Praha je krásná, za noci, když se den rozednívá, staletí lidem zpívá nad Vltavou...
Ano, Mistr Stelibský to krásně napsal a není divu, že se právě tohle tango stalo šlágrem nejen jedné sezony... A před ním to byl Karel Hašler, který snad o každé městské čtvrti dokázal napsat písničku, popěvek či vlasteneckou píseň. Také mu to bylo přičteno k dobru... ale to je na jiné povídání.

O pražské historii – od té nejstarší z dob předvěkých, slovanské, středověké, barokní, secesní (a jak se ty různé epochy jmenují), najde zájemce otevřené dveře poznání bohulibé instituce, která se jmenuje Muzeum hlavního města Prahy. Rád chodím na všechny ty výstavy, které muzeum pro veřejnost chystá, rád si připomínám, co v matce měst bylo, je a snad bude, zůstane zachováno. Kdo by si myslel, že je to jen depozitář zaprášených exponátů, velmi by se mýlil! Expozice jsou příjemnou procházkou lidské vynalézavosti, šikovnosti, uměním dávna i současné doby. Člověk tu může rozprávět sám se sebou, klást si řadu otázek, učit se pokoře, uvědomovat si souvislosti.
Toto kulturní zařízení se věnuje nejen výzkumné činnosti, a nepořádá jen zajímavé tematické výstavy z oblasti malířství, architektury, dobových souvislostí, nýbrž i vlastním nákladem vydává nadmíru atraktivní publikace s pražskou tematikou. Knihy, které Muzeum předkládá čtenářům, jsou skvostně graficky vybavené a v prvotřídní technické kvalitě... Vím, co tvrdím po třiceti letech praxe práce s knihou. Mohou být ozdobou vaší knihovny i vkusným firemním dárkem.
A protože je léto ubrečené a koupaliště zejí prázdnotou, je ideální čas na to, aby se člověk takříkajíc coural po galeriích, obrazárnách a muzeích. To výše zmiňované doporučuji každému, kdo má Prahu rád a cítí, že by bylo dobré oživit si to, co paměť a každodenní ruch zatlačuje kamsi do ztracena.
Pokud návštěvníka zajímá speciálně historie architektury, může navštívit Loosovu vilu na pražské Ořechovce – tedy vlastně vilu stavitele Müllera (a jeho manželky...), skvost funkcionalistické architektury třicátých let minulého století, jehož součástí je obnovená zahrada podle tehdejší původní.
Kdo si nelibuje v moderně a má rád něco zemitějšího, může zavítat a poučit se o historii paroplavby na Vltavě, která se nachází v rázovitém domě, kde sídlila Podskalská vorařská celnice. Orientačním bodem je staroslavný Vyšehrad a Železniční most z Výtoně na smíchovské nádraží.
Vím, že také o dovolených, jež se ne nadarmo člověk naučil přesně plánovat, bývá boj s časem, neb je toho hodně, co bychom potřebovali stihnout – lenošení, posezení s přáteli, výlety, houbaření, návštěvy cizokrajných zemí, klidné čtení detektivek nebo zahradničení ničím nerušené.
Ať tak či tak, pokud se svěříte do péče pracovníků Muzea hlavního města Prahy, určitě nezabloudíte! Provedou vás věky historickými i těmi současnými, a to s citem a nadšením v srdci. A na závěr zbude čas i na posezení, třeba u pěnivého moku pod kaštany na Petříně... ale to už každý podle svého gusta. A z dálky určitě uslyšíte evergrýn věčně zelený „Praha je krásná...“
Václav Jedlička