Podnikatelé jsou osobnosti s originálním pohledem na svět. To jim nikdo nemůže upřít. Jejich vášní je zkoušet, nacházet, žít se svým snem. Tvořit něco nového a mít z toho radost i užitek. A také obojí částečně dělit mezi zaměstnance, děti, na charitu, něco investovat. Ne každý jim rozumí. Někdo je dokonce označuje za blázny a podivíny. Až historie ukáže, co jejich víra ve výsledek vlastně lidem přinesla. Mnozí by se divili, kolik toho bylo a je. Irena Vrbová založila konzultační společnost Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem. Co plyne z jejích dosavadních zkušeností a poznatků?

Dokážete charakterizovat dnešní největší problém v podnikání menších českých firem?

Je těžké říci, co je největším problémem, každý podnikatel je unikátní a má zrovna ten svůj bolavý bod, svého černého Petra, jak se říká. Ale pokud bych měla říct, po čem podnikatelé v posledních zhruba sedmi letech nejčastěji volají, tak je to hledání cesty, jak své lidi motivovat nefinančně. Finanční motivace je už málo. Velkým tématem je velmi často i generační výměna ve firmách. Respektive, co s firmou dál, když zakladatel je již ve vyšším věku.

Z čeho mají tyto společnosti největší obavy, jaké náležitosti je trápí?

Každý podnikatel nese ohromný batoh zodpovědnosti na zádech. Tedy asi největší obava je, zda se bude stále dařit. A tam se upíná hlavní směr a pozornost.

A jaké záležitosti naopak skoro neřeší, nevěnují jim pozornost, byť by jim to pomohlo?

Nejvíc by jim pomohlo si více zvědomit sebe, a to v celém procesu svého podnikání. Proč podnikají, ví, ale kým v tom jsou oni sami. Jako lidé máme v životě vícero rolí. A je rozdílná role majitele a role šéfa, a pak třeba ještě role kamaráda. Pomohlo by jim víc zhmotnit a uchopit roli šéfa. Částečná absence této role potom způsobuje všechny komplikace, které často řeší. Já nedělám z šéfů manažery roku, ale ukazuji jim, kým jsou ve své firmě, kým by chtěli být a jak to vše pojmout.

Liší se nějak vztah k businessu těch, kteří před 30 lety firmy zakládali, a těch, kteří je nyní přebírají a hodlají pokračovat?

Velmi. Pro podnikatele z devadesátek, jak se jim říká, byla firma vším. Vstávali s ní a usínali. Na úkor svých koníčků, svých rodin. Došli do důchodového věku, a byť několik let říkají, že chtějí do důchodu, tak vlastně do firmy stále docházejí. Jejich potomci někdy žertovně říkají: „On ten táta nakonec půjde do důchodu později než já...“ A mají pravdu. Ti lidé nemají jiný smysl života, utekl jim během podnikání. Další generace to už tak nechce. Chce mít čas i na jiné úrovně života, než je pracovní rovina. Chtějí mít i jiné koníčky než firmu, vidět své děti vyrůstat, věnovat se svému partnerovi nebo partnerce. Lidem se změnily hodnoty života.

Když někdo svoji podnikatelskou dráhu rozjíždí, doporučujete spoléhat na vlastní finanční prostředky, nebo by si měli půjčit?

Doporučuji se spoléhat hlavně na vlastní nitro a víru. Což je i předpokladem k podnikání. Podniká ten, kdo věří, že vytvoří z prdu kuličku. Když věří sám v sebe, je schopen založit firmu a věřit tomu, že bude mít každý měsíc na mzdy. Kdo tomu nevěří, dává víru vně sebe – nechá se raději zaměstnat a má jistotu, že mzda mu každý měsíc přijde. Proto se stává, že někdo začne podnikat, ale do roka zavře se slovy „už nikdy více“. Ale pokud má člověk víru v sebe, je jedno, zda peníze na rozjezd má, nebo si je půjčí. O tom to není a není to hlavní předpoklad počátku této cesty.

