Už je to hodně dávno, co mi slovo recese poprvé zamotalo hlavu. V novinách jsem se dočetl, že na kapitalistický svět dolehla recese. No vida, říkal jsem si, další důvod závidět lidem za železnou oponou! Čeká je velká legrace.

Byl jsem tehdy človíček omezený nejen věkem, ale i hospodářským systémem, který neomylně řídila Státní plánovací komise. Recesi jsem znal jenom studentskou a snažil jsem se ji nejen pasivně přijímat, ale i rozpustile vytvářet, vyskytla-li se k tomu sebemenší záminka. Podmínky ve společnosti k tomu byly dosti vhodné. Tehdy se žilo jednoduše, střídmě, ale v neustálé, ačkoli převážně bezděčné, kolektivní srandě. Na hospodářskou recesi, natož pak finanční krizi, nebylo v reálném socialismu pro samé soutěžení a překonávání sama sebe místa ani pomyšlení.
Čas oponou trhnul, človíček zmoudřel a ochutnal plodů kapitalizmu. Zachutnaly mu, i když podvědomě tušil, že v nablýskaném, šťavnatém jablíčku může hlodat červ. Dosti dlouhá léta po sametu si vůbec netroufl vystrčit hlavičku, ten červík. Ale pak se osmělil. Náš transformovaný ekonomický stroj se znenáhla zadrhl, škytl a začal skřípat. Všude se začalo mluvit o utahování opasků. Politici nám rychle napakovali úsporné balíčky, za volantem šlápli na nějakou brzdu a rázem bylo po recesi, tedy po studentském humoru. Nebylo do smíchu nikomu, ale kdo by se nadál, že hospodářské potíže v polovině devadesátých let byly ve světle dnešních potíží směšné jako uhrovitá platonická láska. Byly sice na lidech vidět, dráždily citlivou pleť, ale na organizmu nakonec nezanechaly žádné fatální následky.
Snad už jsme dospěli, abychom byli připraveni na skutečnou hospodářskou recesi s velkým R. Přišla z Ameriky jako mandelinka bramborová a našinec se o ní taky dozvěděl z novin. Četlo se to jako nefalšovaný horor. Banky přicházejí o miliardy dolarů. Spotřebitelé nechtějí nakupovat. Státníci sahají do rezerv, aby pomohli průmyslovým odvětvím, která klesají ke dnu. Akcie padají, koruna měkne a Vánoce se některým podnikům protahují až za Tři krále. Lidé nevědí, jestli mají začít škudlit úspory, nebo bezhlavě utrácet. Panika nepropuká.
Nebudeme stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, říká lidové mudrosloví.
A o to přece jde: Nebát se kdejaké recese, zahnat strach z očekávaných problémů, který vždycky má velké oči, ale zuby jen takové, že moc nepokoušou, když jim budeme dobře uhýbat.
Otvírám noviny pro svou denní dávku emocí a už hltám jednu alarmující zprávu za druhou. Plyn neteče, úrok klesá, úvěry nebudou. Domácí produkt neporoste o 2,9 %, jak předpověděla centrální banka, ale růst bude hubenější, možná jen poloviční. Mám projevit hlubokou lítost, nebo dokonce vážné obavy nad tím, že na rozdíl od všeobecného hospodářského propadu v Evropě u nás porosteme málo, tenounce?
Záleží na úhlu pohledu. Můžete se z takových zpráv zhroutit, anebo dělat mrtvého střevlíka. Doporučuji vám zvolit úhel recesisty. Recesistou bývá dobře naložený člověk, který chce vidět život z té lepší stránky. Svými ztřeštěnými, leč dobráckými, taškařicemi chce o své životní filozofii přesvědčit ostatní spoluobčany. Strachy z hospodářské recese rozptyluje humoristickou akcí, studentskou recesí. Nechce strašáka zlehčovat, ale posilnit se na horší časy vtipem a pozitivním myšlením.
Není recese jako recese.
Pavel Kačer