Eva Brixi

Listí jak zlaté dukáty
Chrastí pod jabloní
Cinkají v mrazu
Až mne to bolí
Za oknem prosinec
Podzim jde nakonec
Po nocích bezesných
Okno otvírám
Tvé ruky se pouštím
Milostné výkřiky nesvírám
Můj obraz v zádech máš
Dej si ho pod polštář
Včera jsi netušil
Kolik mi toho ještě dáš
Narostla ti křídla
Když jsem tě
Líbla

Eva Brixi

V pošmourných dnech
Listopad skládá účty
Přemítám
Co jsem ti nedala
Jsem to já
Co do pěti neumí napočítat
A která by se chtěla dnes už jenom líbat
Zapomněla jsem násobilku
Nauč mě ji Dej mi chvilku
Znám však pohádky z kalendářů
Jsou to pro mne fantazie snářů
Brouzdám se vpodvečer
Spadaným javorovým listím
Jak dětstvím na povel
A parfém podzimu upisuje
Melancholii schůzek do notýsků
Stejně mě máš přečtenou
Sbohem a šáteček posíláš za ženou
Zákazy přecházím na červenou
A navštěvuji místa
Kde mne ještě dokážeš najít

Eva Brixi

Slova píší básničky
Tvoje ruce přesmyčky
Slýchám cosi o příměří
To však není
Oč tu běží
Na citáty slavných nemám čas
Raději chci slyšet jen tvůj hlas
Už jsem přece jenom velká holka
Nebere mě dětská školka
Něco umím
Více neznám
Šikovná jsem Napovídám občas hvězdám
Tobě šeptám Že to nevzdám

Jenže Jak
Aby černé divadlo
Odhodilo frak
Asi to bude zase tak
Nějak

Eva Brixi

Kapky šlapaly mi po okenní tabuli
Hrály šachy a vítězství nesmyslně smíchaly
Písničku v objetí vyťukaly mi
Do rytmu deště
Hladil jsi mé vrásky potají
Když hromy blesky
Navzájem nám hrdla svíraly
Záclona ve větru vlála
A já se už nechovala jako malá
Bílý závoj muchlal se v šelestu
Tvůj pohled hledal nevěstu
Líbal jsi šepotem
I to
Co roste za plotem

Eva Brixi

Možná jsem duše víc než prostá
A vidím jiné dálky
Než jen blesky hromy
A manželské války
Možná jsem šálek čaje
A hořká káva k tomu
Snad mám i klíče od zavřeného domu
Jen musíš vědět sám
V jakou hodinu
Teď odmykám

Možná jsem nepřečtené nebe
A netuším
Jak oheň zebe
Možná jsem prostoduchá hádanka
Někdy i ze slz v kapesníku
Kostkovaná skládanka

Mám v sobě tisícero slov
Která nikdo nezná
Možná jednou probudím vykřičníky
A zakážu otazníky
Možná jednou potají
Pohladím slabiku
Z níž se ticha skládají

Eva Brixi

Prší mi láska z nebe
Potřebuji k tomu ale tebe
Zmoknem spolu
U jednoho stolu
Ty a já
Oba dva
Obejdem se bez ložnice
Budeme chtít něco více
Ty a já
Na obloze na peřince
Pohoupáš mne s chutí sice
Ale já se radši chopím rýče
A založím maliniště
Rybíz ostříhám
A oříšky pro Popelku posbírám

Prší mi láska z nebe
Polibkem umlčím já
Za okamžik tebe
Odmlouvám
Hledám totiž sama sebe
Sázím kytky
Beru hlíně vlastní dlaně
Prší mi láska z nebe
Prší na mě

Eva Brixi

Věra a nevěra
Kde jsou a nejsou hranice
Vážka na vodě
A na suchu převrácená pramice
Všichni se potkáme v bodě G
A cestou necestou
Se mineme

Když pošeptám
Že tě chci
Tak mi nevěříš
Když zakřičím
Ať jdeš k šípku
Tak se přiblížíš

Věra a nevěra
Kde je práh
Každý má jiné dno
Kam si sáh´
Korálky stříbrné utopila jsem
Mezi kapesníky
A tobě odepsala s uplakanými díky

Básničku střihnu od boku
Ať vidíš
Že tě mám ráda

Eva Brixi

Na mapě tvého těla
Jsem něco chtěla
Najít
Už jsi spal
Udatně bojoval s dračí hlavou
A lovil prsten ze studánky
Prý už pominul čas na líbánky
Moje ruce šly dál než bývá slušně zvykem
Po pěšince vrásek
Rozhodla jsem se projít
Utáhnout ti pomyslný pásek
V džínách
Kdysi přece skončily už v kopretinách
Bála jsem se dotknout
Čehokoli ve tvém ztichlém hlase
Přesto jsem u tebe ty ve mně a zase
Chuť doteků jsem si přivolala
Jsem to já i nejá
Něco o lásce jsem šeptala do ucha hrnku na čaj
A odpověď na nevyřčené otázky jsem nevypila
Přála jsem si odemknknout tvé rozjívené sny
Obehrát tě v kartách
Byls nedobytný
Jak led na rybníku

Roztápím raději ohně a vůně na rendlíku