Mám rád internet. Vím, že ničí noviny, odvádí mladé lidi od televize a z těch starších vyrábí neschopné hlupáčky (v očích jejich dětí a vnoučat), ale přesto ho i jako novopečený senior mám rád. Tak, že si už vůbec nedokážu představit dobu předinternetovou, kdy jsme všichni byli offline. A ptám se, co jsme to vůbec dělali, když jsme nemohli brouzdat po webových stránkách, kdy jsme ještě ani netušili, co se nám ve virtuálním světě nabídne? Marně hledám odpověď ve vzpomínkách, protože ty časy jsou tak vzdálené, přestože jsme v nich žili ještě nedávno, vlastně před pár lety.

Mám rád internet nejen proto, že v něm najdu, co hledám, uvidím, co si přeji vidět, a nemusím číst, co mé oči vidět nechtějí. Především v něm vítám novou kvalitu­, naprosto převratnou demokratickou instituci. Poskytuje totiž uživatelům, pokud chtějí, dosud nevídanou míru svobody a tvůrčího rozletu. Stačí k tomu opravdu jen málo – mít zájem – a člověk se může dozvědět cokoli, stát se čímkoli, žít jakkoli bez bariér, omezen jen nedostatkem představivosti. Nabízí nekonečnou množinu spoluobčanů, s nimiž mohu navázat kontakt a komunikovat, volně vyjadřovat svoji osobnost, vlastní názor na svět a stejně bez zábran s nimi polemizovat (třeba až do roztrhání těla, jak by poznamenal dobrý voják Švejk).
Osvobozující esenci internetu pociťuji o to silněji, že jí předcházela doba absolutní nesvobody. Za těch časů, kdy země byla obehnána ostnatých drátem a naše myšlení a chování pod neustálým dozorem, musel člověk vážit slova a činy, aby nenarazil. Stát se novinářem, spisovatelem, poetou mohl jen v úzkém kruhu svého soukromí. Proniknout na veřejnost bylo obtížné a jen se souhlasem a podporou všemocného státu.
Dnešek je toho pravým opakem. Hlásat své názory mohou všichni, i když žádné názory nemají. Stačí být online. Všichni už mají svůj blog, svůj Facebook, svoje přátele na oblíbeném webovém portále. Pronásleduje vás nutkání napsat aforismus, poznámku, komentář, povídku, novelu, román? Už vám nikdo a nic nebude bránit, abyste s nimi seznámili bližní hned teď. Bez cenzury, bez existenčních následků, bez podkuřování komukoli. Važme si toho, protože se to podařilo první generaci Čechů.
Stálo by za psychologickou a sociologickou studii, jak se mění našinec a jeho společnost v podmínkách této absolutní svobody slova. Bavilo by mě zkoumat, v co se mění člověk za situace, kdy nemusí potlačovat své názory a city, kdy ho nesvazuje žádné dogma, ideologie, loajalita, povinnost vyjadřovat jen to, co se od něj očekává.
Publikovat na internetu můžete dnes dokonce i anonymně, aniž byste se museli pod své žurnalistické, prozaické, básnické či jiné počiny (i bezvýznamné plky) podepisovat a riskovat, že vás někdo chytí za slovo. Kdo se chce skrýt za nic neříkající IP adresu, složenou pouze ze skupiny číslic, může kdykoli. Kdo rád vidí své jméno umístěné na veřejném místě, těší ho vystupovat za důmyslně zvoleným nickem, může se toho nabažit do sytosti.
Netvrdím ale, že web (podobně jako papír) snese všechno. Jak známo, žádná svoboda není bezbřehá, a i největší hřiště má své mantinely. Ale to už musíte být opravdu off side, mimo hru, za hranou zákona.
Jak už jsem naznačil, ve virtuálním prostředí se může snadno a komplexně projevit každý. Zajímá mě, jak se této historicky nové a naprosto unikátní příležitosti dokáží mnozí jedinci zmocnit. Proto s oblibou navštěvuji nejrůznější diskuze a fóra, kde se může rozpitvávat jakékoli téma. A jakýmkoli způsobem.
Vím, že ne všichni epochálních rozměrů internetu dorostli. Mám na mysli ty „diskutující“, kteří se vyjadřují jen nadávkami a žádný výraz jim není dost sprostý. Někde je administrátor maže, jinde jim ostatní oplatí stejnou mincí, většinou však jejich slova projdou bez povšimnutí. A o tom to je! Internet je velký v tom, že není omezován. Kdo se o to pokusí, dřív nebo později narazí. Když mu jednou nasadíte náhubek, už to nebude internet. A proto ho mám rád.
Pavel Kačer