Od doby, co jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, se bojím sednout za volant. Ne, není to fórek, jímž bych na sebe ráda výstředně upozornila. Je to krutý fakt, z jehož náruče se nedokáži vysvobodit. Z hrozeb a výkřiků učitele autoškoly, když jsem ignorovala tramvajové koleje, zpětné zrcátko a nebrala v potaz pravidlo pravé ruky, se dodnes budím ze spaní. I z několika nekomentovatelných zážitků na silnici už dnes vím, jaké záludnosti člověka mohou dostat do maléru. Kolik neočekávaných a nepředvídatelných situací na vás číhá, ať jste vynikající řidič, nebo začátečník. Kolik lidí experimentuje s drogami, kolik jich neodolá líbezné vůni i chuti alkoholu, kolik jedinců propadá svým emocím poté, co vyřešili osobní problémy s láskou i nenávistí či vlastní leností a neschopností.

Jízda autem, na motorce, na kole, na lyžích a jiných prostředcích, kterými se posunujeme v čase tam či onde, začíná být natolik nebezpečnou, že vznikají další omezení, novely, předpisy, dodatky, zákazy a příkazy, jedna dopravní značka následuje druhou, přibývá výzkumů. Televizní obrazovka svým zpravodajstvím několikrát denně vybízí k přemýšlení, zda konec světa přišel, blíží se, nebo se dá ještě na chvilku pozdržet. Masakr mezi svodidly, auta rozmlácená o kmeny stromů, záchranáři a hasiči, sanitky a vrtulníky, pohřební služba. Šoky den co den. A přesto si každý z nás říká, mně se to snad nestane...
Poslouchala jsem onehdy rozhovor dvou babiček. Tedy byly to pořádné drbny, baby ježibaby, od nichž bych se jistojistě dověděla dříve než z jistých deníků o tom, která celebrita s kterým celebriťákem udělala to či ono, a zda fotbalista X vypil více koňaku než hokejista Y. Babky pomlouvaly své snachy, jak si ničeho neváží, ani svých rodin ne. Kdyby prý měly rozum, nikdy by nejezdily autem tak nezodpovědně. Jedna z nich najela u tchýně do záhonu, když couvala rychlostí světla, druhá drcla do garážových vrat, která se od té doby nedají zavřít. Jo jo, to je dnes morálka, šlendrián!
Už už jsem se chtěla vmísit do hovoru a zeptat se, jestli ty ženy také chodí v neděli do kostela. Že bych měla nápad pro jejich pana faráře. Pak jsem myšlenku zatratila a na čas se mi vykouřila z hlavy. Vzpomenula jsem na ni až v okamžiku, kdy jsem při jedné dopravní nehodě spatřila, jak se místní farář pokřižoval...
Mám to! Ano, mám skvělý nápad! Už vím, čím zmírnit drama na dálnicích i okreskách! Při bohoslužbách by se nemuselo jen tak mluvit o svatých, svátcích, opakovat do nekonečna to, co mělo být lidstvu jasné už dávno. Mohlo by se na ta nedělní dopoledne jít praktičtěji než nepokradeš, nezabiješ... Což takhle po vzoru Opakování je matkou moudrosti hustit do lidí zásady pohybu na vozovce, sem tam nastínit řešení jízdy křižovatkou, zdůraznit princip předjíždění, jak se chovat v zatáčkách, na náledí, proč nepřekračovat povolenou rychlost! Do každého kázání, do každého setkání v chrámu páně bych vložila, pokud bych to jen mohla ovlivnit, nějaké to pravidlo, poučení, příběh, příklad. Naslouchající by se učili přemýšlet v dalších souvislostech, učili by se pokoře, která chybí. Učili by se koncentraci, logice i  hledání východisek.
V kostelích bychom se mohli stávat lepšími, a to doopravdy, moderně, prakticky. Nabádat k rozumu, toho přece nikdy není dost.  V chrámu páně by apel na ohleduplnost na silnicích přece musel fungovat! Lidi by šli do sebe a nehod zaviněných nepozorností, agresivitou, neukázněností by muselo ubývat. Nemám pravdu, Kropáčková? Co uděláte, když přijedete do křižovatky, potřebujete odbočit vlevo...
Mnohé ovečky by to jistě uvítaly jako správnou výstřednost farářů, jejichž prestiž by rázem vzrostla, a lidi by se do kostelů jen hrnuli. Bylo by to něco nového, byla by to show! Mohlo by se u toho promítat, mohlo by se soutěžit, mohli by být pochválení!  Víra by dostala pragmatičtější naplnění a byla by užitečnější pro každý den života. Nebyla by abstraktní a meditační, mladí by tomu více rozumněli. A třeba by lidičky o některých souvislostech, vlastnostech i možnostech začali víc přemýšlet a stávali by se vzornějšími. Divoké jízdy pod vlivem metly lidstva by se stávaly kultivovanými a před Velikonocemi ani Vánoci by na silnicích nebylo boží dopuštění. Odpadl by stres řidičů i chodců, polici by zbyl čas honit i drobné zlodějíčky a chránit pořádek potřebněji. V pekle by se smažilo méně hříšníků, mnozí z nás by se dožívali vyššího věku a mohli by na zemi konat mnoho užitečného. Pěstovat kytky, hlídat vnoučata nebo psát dopravní pohádky pro režiséra Trošku.
Je o mně známo, že nevěřím skoro ničemu, kromě humoru, optimizmu a nadhledu nad věcmi a událostmi. Stále se však těším, že z bláznivých nápadů vzejde lepší svět.
Eva Brixi