Pravou hodnotu lidí, věcí a událostí poznáme, až když je ztratíme, zmizí, uplynou. Uvědomil jsem si tu starou pravdu před pár dny, kdy srdíčko našeho souseda nevydrželo letní horka a zastavilo se. Měl sice už svůj věk, ale letos dovršenou osmdesátku jsme mu nehádali. Především byl stále plný života, a jak už to u starých lidí na vesnici bývá, od rána do večera se nezastavil. Měl svou zahradu, kde pěstoval okurky a brambory, hejno slepic, rybaření jako koníčka. Do okresního města si dojel na kole, a když bylo potřeba, i dál. Ani v zimě nezahálel. Věděli jsme, že doma plete vlněné šály, protože se jednou pochlubil a taky postěžoval, že je nikdo nekoupí. Kdo má alespoň malé hospodářství, moc dobře ví, co to obnáší udržet ho v chodu.

Teď nás mrzí, že jsme mu nevěnovali víc pozornosti. Zasloužil by si to nejen proto, že patřil k nemnoha pamětníkům místních poměrů a vždy se rád o vzpomínky na staré časy s námi podělil. Nevím, jestli chápal, jak je pro nás důležitý, jak si jeho společnosti vážíme. Brali jsme ho jako samozřejmou, trvalou a nepostradatelnou součást naší vsi a nedošlo nám, že to tak nemusí být vždycky... Měli jsme ho a máme velmi rádi.
Ještě víc si vytýkám, že jsem takhle promarnil příležitost být víc se svými rodiči a prarodiči. Ty nejdůležitější otázky, které mě dnes pronásledují, jsem jim nikdy nepoložil a dnes už mi je nezodpoví. Babičky, u níž jsem strávil spoustu času v dětství a dospívání, bych se zeptal, jak se jí žilo za války. Jak ona, vdova se dvěma nedospělými syny, přežívala ty těžké dny. Co ji drželo nad vodou, o čem snila, po čem toužila? Jak se vyrovnala s tragickými životními pády. Přišla brzy o manžela, z paní továrníkové za první republiky to „dotáhla“ až na invalidní důchodkyni s minimální penzí, a přesto si udržela svoji hrdost, pevného ducha a obrovský smysl pro humor. Život ji nezlomil.
S mámou a tátou bych si teď konečně mohl promluvit jako rovný s rovným. Chtěl bych se s nimi poradit, když nevím kudy kam. Nebo se jich zeptat, jestli je trápily stejné starosti. Rozuměl bych už jejich smutkům, jejich nenaplněným tužbám, zmarněným ambicím i malým vítězstvím. Věci, které jsem jako kluk nemohl vnímat, a ruku na srdce, tehdy mě vůbec nezajímaly.
Možná, že mě ty otázky napadají právě proto, že už na ně nemohu dostat odpověď. Jsem taky o dost starší než rodiče, kteří mi odešli předčasně. Mámě bylo čtyřicet a dnes bych jí sám mohl dělat otce. A přece ji stále vidím z perspektivy malého chlapce, který u ní hledá útočiště, pochopení a lásku.
Teprve s odstupem let, které dělí naše poslední setkání, jsem začal chápat, co si všechno nesu životem jako dědictví od táty. Profesí byl vynikající manažer, i když se to tak v jeho době nepojmenovávalo. Svou duši upsal motoristickému sportu. Říkal, že ho nebaví závody automobilů a motocyklů, výsledky, ale organizování závodů. Psal a publikoval fejetony v novinách a rozhlase, o Elišce Junkové, jak vozil Luise Chirona, ale taky o houbařské a kulinářské vášni. Od něj mám nejen novinářské „buňky“, ale i svérázný, velmi věcný pohled na svět. I když jsem, na rozdíl od něj, nebyl nikdy zbaven občanských práv z politických důvodů jako on v padesátých letech.
Člověk chce porozumět, i když různé věci nemůže prožít. Vezme si knížku, jde do kina, do divadla, ale nejvíc zkušeností mu nabízí rodina. Od těch, kteří ho vychovávali, vštěpovali mu základní hodnoty, formovali jeho osobnost, by měl získat nejvíc. Rozumem i srdcem. Pokud promarnil tuhle příležitost, sotva se mu naskytne jiná.
Trápí mě, že jsem věci, které se dřív nabízely samy, nedokázal přijmout, protože mi přišly obyčejné, nepodstatné, zbytečné. Nedokázal jsem v pravý čas ocenit jejich ryzí hodnotu a ony mi proklouzly mezi prsty jak voda. A tak lovím ve vzpomínkách a snažím se oživit, připomenout si aspoň to málo, co dokázala zachytit a vybavit si děravá paměť. Občas se podaří zázrak. Vidím dávné události, slyším vyřčená slova a mohu je chápat v nových, dnešních souvislostech. Hovoří ke mně s jiným než tehdejším významem. Děkuji za to!
Pavel Kačer