Umělá inteligence pozmění trh práce, určitě ovlivní i řemeslo. To si však zcela jistě zachová své zlaté dno. Pokud tedy někdo dnes hledá, v čem podnikat, doporučila byste mu řemeslné obory? Být kosmetičkou, pedikérkou, švadlenou, kadeřnicí, instalatérkou, kuchařkou?

Ano. Všechna řemesla jsou umění a tvorba. A nic jiného neumí naplnit lidské srdce tak jako právě tohle.

Jakou přidanou hodnotou dnes mohou konkurovat trhu rodinné firmy? A není konkurenceschopnost příliš drahá?

Zájmem o člověka. Atmosférou ve firmě. V práci trávíme osm hodin denně, pět dnů v týdnu. To stojí za to, aby se tam jedinec cítil hodnotně a příjemně. Aby ho to bavilo. Menší české firmy umí lépe pracovat s nefinanční motivací. Zajímají se o ni. Zdravé příjemné prostředí dává lidem hormony štěstí. Některé věci se ale nedají koupit, a proto tohle fakt drahé není.

Malé společnosti bývají řízeny často intui­tivně, bez procesů, bez „papírování“. Je to výhoda, nebo nedostatek?

Obojí. Proto nejlepší je zlatý střed. Nevzdat se zdravé intuice, a k tomu mít systém/papírování, který zajistí kontrolu a nahraditelnost. Podnikatelé, kteří zakládali firmu před 30 lety, tak byli k formě natolik přivázáni, že systém tvořilo jejich charizma. Lidé byli tak zvyklí, že majitel vše rozhodoval a stále ve firmě byl. Věděli jak, kdy a co rozhodne. A to byl systém. To už teď není. Už je i nutnost mít firemní pravidla a základní systém nastavené.

Hodně se v poslední době mluví o ženském poten­ciálu, ženské energii, dokonce i tak, že právě podnikající ženy mohou vyvést ekonomiku z krize. Jak to vnímáte?

Já myslím, že ženy mají svoji roli ve společnosti a muži také svou. Ekonomiku mohou vyvést z krize české firmy a je jedno, zda jsou řízeny ženami, či muži. Role mužů a žen se mění, ale nejsem úplně zastáncem spolků, které podporují ženy v podnikání. Proč nepodpořit i muže? Podnikat má ten, kdo na to má předpoklady, a je jedno, zda je to muž, nebo žena.

Žena, kariéra, osobní a rodinný život, role manželky, maminky, reprezentativní partnerky, pečující víly, dá se to skutečně skloubit a žít šťastně, zdravě a dlouho?

Tak – žena není perpetuum mobile. Skloubit se dá mnohé, otázkou je, proč co dělám. Zda proto, abych byla šťastná, nebo proto, abych něco dokázala sobě a okolí. To druhé nepřináší dlouhodobou radost. A o tom by život neměl být.

O čem vypovídají vaše zkušenosti? Je praktičtější, když založí firmu jeden člověk, nebo je společníků více?

Jeden. Tři je moc a musí to být lichý počet.

Naložíte nějak s příběhy, které se u vás scházejí a jež jste vyslechla?

Ano. Píšu knihy, které jsou plné příběhů ze života podnikatelského světa. Zatím jich vyšlo sedm. Letos jsme napsali divadelní hru o životě jednoho podnikatele. Vytvořili jsme představení, které se s velkým úspěchem odehrálo 30. května v divadle Mana. Publikum tvořili lidé z podnikatelského veřejnosti, převážně naši klienti. Podnikatelé jsou umělci. Tvoří nové, nepoznané. Hledají možnosti, směry. A tak myslím, že odměna ve formě uměleckého představení, je pro ně to pravé ořechové, co jim můžeme my, jejich průvodci, přinést.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi