Denisa HýskováKdyž jsem nedávno viděla záběry z její zahrady, byla jsem z toho úplně vedle. Uchvátil mne hrníčkový strom. Strom ověšený keramickými malovanými hrnečky. Nádhera, kouzlo okamžiku i celého dne. Potěšení, které nekončí. I z té fotky prýštila energie, která pootevřela můj sen. Podívat se na místo, kde se ta nádhera tvoří, k Denise Hýskové (dříve Chvátalové). Uvědomila jsem si, že její výrobky, hlavně v podobě těch hrnečků, vlastně znám. Z některých obchůdků či galerií. Vždyť je občas kupuji jako dárky známým a přátelům (jen jsem nějak nevěděla, že jsou dílem právě paní Denisy). Jen vůči sobě mám dluh. Vím však, že to brzy napravím. Hrnečky jsou totiž moje velká vášeň. Snad proto, že mají ucho, a tedy naslouchají. Mají prostor pro obsah, hlubokou duši. Poskytují rozkoš těm, pro které jsou uchopitelné svojí podstatou. Mohou mít nespočet tvarů, nekonečno motivů, mohou být věrným společníkem každému, kdo o to stojí. Každý hrnek může být příběhem života. Ty od Denisy Hýskové září a povzbuzují. Rozdávají štěstí.

Vaše keramické hrnečky, misky i obrázky vlévají radost do lidských srdcí. Jsou rozverné, plné veselých barev. Co předurčilo tuto vaši životní cestu?

Moji životní cestu předurčila nevypálená cihla, kterou mi táta přinesl z cihelny, když vypozoroval, že mojí největší zábavou je matlat se v blátě. Díky tomu jsem už v první třídě měla jasno, že budu keramička. Své první výrobky jsem si vypalovala v krbu na chalupě a neodradilo mě ani to, že mi jich většina popraskala. Do té doby jsem si modelovala figurky a zvířátka z plastelíny, ale hlína mi učarovala... Byla to láska na první dotek, a tak to už zůstalo! Chodila jsem do Lidové školy umění ve Zvolenu na Slovensku, kde už v té době byla možnost pracovat s hlínou a glazurou, a pak jsem pokračovala na UMPRUMce v Uherském Hradišti, obor keramika.

Dnes se výrobou keramické nádhery živíte. Vyděláte na vše, co potřebujete?

Je to s podivem, ale keramikou se živím už více než třicet let a zatím to jde. Od nikoho jsem žádné peníze nikdy nedostala a díky keramice jsem si koupila a opravila už druhý dům – ten první mi vyplavila velká voda v roce 1997, a tak nyní bydlím i tvořím na kopci na krásné polosamotě v podhůří Chřibů.

Vím, že zároveň organizujete kurzy arteterapie a artefiletiky. Oč přesně jde? Snažíte se nastolit lidskému organizmu rovnováhu, harmonii prostřednictvím krásy? Opravdu to jde?

V dětství a ani v dospělosti jsem to neměla moc jednoduché, a tak mě zajímalo, jak funguje lidská psychika, proč neustále opakuji některé chybné kroky... Začala jsem navštěvovat všelijaké psychoterapeutické
kurzy a semináře, a nakonec jsem vystudovala arteterapii na Akademii Alternativa v Olomouci. Zjistila jsem, že je ideální propojit prvky arteterapie s keramikou, a hlavně, že to fakt funguje!
To, co hledáte, jste vy sami – to je téma, které se týká každého z nás. Je důležité poznat sama sebe, přijmout se a mít se ráda. Pomocí arteterapie se může člověk odpoutat od všedních starostí a díky tvoření nahlédnout do svého nitra. Na povrch může vyplavat spousta věcí, emocí, někdy se smějeme, občas nás může překvapit očistný pláč... Kurzy jsou skupinové, maximálně osm lidí, a zajímavé jsou interakce mezi členy skupiny. Vše probíhá v bezpečném a přátelském prostředí a jedno z pravidel zní, že vše, co se řekne, zůstane ve skupině, nic se nevynáší ven. Lidé se často bojí toho, že neumí kreslit ani malovat, ale to vůbec není důležité, naopak je to lepší a jejich práce mají větší terapeutickou výpověď.

