Po dlouhé a tuhé zimě se člověk už nemůže dočkat jarního sluníčka. Každý náznak ho potěší a připomene, že i ta nejhorší mizérie, ať už jde o počasí, nebo životní trampoty, bude mít jednou svůj konec. Ale na příjemnou změnu nečekáme jen my – lidé, ale celá příroda.

Tuhle jsem zachytil v parku typické kosí pohvizdování, které neklamně předznamenává příchod jara. Zahřálo mě u srdce o to víc, že se letos stalo opravdovou vzácností. Kosům totiž v Praze, ale nejen tam, zvoní hrana, houfně hynou na africký virus Usutu. Když jsem se o jejich nemoci dozvěděl, nechtěl jsem tomu nejprve ani věřit. Kosi u nás nikdy nechyběli, byli všude, na venkově i ve městě, v zimě i v létě, nedali se přehlédnout ani přeslechnout. Ale to bývalo, opravdu se někam vytratili. Jednoho jsem nedávno zahlédl, jak poskakoval v trávě. Tenhle černý krasavec se žlutým zobáčkem zřejmě nákaze unikl, možná získal imunitu. Kdo ví? Možná, že kosí populace překoná nepřízeň a časem se zase na zahrádky vrátí podobně jako vrabčáci. Těch jsou u nás celá hejna a vždy mě nakazí svým rošťáctvím a dobrou náladou.

Bohužel, zprávy o vymírání živočišných a rostlinných druhů plní noviny. Vědci varují, že to může vést ke katastrofálním koncům, bude-li tento vývoj pokračovat. V ohrožení jsou nejen zvířata a ptáci, ale i hmyz. Klimatické změny a používání chemie v zemědělství prý mohou za to, že zmizely tři čtvrtiny včel, much, motýlů a dalších bezobratlých živočichů. A hrozí, že brzy může nastat situace, kdy přestanou existovat vůbec.
Není pochyb o tom, že nás příroda varuje. Upozorňuje nás, že mnoho věcí děláme špatně, a nezbývá než to co nejrychleji změnit. Kdysi jsme se domnívali, že poručíme větru dešti. Dnes už o tom nezpíváme, ale postoj jsme nezměnili. K živé planetě se chováme jako ke stroji, který musí vykonávat to, co jsme mu naprogramovali. A že se jeho chod zadírá, nechceme nebo odmítáme vidět, natož na situaci správně reagovat.
Ale i my lidé se k sobě chováme podobně. Pro všechny jsme nastavili pevná pravidla a vyžadujeme, aby se jim společnost i jednotlivci přizpůsobili. Kdo se nevejde do škatulky, kdo vyčnívá nebo se brání, je nepohodlný, a jako kverulant a potížista vytěsněn na okraj, aby ostatním nepřekážel a nebránil v jednotném úsilí.
Vypadá to, že náš současný životní model není a nemůže být trvale udržitelný. Bez kosů se snad ještě dá vegetovat, bez tisíců vyhynulých druhů, které kdysi Zemi obývaly, možná také. Ale na červený seznam přibývají další, bez nichž to už nepůjde.
To, co tvořilo největší bohatství, byla diverzita. Obrovská rozmanitost byla tím, co charakterizovalo na modré planetě život. Bez ní se stává chudší a chudší a zdá se, že do budoucna ne možný.
A mysleli jsme si, jak jsme si ten svůj svět vytvořili dokonale: Miliony dozrávajících klasů obilí, jeden jako druhý, na kilometry daleko, na kilometry široko. Miliony smrků, jeden jako druhý, celé Krkonoše, celá Šumava. Miliony zvířat na mléko a maso, jedno jako druhé...
Člověk sklízí, co zasel. Ale pole pšenice nedává jen obživu lidem. Ostatním vytvořilo neživou poušť, na níž nemají co pohledávat. Myš se stává škůdcem, ostatní rostliny plevelem, příliš sucha, vody nebo větru živelnou pohromou.
Tak jako nouze naučila Dalibora housti, může i blížící se ekologický kolaps změnit naše myšlení a chování. V současnosti už si mnoho rozumně a odpovědně uvažujících lidí uvědomuje, že takhle dál nelze. A další se přidávají. Snad ještě nebude pozdě.
Nepřenecháme přece tenhle svět robotům a umělé inteligenci, ani se nepřestěhujeme do jiné, virtuální reality. Přes všechny zázraky moderních technologií a výdobytků 21. století, které nám usnadňují a zpříjemňují život, se nemůžeme vzdát úplně obyčejných věcí. Vrabců v hrsti a holubů na střeše. A pochopitelně i kosů, protože stále budeme mít chuť si zazpívat:
Zpíval kos kosici fistulí,
že se k ní dnes večer přitulí...
Pavel Kačer