Už to není takový vládce času jako dříve. Už to není takový strašák jako za dob mého dětství. Ptáte se, co? No přece jarní úklid! Bývalo zvykem, že se před Velikonocemi z domova stal na dva víkendy neřízený mumraj. Než přízemí domu pošlapali koledníci, ať už ti malí a ustrašení, anebo ti dospělí, kteří přišli na panáka, na chlebíčky i na dorty, které jim hojně padaly na koberec, bývalo u nás hotové pozdvižení. Nejen že se ometaly pavučiny, myla okna, praly záclony a věšely čisté závěsy, také se rolovaly koberce  a odstavoval nábytek, vymývaly a blýskaly vitríny skříněk a zasklených polic, leštil nábytek, regenerovaly se rámy obrazů, sprchovaly se květiny, a bůhvíco ještě. Hotové peklo, jak nasupeně mumlal můj otec. Než se vše rozházelo a znovu dalo do pořádku, nazdobilo, namašličkovalo a vyvětralo, než nastal nájezd koledníků, stálo to maminku a nás, dítka, notnou dávku sil. A na to se jen tak nezapomíná.

Dodnes mi vrtá hlavou, jak jsme to vlastně všechno mohli stihnout. Technika ani čisticí přípravky nebyly zdaleka tak sofistikované jako dnes, vysavač, tedy lux, abych byla přesná, toho moc neuměl, záclony se škrobily, vytahovaly a pak teprve žehlily, z osvědčeného sortimentu leštěnek do dnešních dob převratných vynálezů přežila jen Diava. Přesto jsme se u toho navzájem bavili, zpívali si a smáli se, a vůbec nám nevadilo, že jsme večer padali všichni únavou.
Pak přišel den D, většinou bývalo na vesnici
o Velikonocích ještě bláto, a milovaní koledníci si moc starostí s tím, jak to po nich pak bude v obýváku, kuchyni nebo na chodbě vypadat, nedělali. Snad to bylo dáno tím, že koledovat chodívali muži, hoši, spolužáci, strýčkové a jiní příbuzní, zrátka ti, kdož jsou rodu mužského. Od nich totiž velikonoční úklid mnoho nežádal - zpravidla se neviditelně vypařili tu k sousedovi, tu něco naléhavého obstarat, nebo jim jen nebylo dobře, případně je šéf z práce požádal o mimořádnou směnu. Neuklízeli, zato si uklizeného do hojnosti užívali. A divili se, proč si maminka vydechla, když bylo po jarních svátcích, a rodinný život se dostával do zaběhnutých kolejí.
Dnes je tomu jinak. Životní zkušenost moderní uspěchané doby mne dovedla k názoru, že zvyky není třeba ctít a udržovat. Utvrdila jsem se v myšlence, že na uklízecí orgie už nemám čas ani náladu a že sama se při nich radovat a usmívat nehodlám. Vidina zmaru je natolik silná, že mne po většinu roku nechává v klidu přesto, že čistotu a pořádek miluji snad fanaticky. Ta tam je doba, kdy jsem se proháněla s prachovkou v ruce po domě, s vysavačem podnikala artistická čísla v domnění, že ostatní členové rodiny to potěší. Naopak. Jakýkoli vzruch býval na obtíž. Proč tak zběsile lítáš s těma štaflema po baráku? Otázal se mne jednou drahý choť, když jsem využila toho, že jsou děti u babičky, a myla jedno okno za druhým. Žel, napadla ho jen ta jediná otázka. Zuřil, protože jsem rušila jeho výsostný klid. Pravda, naschvál jsem štafličkami rachotila, abych byla dobře slyšitelná.
Vydávala jsem energii s vervou, neb demonstrovat sílu uklízecí se mi prostě líbilo. A nějaký ten užitečný naschvál v manželství – proč ne?
Nyní jsem klidná. Úplně a absolutně. Už nerovnám všem boty na verandě, aby se dalo projít, ani je pečlivě nekrémuji. Už neplánuji velikonoční hody, ani doprovody. Už nesmejčím v roli uklízečky každičký kout pro dobrý pocit. Ne. Už nikdy.
Místo toho chodívám na dlouhé procházky k lesu, z nichž se vracívám dvojnásob utahaná. Ať laškuje sluníčko, nebo ještě duje severák. Ať sněží, nebo taje. Domů přicházím s mírem v duši, vyrovnaná a s nadhledem. Přísloví Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, jsem nahradila příhodnějším: Dočkej času jako husa klasu. Jako husa budu klidně čekat a čekat.
Nevadí, když je manžel pobouřen. Jenže - ať šílím se smetákem, nebo si ničeho ani nevšimnu, vyjde to na stejno. Ať udělám cokoli, je to vždycky obráceně a špatně. Pročež tentokrát nevyrážím ani do přírody, a píši vám tenhle fejeton s otázkou na konec: Je dnešní něžná polovina lidstva odvážnější než v minulosti, začíná si libovat v sobeckých výmluvách jako muži? Čím to, že předcházející generace žen měly zakódováno v genech, že jarní úklid je svatý, a s chutí se rvaly se špínou tohoto světa, kdežto generace moje a nastupující již potupně vzhlíží k povinnostem? Chápu, životní styl se mění. Avšak Velikonoce nejen v kalendáři zůstávají…
Eva Brixi