Je to vlastně chudák. S chutí ho odložíme, nejraději se ho nedotýkáme, utíráme jím špínu, drobky, cákance. Do ruky ho bereme se zápornými emocemi. Nejraději bychom ho ani neviděli, natož použili. Někdy se ho štítíme, rádi ho odhodíme, prostě ho nemusíme.

Inu, jsou věci, které nám k srdci nepřirostou a jež se nedají pojmenovat jinak než tak, jak se jim říká. Hanlivě. Skoro odporně, odpudivě, nevábně, nehezky, ošklivě a nevoňavě. Třeba právě takový hadr na nádobí. No řekněte sami – dá se hadr na nádobí nazvat lépe? Jak by asi znělo: látka na nádobí. Třeba: Pepíčku, podej mi látku na nádobí! Nebo: Kam jsem jen dala tu látku na nádobí? Rvalo by to uši. Ještě mne napadá jiná varianta – ubrousek na nádobí, chňapka na nádobí… Ani jedno není to pravé, spíš naopak. Otazníky narůstají za každým dalším výrazem, jímž se pokouším ozvláštnit ten ohavný předmět a přivést ho do říše vznešeného názvosloví, důstojného jména obecného k té každodenní všednosti.
Nebo co třeba taková žínka na nádobí? To zní ještě hloupěji. Jakápak žínka na nádobí – žínka je na mytí, ale lidského těla, pokud někdo takový nehygienický předmět vůbec ještě používá. Představte si situaci – přijdete do drogerie či domácích potřeb a hledáte, nenacházíte, i zeptáte se prodavačky: máte žínku na nádobí? Už vidím, jak se potutelně zády k vám směje, protože tak trhlou otázku už dlouho od zákazníka nedostala.
Přemýšlím: texčistič, špínastranič, odportextil, hapuch. Nemám šanci. Něco tak specifického a těžko s něčím jiným zaměnitelného jako je hadr na nádobí asi neexistuje. Za mých dětských let, kdy se šetřívalo víc než dnes a každičká věc si musela čas, kdy skončí její životnost, tvrdě odpracovat, býval hadr na nádobí typické barvy a promiňte, že jdu do detailu, i nevůně. Není v kuchyni snad nic potupnějšího pro manipulaci, nepříjemného, ba až odporného, ale zároveň potřebného, jako je právě hadr na nádobí. Každý ho pozná, každý ho potřebuje, ale nikdo ho nemá rád a nikdo mu pěkně neřekne, nikdo ho nepochválí a nevysekne mu poklonu. Většina soudných lidí jím opovrhuje, ale bez něj se neobejde. Ani dnes, v době programovatelných myček, roztodivných kartáčů, štětců a jiných mycích nástrojů se bez takového užitečného i nenáviděného pomocníka prostě bydlet nedá.
Netuším, jaký vztah k této komoditě máte, a nevím, jak se mu ve vaší domácnosti říká. Vlastně – jak jinak – hadr na nádobí. Co však vím, je, že ta věc u vás doma určitě existuje, neb nad její praktičnost vskutku není. Zmuchlanec prapodivného i jedinečného tvaru a duhy, kterou nenamíchá žádná paleta, který se vejde tak akorát do dlaně, spočívá na kuchyňské lince na jednom místě dnes, byl tam včera a bude tam i zítra. Vědom si své nepostradatelnosti nabízí své služby důvěrného sluhy, který ví o každém vašem průšvihu a nešikovnosti. Je to ten, který pohotově pomáhá zahladit stopy po vašich překotných pohybech, decentně zasahujíc v okamžiku, kdy je drama na pořadu dne. Rozlitý čaj, mléko, ukápnutá omáčka, rozsypaná mouka. Chleba s paštikou nohama vzhůru, stopy po obalování řízků.
Jo, panečku, kdyby tak mohl hadr na nádobí o nás vyprávět nebo psát humorné příběhy! Takový deníček Šedé eminence by jistojistě nabídl nespočet historek s dobrým koncem. Hadrové happy.
Bývaly doby, kdy jsem se za hadr na nádobí styděla. Před návštěvami jsem ho ukrývala kdesi hluboko mezi hrnce, jen aby nestrašil někomu na očích. Po letech jsem změnila taktiku – když jsme čekali někoho známého, ten vyšolichaný hadřík jsem vyhodila do odpadkového koše a ke dřezu narafičila úplně nový, nejlépe z bílého bavlněného trička, z něhož vyrostl nejmladší člen naší rodiny. Do třetice všeho zlého jsem ho nahrazovala pestrobarevnými hadry z umělých vláken, abych byla moderní. Trapné pokusy inovační mne nakonec přivedly zpět k praktickému konzervatizmu – hadr na nádobí ze starého dětského pyžama je prostě nenahraditelný. Už se za něj nehanbím přesto, že mi vlastně dělá ostudu. Má prostě svou danou pozici, i když se tak blbě jmenuje.  
Eva Brixi