Měl bych se cítit mizerně. Jako oběť. Jako obžaloba nefungujícího sociálního systému, jako ztělesněný imperativ nefunkčního zdravotnictví a parazitického farmaceutického průmyslu, jako zbytečný a někam stranou odložený člověk, který má tiše dožívat své dny. Ale já jsem se nikdy neměl lépe než teď, ve věku, kdy jsem zapadl do společenské kategorie senior.

Slyším však ze všech stran, jak jsem na tom, s prominutím, blbě. Tuhle mi zas přišel řetězový e-mail, který mi nastavil zrcadlo: Abych prý neumřel hlady, musím nakupovat prošlé a nekvalitní potraviny s hromadou „éček“ a zoufale lovit slevy v hypermarketech. Nemám na placení nájmu, energií, vodného, stočného, dopravného, spropitného. Celý důchod nechám v lékárně, a ještě to nestačí na doplnění nutné zásoby prášků, mastí, tinktur a sprejů, bez nichž bych neudržel svůj zdecimovaný organizmus v chodu. Obětoval jsem se režimu, který mě vysál a od­kopl, použil socialisticky a pak zametl kapitalisticky. Hospodští přede mnou zavírají dveře, protože jim s jednou limonádou kazím kšeft a zbědovanou vizáží obtěžuji bonitnější hosty. Mladým smrdím korunou, úspěšné irituji svou pasivností, bohatým dýchám vzduch.

Hodím se jen zcela výjimečně těm, kteří ve volbách sbírají hlasy starých, nespokojených občanů. A taky chytrákům, kteří z důchodců chtějí ždímat politický kapitál a otáčet kormidlo země zpátky do minulosti. No a pochopitelně šmejdům, co umí vycítit snadnou kořist.
Abych byl zcela upřímný a hrál fér, musím přiznat, že se asi nemohu řadit mezi tuctové případy staroby a chudoby. Mám ještě trochu chuti pracovat a zaměstnavatel ochotu mi za to platit. Proto čas bezcílně strávený doma v papučích u televize a při nekonečných sporech o ničem se ženou jsem tím pádem mohl zkrátit na polovičku. I nějaká kačka navíc k rentě ze sociálky se určitě hodí. To však nepokládám vůbec za důležité. Tajemství spokojeného podzimu života jsem nalezl někde jinde. A přišel jsem i na to, že stejně dobře na tom může být každý, pokud chce.
Především nehodlám přijmout roli oběti, vydané na milost a nemilost okolnostem, jež není v mé moci změnit. I když se to možná nezdá, vůbec na nich, na těch okolnostech, nesejde.
Celé kouzlo spočívá v pochopení, že důležitý je postoj, úhel pohledu, rozpoložení duše. O výsledném dojmu nerozhoduje, zda před vámi
stojí Mona Lisa, nebo bezdomovec, ale kdo má v ruce malířskou paletu a jak umí nakládat s barvami a štětcem. Mistrem Leonardem se může stát každý z nás.
Vnější svět ovlivnit nedokážu, zato ten uvnitř je pouze v mojí bezvýhradné kompetenci. Dívám se proto na vše „spokojenýma“ očima. Že mě budou ostatní považovat za prosťáčka, naivku, ignoranta? Prosím, ať si to třeba myslí, je to jen jejich věc. Já ale vím, že štěstí nepotkám na ulici, nevyhraju, nekoupím. Žádná bytost, žádná shoda náhod, ani zázračné zbohatnutí mě nedokáže učinit šťastným. Stačí však docela málo: být a být si toho vědom. S tím přichází nekonečná svoboda, chcete-li marxisticky, pochopená nutnost.
Netvrdím, že se mi žít v teď stále daří. Ale i to málo přispívá k tomu, abych pociťoval naprostý dostatek. Abych si dopřál, co potřebuji. A kupodivu, moc toho není. Například nepotřebuji žádné léky, protože se zdravou myslí člověk onemocní jen výjimečně. Nepotřebuji žádné nadstandardy, protože s pociťováním vědomé přítomnosti se cítím skvěle, i když ostatní zrovna nadávají na počasí, na dnešní mládež, na mizérii doby. Nepotřebuji už ani ohromovat okolí svou výjimečností, velikostí majetku, výší společenského postavení, silou intelektu nebo krásou ducha, protože jsem dospěl do situace, kdy nejsem, nebudu a nechci být jiný.
Pamatuji si hrdé heslo doby: Já jsem horník, kdo je víc?! Žiju v bývalém hornickém městečku na Kladensku, kde poslední těžní jámu dávno uzavřeli. Nad vyčpělými budovatelskými hesly se tedy mohu jen pousmát. Ale příkladné činy, hrdinové doby a proklamované pravdy stále táhnou. Dovolil jsem si proto starý citát maloučko omladit. Neberte mě hned za slovo, ale já vám říkám: Jsem důchodce, a kdo je víc?!

Pavel Kačer