Přátele si, na rozdíl od příbuzných, vybíráme. Pevná pouta, často na celý život, vznikají už od mateřské školy a na základce. Čím víc člověk nabírá rozum a zkušenosti, tím méně uzavírá nová přátelství. V pozdním věku spíš kamarády ztrácí, než získává další. 

S Lopezem jsem se poprvé potkal na Husí stezce. Já šel z lesa, on zamykal auto a na výšlap teprve vyrážel. Oslovil mě, prohodili jsme pár více méně formálních vět a rozešli se. Když jsem na něj o měsíc později narazil za stejných okolností na tomtéž místě, dali jsme se víc do řeči a nakonec si vyměnili telefonní čísla. Rok trvalo, než jsem mu na mobil zavolal a domluvili se, že příště půjdeme spolu.
Netušil jsem, že Lopez (jeho trampské jméno) se na Roverkách netoulá po značených turistických trasách, ale po nenápadných, sotva znatelných lesních pěšinkách. Díky tomu jsem v kraji, který mám slušně prošlapaný po svých i na kole, objevil jeho skrytou tvář. Podobu, kterou mu za desítky let trampování vtiskly tisíce milovníků lesních samot.
Procházeli jsme od jednoho kempu ke druhému, a přestože jsme jich navštívili celou řadu, byl to jen malý zlomek. Pod sklaními převisy se před námi objevovaly další a další. Ty malé, takzvané nouzáky, sloužily k přespání těm, co větší tábořiště našli už obsazená, nebo k nim ve tmě ani nedošli.
V Roverkách, jak oblast nazvali trampové na okraji Kokořínska a Máchova kraje, mezi Skalkou a Lhotou, tvoří Husí stezka jejich páteř. Svá útočiště před stresem a denními povinnostmi označili nejen symboly, kuchařskými a dřevorubeckými potřebami, ale také jmény. Při cestě od Skalky jsme nejprv narazili na „Lasičku“ a pokračovali dál přes „Krkavec“ a „Tisícový kámen“ a došli až k „Mrtvému dítěti“.
Lopez mě přitom zasvěcoval do trampského světa. Co ho k čundrování přivedlo a čím ho drží dodnes, sobotu co sobotu, v létě i v zimě. Není to nic menšího než svobodný duch, který Roverkám vládne. Přes naprostou svobodu však čundráci dodržují pevná pravidla, která je odlišují od nezvaných návštěvníků těchto pískovcových skal. Poznáte je už podle toho, jak se oblékají. Především ale vyznávají naprostou úctu k přírodě, v lese i kempech udržují pořádek, mezi sebou se i při prvním setkání zdraví přátelským „ahoj“!
Pod převisy člověk může jen na chvíli spočinout, strávit tu u ohně den, nebo i celkem pohodlně přenocovat. V deníku si přečte dojmy, které tu zaznamenali návštěvníci před ním, a pokud má chuť, přidá i své.
Takové, jaké do něj vepsal „Kurore“ 23. února 2019:
„Zmrzlou rukou zanechávám zde ódu chvály na toto místo. Jest překrásné, i když už jej objevili zahrádkáři, co kácí zelené smrky blízko campu nebo nechávají pytlíky od čaje viset na stromech...“
Dnes na Roverkách naleznete klid, závětří, úkryt před nepohodou s vůní borovic, pro všechny pocestné otevřenou náruč. Povídačky o tom, jak vandráky naháněli příslušníci VB a milicionáři, patří už jen k dávné historii. I snahy dnešních úřadů vystrnadit roverské patrioty z lesů už také dostaly nostalgickou patinu.
Svět trampů žije dál. V současnosti ho neohrožují zákazy, závory a ploty, nebo uniformovaní strážci zákona s pendreky. Azyl zde stále hledají ti, kteří si chtějí od zběsilého životního tempa, pohodlí a technologií aspoň na chvíli odpočinout. Možná jich dnes napočítáte míň než v dobách perzekuce, ale pořád přicházejí staří i mladí strávit zde ty nejkrásnější životní chvilky.
Lopezi, díky!
Pavel Kačer