Mám docela dobrou metodu, jak si obohatit šatník, botník nebo sbírku kabelek. Funguje spolehlivě. To, když mne někdo pěkně rozčílí nebo se chová nezdvořile, nezůstává z mé strany bez následků. Tedy příjemných. Že to zní podivně? Určitě ne. Dříve jsem, jak se říká, pěnila, emoce se nedaly udržet na uzdě. Házela jsem nádobím, knížkami, předměty, které byly zrovna po ruce. Běda tomu, kdo mi přišel do cesty.

Dnes je to jiné. Neplýtvám takto bouřlivě svojí energií, tu si schovávám k jiným příležitostem, neb věk se s věkem sešel a já zmoudřela. Moje metoda je dnes o něčem úplně jiném. Dám příklad. V květnu jsem se účastnila jedné společensko-pracovní akce. Nálada byla pěkná, srdečná, ale několik osobností bylo až příliš sebestředných. Za každou cenu se rozhodly vyniknout nad jiné, vznášet se na vlnách obdivu, uznání i pýchy. Jedna dáma vyloženě porovokovala. Nesnáším to. I když chápu, i to je svým způsobem marketing, pokud je jmenována firma, za niž dotyčný člověk bojuje. Po skončení, když se rautem linuly nejrůznější gratulace a slova obdivu, jsem se rozhodla opustit sál a být hvězdou sama pro sebe. Svítit si na potemnělé pražské obloze jen tak, jak chci já, potichoučku, pokorně, zato s duší dokořán a pusou v úsměvu. Tak jsem svobodná, svá, tak jsem nad věcí.
I když ne tak docela. Ten večer jsem nejprve nad věcí moc nebyla. Těžko jsem se smiřovala s onou sebestředností, která zasouvala do koutů dění ostatní účastníky a dělala z nich služebníčky se svěšenou hlavou. Uchýlila jsem se k protestu procházkou po nábřeží Vltavy a jízdě tramvají plnou hlaholu cizinců putujících z místních lokálů. A nebylo ještě tak úplně pozdě, abych si to nenamířila do několika butiků.
Ano, vážení, rozhodla jsem se být královnou krásy a na špatnou náladu z oné velkolepé párty jsem se rozhodla dát si parádní náplast. Koupit si něco na sebe. Vplula jsem do obchůdku a rázem jsem zapomněla, jak mě těch pár lidí namíchlo. Okukovala jsem šatičky, svetry, trička, pásky, sandálky. Bylo z čeho vybírat. To mi věřte. Oko mi padlo na bílé plátěné šaty neobvyklého střihu. Strašně se mi zalíbily. Láska na první pohled. Byly mé. Cestou domů jsem se těšila, až si je vyzkouším před vlastním zrcadlem, až se pokochám tou nádherou. Proč bych já, ve svých letech, nemohla obléknout taky něco výstředního? Něco, o čem si bude posléze povídat kde kdo? Proč bych na sebe neměla upozornit, proč bych měla skrývat svoje nohy i svoje kila navíc?
Vypadala jsem nevšedně, to ano. Nějak divně. Když do ložnice vpadla dcera, vyhrkla: Ty jsi zřízenec nebo chovanec? A bylo jasno. V těch šatech jsem vypadala děsně. Fakt jako blázen. Přesto nezapírám, názor jsem nezměnila, jsou fantastické. A blbou náladu mi rozhodně ten večer vylepšily, skříň narvanou k prasknutí obohatily, byť budu dlouho přemýšlet o tom, kdy si je na sebe skutečně odvážím vzít.
Od své metody vedoucí k rozšiřování šatníku jsem však neustoupila. Praktikuji ji zvesela dál. Jako předevčírem. To mne rozzuřil jeden chlápek, který mi kvůli pár minutám sebral celé odpoledne. Trmácela jsem se na schůzku, kde se hodinu probíralo to, co mohlo být řečeno do telefonu v pěti minutách. Byla jsem jak rozlícená dračice. Od huby mi lítala pěna i hříšná slova. Jen jen bouchnout. Naštěstí byl poblíž jeden obchodní řetězec s oblečením. Útěcha na sebe nenechala dlouho čekat. Nové společenské šaty byly jasnou volbou. Hladké, černé, minimalistické, přesně ty univerzální, které na sebe můžete vzít kdykoli a vždycky budete šik. Padly jako ulité. Jasná volba. V tu chvíli jsem zapomněla na promrhaný čas na setkání, v tu chvíli jsem byla vítěz. Jak se mi ulevilo! Jako bych tím toho chlapíka trestala.
A tak bych mohla skládat jeden mini příběh za druhým. Moje skříně nejsou nafukovací, to chápu. Ale na zuření se v poslední době už docela těším. Eva Brixi