Potřeboval jsem se domluvit s jedním člověkem, který vede korporátní komunikaci v jisté firmě – telefonním operátorem. Mylně jsem se domníval, že stačí v seznamu vyhledat správnou stránku, číslo a zvednout telefon. Žluté stránky už po ruce nejsou, otevřel jsem tedy příslušnou webovou stránku a začal pátrat po kontaktu. Ačkoli s touto činností mám dlouholeté a zpravidla i úspěšné zkušenosti, dlouho jsem nemohl nic najít. Když se mi konečně po značné námaze podařilo dovolat do uvedené firmy, nechtěli mi tam telefonní číslo na požadovaného zaměstnance sdělit.

Proč to zdráhání? Že by ředitelka korporátní komunikace telefonního operátora pracovala v utajení nebo ve věži ze slonoviny, kde je každý bezprostřední kontakt s venkovním světem nežádoucí? Hledám nějakou smysluplnou odpověď. Nemám ji, i když vím, že takhle se už chová kde kdo. Bude se s vámi bavit jen prostřednictvím kontaktního formuláře nebo automatu v telefonní ústředně.
Také máte pocit, že vás nikdo neslyší, neposlouchá a ani vám naslouchat nechce? Zdá se vám, že se stáváte opuštěným ostrůvkem v moři lidí, kteří každým dnem přicházejí o vazby, které je dříve spojovaly? Vím, že v tom nejsem sám a že zástup podobně smýšlejících roste. Paradoxní na tom je, že technických prostředků ke komunikaci přibývá a jsou stále dokonalejší, vznikají nové a lepší sociální sítě, zájemci spolu mohou být online neustále, na souši, ve vzduchu i na moři.
Nechci vám tu plakat na rameni, že jako pán vyššího středního věku trpím pocitem osamění, nikdo mi nerozumí a nevidím smysl života. Nic osobního, nic soukromého. Teď mám na mysli záležitosti čistě profesionální. Lidi spolu nechtějí být v kontaktu, i když to patří k náplni jejich práce a berou za to peníze. Firmy, jejichž zájmem má být oslovit co nejvíc potenciálních zákazníků, skrývají svá telefonní čísla, poštovní adresy i odpovědné manažery. Jakoby se všichni chtěli schovat za neprostupnou hradbu, přes niž se k nim volání hrstky dotěrných osob nedostane. Narušilo by to jejich pracovní a podnikatelské aktivity, vyvedlo z denního pořádku?
Připadá mi, že chytré telefony, tablety a počítače, které mají usnadnit komunikaci mezi námi, slouží spíše jako její hráz. Špičková technologie se používá k tomu, aby odstínila živého člověka a nahradila ho necitlivým figurantem. Strojem bez citu, bez srdce, bez života, s nímž nemusíme jednat jako s lidskou bytostí.
Za těch pár desítek let, co se rozhlížím po světě, vnímám jednu zásadní proměnu. Navazujeme vztahy už ne osobní a hřejivé, ale zprostředkovaně formální. Nedáme si schůzku s kafem a dortem u Myšáka, ale vyměňujeme si informace přes ICQ. Nezavoláme mobilem dotyčnému, že nás pěkně naštval. Pošleme mu SMSku, nebo ho pomluvíme na facebooku. Bojíme se připustit si člověčinu k tělu, jako by byla infekční. Nechceme se nakazit vzájemnou sympatií nebo odporem k cizímu člověku. Možná, že taková je prostě doba. Čím víc technologie, čím vyšší životní úroveň, tím víc se uzavíráme do sebe, zesilujeme ulitu a odmítáme osobní blízkost. Dříve žila početná rodina v jedné místnosti, dnes chce mít každý vlastní dům. Proč na sebe narážet v tramvaji nebo autobuse, když může každý jezdit „bezdotykově“ svým vozem?
Rychle se rozvíjející informační technologie nám už vytvářejí virtuální svět. Místo skutečných lidí budeme obklopeni dokonalými postavami v báječném prostředí počítačových her. Mezilidské vztahy nebudou potřeba, láska se stane neznámým pojmem. Rozmnožovat se budeme klonováním. Budeme všichni vypadat, myslet a chovat se stejně podle jednotného softwaru a poslouchat centrální mozek lidstva.
Nevím, jak dalece jsme se už dostali na cestě k tomuto umělému člověku s umělou inteligencí. Možná jsme blíž, než si myslíme. Ale může se stát, že se najdou i takoví, kterým se tahle představa nezamlouvá. A umělé bytosti budou nakonec jen slepou vývojovou větví.
Pavel Kačer