tam, kde bývaly v mém bydlišti podél rybníka, se tak činorodě rekultivuje, až vodní nádrž a okolí získaly úplně jiný ráz, takřka parkovou úpravu, procházky bez bláta, nic noblesního. Divoké keře a roští vymizely, je to spíš umělá, smutná krajina, která ztratila svá tajemství.
Není zbytí, jezdíme s dcerou hledat bezinky jinam. Poslední roky to nebylo vůbec jednoduché. Letos se nám poštěstilo. Samo že neprozradím, kde se nové naleziště pokladů ukrývá. Naše kouzelné místo vydalo své plody začátkem září a ve velkém. Jaká úleva pro psychiku, již svíral strach z toho, že temně fialové až černé zdraví z přírody nenačerpáme! Ale sklizeň byla převeliká. Tři večery jsem zpracovávala, tři večery vymýšlela, zkoušela.
Naprosto vyřízená jsem v noci upadala do postele a sama nechtěla věřit, jak moc si musí člověk odpracovat tuhle vášeň, tedy lásku k bezinkám. Ale podařilo se. Rozhodla jsem se totiž nakombinovat bezinky s rebarborou, také s hruškou a rebarborou, a přidala jsem hojně rumu, skořici. Myslím, že můj pokus dopadl na jedničku. Musím se pochválit. Jsem spokojená. Příště zkusím jablka, rebarboru a bezinky. Jablka totiž používám skoro do všeho, čemu se říká džem. Výrobkům dávají odpich i správnou konzistenci. Nevadí nikdy. A bezinky, ty snesou vše, co se tak trochu táhne, je nakyslé, loni to byly třeba špendlíky z mezí. Aby se to zamotalo dohromady, utvořilo správnou konzistenci. A také ony bezinky potřebují provonět vlastní aroma.
Ze všeho nejhezčí, co k bezinkám patří, je však proces hledání a nacházení. Bezinkových keřů, ukrytých v zapomenutých koutech vzdálených polí, luk a polních cest. Objevování srdce přírody, která je natolik moudrá, že se s námi, lidmi, má stále oč dělit. Adrenalinové vítězství nad sebou samotnými, ano, máme naleziště, víme, kde bezinky rostou. Kde vábí ke sběru, kde ukazují své vnady. Lesknou se v poledním slunci a vydávají vůni blížícího se podzimu. Zvou romantické duše do pohádek. Byl to kousek dne, který stál za to. Tak zase příště, mé bezinkové požehnání. Určitě se vrátím.
Po měsíci klidu ve sklepě jsem otevřela první džem. Mlsám jen tak. Přidávám jako radost k ovesné kaši. Jako pochoutku k palačinkám. Do vody místo přeslazených sirupů. Občas ukápne na tričko. Na ubrus. Nevztekám se, vím, že bezinky do mého života patří.
Eva Brixi
Otevřít PDF