Koronavirová pandemie spousty našich aktivit omezila. Jak se dotkla vás?

Koronavirová pandemie mi ubrala na financích, ale na druhou stranu mi věnovala hodně volného času...

Řada firem navzdory covidu přišla s úžasnými nápady, podařilo se jim to, o čem by dříve ani neuvažovaly. Dostala jste v tomto období nějakou neobvyklou zakázku? Posunula jste se do nových dimenzí, našla další směr?

Měla jsem čas věnovat se svým koníčkům, což je například tvorba objektů, soch a obrázků z přírodnin a z toho, co najdu v lese, včetně různého nepořádku zanechaného návštěvníky lesa. Říkám tomu Skáloviny podle mého guru – výtvarníka Franty Skály. Když jsem poprvé navštívila jeho výstavu v pražském Rudolfinu, tak jsem zajásala nadšením, že někdo dělá podobné věci jako já, a dokonce je vystavuje...
Mám sen, že až nastřádám dost objektů, tak pana Skálu oslovím a poprosím ho, jestli by mě nepřizval ke své výstavě – tož uvidíme...
Po večerech jsem háčkovala ze zbytků vln a ze starých ručně pletených ponožek „postavičky“ koček pro radost. Pár jsem jich rozdala a zbytek věnuju kamarádovi, aby je rozprodal a výtěžek si přidal na konto ke sbírce na robotickou ruku. Prodělal ošklivou nemoc a přišel o všechny prsty na rukou i na nohou. Je to ale bojovník, naučil se chodit i řídit auto!

Touha tvořit, přinést do života ostatních neobvyklý pohled, úsměv, inspiraci. Je to jediný způsob, jak zúročit vlastní energii? Nebo třeba k tomu všemu přes léto zavařujete, sbíráte bylinky, zápasíte s plevelem?

Touha tvořit mi přináší kromě uspokojení i spoustu životní energie a sebeozdravování. Už dokážu vydržet sama se sebou a je mi se mnou dobře! Kromě toho jsem ale i žena, máma, babička, a tak pěstuju, pleju, zalévám, sklízím, zavařuju, suším...

Když sednete za hrnčířský kruh, je to víc o řemesle, nebo o emocích?

Když si sednu za hrnčířský kruh, tak je to samozřejmě záležitost řemesla, točím keramiku pro zákazníky, ale je to i o emocích. Tu práci mám moc ráda, naplňuje mě, fascinuje mě. Je neskutečné mít tu moc a sledovat, jak mi z kousku jílu pod rukama roste váza, mísa nebo hrneček. No a když si má keramika najde svého kupce a ten je potěšen, tak to je bonus navíc...
Protože léta přibývají a síla ne, tak sedím za kruhem méně a méně, ale o to víc si keramiku maluji a zdobím. Také kreslím a maluji obrázky na papír. Nejčastěji beru do ruky pastelky, ale baví mě používat i vodovky, akvarel, kávu a skvělý je ovocný čaj. Motivy jsou podobné jako na mé keramice. V říjnu jsem měla výstavu v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Musím se pochlubit, že se i něco prodalo...

A jak vlastně ty přenádherné kousky vznikají? Dlouho o některých přemýšlíte, anebo je to spontánní proces?

Jak ty kousky vznikají? Jak kdy. Někdy je to rutina a někdy radost z toho, jak to jde samo od sebe, no a někdy se hodně nadřu a přemýšlím, vymýšlím, předělávám...

Hodně se mluví o talentech, jejich vyhledávání, o tom, aby dostaly příležitost ukázat, co v nich je. Lidé s jistou dávkou osobitosti to však nemívají úplně jednoduché. Jak jste se prosazovala vy?

