Máme takovou zašlou roubenou chalupu na okraji Kokořínska. Nemusíme ani z Prahy cestovat moc daleko, abychom se ocitli v docela jiném, prostším světě, kde se žije jinak, po venkovsku. Máme to tam rádi.

K naší chalupě patří i soused pan Moravec. Čilý důchodce, který se od rána do večera nezastaví. Na zábavu ho člověk neužije, nepije, nekouří, hospoda a ženské ho nezajímají. Když se s ním dáme do řeči, podá nám souhrnnou zprávu o dění, které se za poslední týden v obci událo. Ale jen tak přes plot, snad aby zbytečně neztrácel čas. Na dlouhé řeči si moc nepotrpí, a pokud jde o společnost, vystačí si jen s kamarádem z vedlejší vsi a s rybami v nedalekém rybníku.
Ale mnich pan Moravec zase není. Po setmění si všimnete, že okýnka jeho domku září svitem blikající obrazovky. Pravidelně sleduje zprávy v televizi a na sobotu má předplacené noviny. Chce mít přehled nejen o obci, ale i o událostech za humny. Je to prostý člověk, avšak nechybí mu to, čemu se možná nepřesně říká selský rozum.
Stane se, že nás pan Moravec občas něčím zaskočí. Třeba tím, že za dlouhých zimních
večerů plete z ovčí vlny barevné šály. Jindy z něj vyleze, že se rád dívá na televizní Poštu pro tebe. Tenhle dědek sice vypadá, že žádné city u něho nemají místo, a najednou bác ho: srdceryvné příběhy a vypjaté scény zatoulaných a znovunalezených dětí, sourozenců, matek a otců ho dojímají a snad i vženou slzy do očí.
Vzpomněl jsem si na pana Moravce, když jsem četl odpovědi manažerek a podnikatelek v naší anketě, do čeho dnes nejlépe investovat. Dámy mne překvapily jako náš soused z chalupy. Žádná z nich totiž nedoporučovala garantované finanční produkty, zlato, diamanty nebo umělecké předměty, žádná nemyslela na peníze a hmotné statky. Naopak, všechny jedním dechem mluvily o vzdělání, zdraví, citech a vztazích. Tyto hodnoty považují ženy ošlehané businessem za nejcennější, o ně se podle jejich názoru především vyplatí pečovat.
Proč ale dávám obojí dohromady? Pořad na ČT1 Pošta pro tebe vlastně vypovídá o tom, co se stane, když zanedbáte investice do toho, co je skutečně nejdražší. Když máma dá přednost něčemu jinému, místo aby svůj čas a pozornost rozdělila mezi své nejbližší, později marně lituje. Vidíme, že shledání po letech odloučení je možné, citové sblížení,
natož pak láska, téměř vyloučené. Nejen obrazovka a jmenovaný pořad však je tím zdviženým prstem. Někdy k uvědomění si podstatného a rozlišení důležitého od pomíjivého stačí drobnost – ostřejší výměna názorů doma nebo ve frmě, úraz v rodině, nezištně podaná ruka v pravém okamžiku.
Člověk je chybující. Některé přešlapy se dají napravit, jiné už ne. Ovšem i v těch nejintimnějších vztazích bychom rádi dostali druhou šanci, abychom svá pochybení napravili. Citově podvyživené a zklamané děti, které jsme zranili na duši, mohou odpustit. Omluva, vstřícné gesto mohou pomoci. Ale následky našich činů budou trvat dál.
Ženy nad námi chlapy mají navrch v sociální inteligenci. Znají lépe než my pravé hodnoty. A proto bych se vlastně ani neměl divit, co soudí manažerky a podnikatelky o nejlepších investicích. Majetek vám mohou vzít, peníze se rozkutálí, přijdete o práci. Ale to se dá poměrně snadno napravit, když budete opravdu chtít. S pošlapanými city a podlomeným zdravím to jde hůře. I když – i po takové cestě se dá vykročit. Dobra je v nás všech určitě více, než jsme si ochotni připustit. A také tím více investiční pozornosti si zaslouží.
Pavel Kačer