Z odborářů nemá vyzařovat jen síla, když kolektivně vyjednávají o lepších pracovních podmínkách nebo demonstrují v ulicích. Jejich druhá tvář může být vlídná, protože se obracejí k rodinám, dětem, bývalým zaměstnancům. A právě tu představuje Ing. Radka Sokolová, místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů, s níž jsme se sešli nad šálkem čaje k příjemnému rozhovoru.

Ztělesňujete něžnou tvář odborové konfederace. Cítíte se dobře v převážně mužském prostředí?

Nejsem jediná žena mezi muži ve vedení, působí tu více žen. Především však nerozlišuji podle pohlaví, pro mě je rozhodující, mezi jakými lidmi se nacházím. Ve své pozici na ČMKOS se cítím velmi dobře, protože s kolegy se mi dobře spolupracuje. Rozhodně se tu neuplatňuje autoritářský princip, naopak oceňujeme mužský a ženský pohled na věc a schopnost si navzájem naslouchat.

Jak máte rozděleny kompetence?

Do jisté míry navazují naše kompetence na to, co jsme dělali v dřívějších dobách. Předseda ČMKOS Josef Středula politicky zastřešuje celou konfederaci, místopředseda Vít Samek je právník a má na starosti zejména expertní a právní záležitosti. Já se zaměřuji na vnitřní chod konfederace, na komunikaci s kolegy a mám na starosti agendu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. A já jsem si sama zvolila, že chci pracovat na moderní image odborů, na tom, jak působíme nejen dovnitř odborů, ale i navenek.

Co předcházelo vaší práci v konfederaci?

Svou pracovní dráhu jsem začínala v Lázních Jáchymov. Vedla jsem recepci jednoho z lázeňských snatorií, ale pracovala jsem také v odborové organizaci na podnikové úrovni. Vedle spolupráce na kolektivním vyjednávání jsem měla na starosti zábavu pro děti, jako maškarní, mikulášské a další akce. Po šestnácti letech jsem cítila, že už potřebuji nějakou změnu, nespolupracovalo se mi ani dobře s managementem a pociťovala jsem jakési vyhoření. V té době mě oslovil Odborový svaz zdravotnictví. Nabídku jsem v roce 2005 využila a nastoupila na OS zdravotnictví jako regionální pracovník. Později jsem zastávala funkci vedoucí organizačního oddělení. Když se přiblížil V. sjezd ČMKOS, místopředsedkyni svazu napadlo, že by bylo dobré někoho za svaz nominovat do vedení konfederace. Volba padla na mne, byla jsem zvolena a od dubna 2010 pracuji jako místopředsedkyně konfederace.

Rozhodnout se k přijetí nabídky působit v hlavním městě, daleko od Jáchymova, tehdy nebylo jednoduché, musela jsem brát ohled na rodinu. Ale sešly se příznivé okolnosti, řekla jsem si, že jdu do toho, a učinila jsem správně. Na Odborovém svazu zdravotnictví byl úžasný kolektiv a já se tam cítila spokojená. A udělat další krůček na konfederaci, to přišlo vlastně samo. Samozřejmě jsem nejprve přemýšlela, v jaké roli bych mohla naplnit úkoly ČMKOS. Vnímala jsem, že mám za sebou silnou podporu, a to bylo pro mé rozhodnutí kandidaturu přijmout to nejpodstatnější.

Rozhodně vám tedy nechyběla ani kuráž. Jak byste se charakterizovala?

Na to se nesnadno odpovídá. Když se mě zeptáte na druhého, ráda vám o jeho přednostech budu povídat, ale o sobě se hovoří obtížně. Rozhodně jsem člověk, který dělá práci s nasazením. Nejsem individualistou, mám ráda týmovou práci a odbory tento požadavek vrchovatě splňují. Mohu pracovat s lidmi, a to mě velmi uspokojuje. Možná jsem i trochu blázen, protože nad své povinnosti ještě vymýšlím a hledám další, nové postupy, aktivity, akce. Navalit na sebe další práci, to jsem celá já!

Předpokládám, že mezi vaše nadstandardní počiny patří i výtvarná soutěž ČMKOS...

Výtvarná soutěž byla neuvěřitelně překrásná práce, která nás zaměstnala na mnoho dní. Ale už jen ten vnitřní přínos stál za tu námahu. Ano, soutěž jsem vymyslela, připravila podmínky a ceny, ale postupně se do organizace zapojilo kolegů víc. Nápad přišel v době, kdy jsme připravovali propagační výjezdy do regionů. Jezdili jsme se stanem, v němž jsme měli právní poradnu a propagační materiály. Říkala jsem si fajn, ale chtělo by to ještě něčím oživit. Když se zastaví rodiče s dětmi, přemýšleli jsme, jak zaujmout i je. Pojďme tedy něco udělat i pro dětské návštěvníky. Bylo by dobré, kdybychom ve stanu měli výtvarný koutek, kde si budou malovat, kreslit... A když už budou kreslit, bylo by dobré je motivovat – chtělo by to soutěž. A když soutěž, chtělo by to téma. A téma by mělo souviset se světem práce (zvolili jsme nakonec témata dvě – Čím budu a Máma nebo táta v práci). A když už máme soutěž, tak mohou děti kreslit přece i doma. Tak se vlastně loňská velmi úspěšná výtvarná soutěž narodila.

Vzala jste si za cíl zlepšit propagaci a zviditelnění odborů. Myslíte si, že ČMKOS stejně jako firmy a výrobky potřebují dobrý marketing?

Tenhle úkol jsme si vzali za svůj spolu s předsedou. Víme, že veřejnosti stále chybí správné informace, spojují si nás s minulou dobou. Přišlo mi to smutné, proto hledám cesty, jak naši práci lépe prezentovat, jak lidi seznámit s tím, co odbory znamenají a co dělají. Jeden z počinů představuje výtvarná soutěž. Měla propagační efekt, i když nepatřil k primárním cílům. Spolu s kolegy jsme připravili výstavu fotografií s názvem I to jsou odbory. Aby si lidé uvědomili, že odboráři nejsou jen ti, co pořádají demonstrace a křičí v ulicích. Ukazujeme, že pořádají zájezdy a další akce pro děti, starají se o své bývalé zaměstnance, tedy o důchodce, společně vyrážejí na výlety, chodí za sportem. Je to nepřeberná paleta činností, které se v odborových organizacích dějí a mnoho lidí o nich neví nic. Ale rekreační a společenská role doplňuje stěžejní úlohu odborů, tedy kolektivní vyjednávání na podnikové, národní i nadnárodní úrovni (kolegové jsou zapojeni v evropských podnikových radách), zapojení v národní tripartitě i tripartitách regionálních, záležitosti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nehodláme se smířit s tím, že na pracovišti zemře každý rok víc než sto lidí, že mnoho zaměstnanců trpí nemocemi z povolání... Dbáme na prevenci, vykonáváme kontroly u zaměstnavatelů, abychom upozorňovali na možné příčiny úrazů. V minulosti jsme se setkávali s tím, že nás zaměstnavatelé nechtěli vpouštět na pracoviště, ale to se změnilo. Dnes si někteří zaměstnavatelé volají odborové kontrolory sami, aby zjistili, zda mají vše v pořádku. Naše činnost v této oblasti má preventivní charakter a nehrozí sankcí.

Toto téma odborům bytostně patří. ČMKOS každoročně pořádá akci k Mezinárodnímu dni smutku (28. duben – kdy si připomínáme oběti pracovních úrazů a nemocí z povolání). V loňském roce jsme se rozhodli tuto akci více propagovat. Uspořádali jsme vedle semináře také tiskovou konferenci a akci jsme doplnili symbolickým vypuštěním 105 balónků za ty, kteří zemřeli při výkonu práce v roce 2014. To se setkalo s mimořádnou odezvou i v médiích. Veřejnost si mohla uvědomit, že dodržování bezpečnosti práce nemá znamenat zbytečnou šikanu, ale že může zabránit vypouštění dalších balónků.

Život přináší věci smutné i veselejší. Co vás naplňuje energií?

Každému udělá radost, když se něco povede. Jsem přesvědčena, že radovat se máme i z drobných úspěchů. Díky těm malým krůčkům můžeme dojít k velkým činům. Když se vrátím k výtvarné soutěži, mám z ní krásné pocity dodnes. Přestože jsme ji už dávno uzavřeli, vyhlásili vítěze, předali ceny, zůstává milion střípků vzpomínek, z nichž stále žiji. Vyjeli jsme do škol a osobně předávali ceny nejlepším, to byl nádherný zážitek. Byli jsme při tom, jak jsou děti na sebe pyšné, že něco dokázaly, ostatní ve třídě jim nadšeně zatleskali, učitelé vyjadřovali radost, že mají šikovné žáky.

Podáváte jasný důkaz, že odborová práce nemusí být šedá nuda...

Nepokládám naši práci za suchopárnou, naopak za velmi pestrou. Sama se ji snažím ještě obohatit, udělat zajímavější, přitažlivější. Uvnitř konfederace spolupracuji s odborovými svazy, s regionálními radami, se svými kolegy v Praze, regionech, ale i na evropské úrovni, takže to představuje pestrou paletu činností. Samozřejmě je s tím spojena mravenčí práce, například spousty právních předpisů, které připomínkujeme, obhajujeme...

Míváte předsevzetí do nového roku v práci i v soukromém životě?

Novoroční předsevzetí pro mě není, raději si dávám úkoly během celého roku. Konfederace vydala svou Vizi ČMKOS a přála bych si, aby se podařilo naplnit alespoň některé její cíle. Pokračujeme v kampani Konec levné práce, kterou jsme odstartovali loni v polovině září. Cítila bych vnitřní uspokojení, kdyby se neminula účinkem. Samozřejmě chci navázat na úspěšnou soutěž, ale udělat ji trochu jinak. Zaměříme se na žáky středních škol a požádáme je, aby vyrobili hračku. Mohli bychom tak společně udělat radost dětem v dětských domovech. Těším se, že vznikne mnoho krásných výrobků a potěšení pro i ty, kteří ze srdce něco svého rozdají. hodně spokojenosti popřál Pavel Kačer