Talent je boží dar. Každý z nás má talent na něco, ale ne všichni během života přijdou na to, co je ten jejich talent. Já měla štěstí, že jsem na to přišla už v dětství. Ale i tak nebylo jednoduché prosadit se. Hned po sametové revoluci a po mateřských povinnostech jsem si ve svém malém domečku v Uherském Hradišti založila firmu Keramika-Denisa. Byl problém sehnat vhodnou keramickou hlínu, glazury, pec, hrnčířský kruh a pomůcky. Vše bylo v začátcích... A byla jsem sama na dva malé kluky a dodnes nechápu, kde jsem vzala tu drzost a odvahu vzít si půjčku na šílený úrok a začít podnikat v době, kdy nikdo nevěděl, jak se to má dělat. Bylo to stylem pokus omyl, něco vyšlo, něco nevyšlo. O prázdninách jsme s kluky a přítelem jezdili starou škodovkou po republice a hledali jsme obchody, kde by moji keramiku prodávali. Většinou mě hned ve dveřích vyprovodili s tím, že jsem dnes už pátá, která jim něco nabízí a že nemají zájem. Na keramiku se ani nepodívali. Bylo to velmi demotivující. Pak mě napadlo vzít barevný, veselý hrnek do ruky a vstoupit do dveří s tím, jestli by nechtěli prodávat takovéto hrnečky. To zafungovalo a dnes už prodávám nejen v ČR, ale i v zahraničí. Také objíždím hrnčířské trhy v Berouně, Kostelci nad Černými lesy a v Kunštátě.

Působíte jako OSVČ. Cítíte se tedy i jako podnikatel?

Po těch třiceti letech se už cítím být podnikatelkou, byť nenosím podpatky a kostýmky. O tom to však není. Je to o sebevědomí, o sebeprosazení, o určité hrdosti. Naučila jsem se zakázku už i odmítnout, když mám pocit, že mi nesedí. Nedělám keramiku za každou cenu.

Spolupracujete občas s firmami, organizacemi na vyzdobení jejich interiérů, na dotvoření image? Nebo vystavujete v některých společnostech?

Dříve jsem vyráběla keramiku i na přání firem, většinou různé hrnečky s logem. Snažila jsem se, aby to nesklouzlo do kýče, snad se mi to dařilo... Jednou jsem dostala zakázku namalovat asi 300 hrnků pro rybářský svaz. Šlo o motivy se štikou, kaprem, sumcem a okounem. Hrníčky měli dostat rybáři na výroční schůzi jako dárek. Pán ze svazu, který keramiku objednával, mi potom přinesl darem kapra a říkal, že o hrnky se strhla bitva, rybáři si mezi sebou vyměňovali okouny za štiky, kapry za sumce... Podle toho, kterou rybu měl kdo oblíbenou, a dokonce si hrnky i kradli, takže ti, co ze sálu chodili ven kouřit, si raději své hrnky brali s sebou, aby o ně nepřišli. Jemu samotnému hrnek se štikou někdo ukradl, a tak jsem mu dala nový...

Dnes jsem raději, když mám volné ruce, můžu si malovat, co já chci, a to pak prodávat.

Kde si mohu vaše kousky koupit? A když bych si nechala ráda připravit drobnosti jako firemní dárky, vánoční ozdobičky, radůstky pro obchodní přátele, je to možné? Podle jakých pravidel se řídí realizace, jak se stanovuje cena? A s jakým předstihem je nutné se domlouvat?

Keramiku i obrázky si můžete koupit u mě doma v Osvětimanech, v galeriích, v obchodech nebo na hrnčířských trzích. Buď si vyberete z toho, co mám na skladě, anebo se domluvíme na konkrétním výrobku, a to si potom ale musíte počkat minimálně měsíc. Vánoční dárky je lepší objednávat s předstihem do konce srpna, maximálně do poloviny září. Během koronavirové pandemie jsem posílala i balíčky, ale přepravci se ke křehkému zboží nechovají moc hezky, často se něco rozbije a vyřešit pak zdárně reklamaci je nemožné. Proto preferuji osobní odběr. U nás na kopečku u lesa je krásně, a tak to můžete spojit s procházkou či výletem po okolí.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi