Kdysi jsem hledala někoho, kdo by mi zarámoval pár dětských kreseb. Trvalo to dlouho, takových firem před patnácti dvaceti lety nebylo mnoho. Až vlastně zcela náhodou jsem našla na celý život tu pravou – tehdy ještě sídlila v pasáži naproti Masarykově nádraží v Praze. Nyní byste tutéž společnost a její provozovnu našli v Sokolovské ulici 106/42, kousek od Florence směrem do Karlína. Jmenuje se jasně a srozumitelně: Rámování obrazů Jiří Bialek. Spolumajitelkou je jeho paní Milana Bialková. A ta vás také přijme, pokud přinesete s sebou cokoli, co si říká o to, aby vám bylo posléze stále na očích. Obrázky na stěnách k našemu životu patří, přinášejí nám pohodu, vypovídají o našem vkusu, prestiži, nápadech, úctě k tradici, předkům, odvaze, výstřednostech, snaze zaujmout. Těch charakteristik by bylo nekonečně.

Stala jsem se věrnou klientkou. A zručnost, vkus a dobré rady Milany Bialkové mne provázejí ne­jen doma, ale i v naší redakci. Mám zarámované stránky z vlastního diáře, plakát operního pěvce z nejznámější světové scény, sušenou trávu australského lékaře, který se po své sedmdesátce přestěhoval do Čech, stejně tak jako kreslené vtipy Miloše Krmáška nebo plechovou cedulku s jasným nápisem POMALU. Obklopuji se tím, co ke mně patří, a je mi jedno, zda to má vysokou uměleckou hodnotu jako třeba kresby akademické malířky Věry Krumphanzlové, které miluji nad jiné, nebo fotka západu slunce pořízená z jednoho kostela na Nymbursku. Obrázky tvoří můj svět radostí, potřebuji je, provázejí mé kroky v prostorách, které s nimi s chutí sdílím.

Jak jste ale přišla k tomuto řemeslu? Byl to záměr, dědictví generací?

Nebylo to nic jiného než náhoda. Úplná náhoda. Manžel pracoval pro svého jednoho zákazníka, který byl již v tomto oboru zaveden. Po nějaké době jsme se sami rozhodli zkusit podnikat ve stejné branži, neboť moc specialistů tohoto zaměření neexistovalo. Sehnat někoho, kdo by vám zarámoval obraz, to byl kumšt. Po ukončení mé mateřské v roce v roce 1994 jsme proto otevřeli naše vlastní rámařství, a to naproti pražské Masaryčce. Tam jsme působili poměrně dlouho, pak jsme se dvakrát přestěhovali a naší poslední adresou je nyní Sokolovská. Domnívám se, že jsme rámařství otevřeli na vhodném místě, které je blízko křižovatky dvou linek metra, a navíc v Karlíně, který se neustále mění, modernizuje a ve kterém přibývá spousty nových firem.

Takže vlastně z ničeho, na zelené louce, byl to pokus a jasný cíl dohromady?

Dalo by se to tak říct. Já tehdy ani nevěděla, co je to pasparta a čas mne naučil řemeslu. Stále platí snaha dělat práci kvalitně, nebát se výzev, experimentovat a hledat nová řešení. To byl a je můj denní adrenalin. Bavilo nás to vlastně oba i přes komplikované začátky... Nebyly rámy, chyběly pasparty, jinými slovy začínali jsme takřka z ničeho. Postupně jsme si však našli spolehlivé dodavatele a dnes zarámujeme téměř vše, co si zákazník přeje. Nejsme proti ztřeštěným přáním, přemýšlíme, jak je uchopit. Nakonec zarámovat se dá třeba i fotbalový míč.

Tedy nevybíráte si, neodmítáte, jdete do osobitých řešení?

Snažíme se zákazníkům poradit a předložit takový návrh, které je ve výsledku uspokojí. Samozřejmě živého lva do rámečku nedáme, ale tenisovou raketu ano. Dnes už máme opravdu široký záběr. Rámujeme originály mistrů, ať jsou to malby, či drobná grafika, reprodukce, diplomy, fotografie, plakáty, odznaky, medaile, či sportovní dresy, ale třeba také paličkovanou krajku. Stejně tak i klientela se rozrostla a skládá se z běžných zákazníků i těch firemních, třeba hotelů, až po samotné malíře či fotografy. S úctou vzpomínám například na rámování dvou maňásků pana Jiřího Trnky, kdy jsme zvolili speciální hlubokou kazetu. Jeho pohádkový svět je unikátní a smět se ho dotknout byla pro mne čest.

Spolupracujete i s výtvarníky, umělci, malíři, galeristy...

To ano! Rámujeme třeba autorská díla na výstavy, zakázky pro galerie, komunikujeme s těmi, kdo vnímá rám obrazu jako přidanou hodnotu, která samotné dílo umocní, prodá a zušlechtí.

Nabízí se otázka, proč přímo ve vašem sídle nepořádat komorní výstavy...

Mnohokrát jsem o tom přemýšlela, nabídky dostávám, ráda bych. Ale zatím na to nebylo moc času a je to také otázka uspořádání prostoru. Navíc vlastní práce je přeci jen přednější. Zůstala jsem zatím u toho, že některým zájemcům jejich obrázky prodávám. Ale výhledově – určitě bych tu setkávání lidí, vernisáže, výstavy ráda pořádala. Jen musí přijít ten správný okamžik, abych řekla, ano, jdu do toho.

Přicházejí zájemci před svátkem Valentýna? Dávají si zamilovaní jako dárečky právě obrázky?

Není to tak časté, ale najdou se vynalézaví, které to napadne. Určitě je to příležitost věnovat pěknou a nápaditou pozornost. Překvapit tím, že na druhého opravdu myslím – zarámovat společnou momentku z dovolené, lístek z kina, kde se dva seznámili, pohlednici z výletu, kde se potkaly jejich kroky, účtenku z kavárny, svatební oznámení nad manželskou postel...

Emoce hrají v touze klientů patrně podstatnou roli. Vzpomínky, snaha předat něco po předcích, mít odkaz pro budoucí generace nebo se den co den dívat na něco, co člověka naplňuje...

Radost a chuť něco uchovat, to jsou silné emoce. Mojí úlohou je vyjít vstříc, pochopit, oč klientovi jde a pomoci najít mu prostřednictvím formy ty emoce, správně je pak uchopit a pracovat s nimi. Jinými slovy – najít jim prostor v té podobě, aby působily, jak mají. Věřím, že se mi to daří, protože se klienti vrací. Proč? Protože jsou spokojeni. Je to vlastně velmi jednoduché. To je pro nás silná motivace i základ velké podnikatelské jistoty. Hodně lidí přichází na osobní doporučení těch, kteří jsou nadšeni. Řada zájemců pak zavítá jen proto, že nás dobře najde, že máme zkrátka již zmíněnou dobrou adresu. To u služeb dělá hodně.

Významnou klientelou jsou i firmy a organizace, jak jste potvrdila. Co požadují především?

Hodně zakázek přinášejí koncem roku, rámujeme různá ocenění, poděkování, diplomy. Pracujeme i pro některá ministerstva, pro organizátory soutěží. Rámujeme obrazy pro hotely, penziony...

Kolik procent klientů tvoří ženy a kolik muži?

Řekla bych, že je to tak půl na půl.

A věkové hranice? Přicházejí k vám starší lidé, nebo ti mladší?

Donedávna to byly hlavně ti starší, kteří měli jistý životní názor, styl, vztah k určitým hodnotám, zájem o výtvarné umění, jež životem provázela díla mistrů, která se doma dědila jako rodinný poklad. V poslední době se to však mění – cestu si k nám nacházejí mladší ročníky. Je opět patrný zájem sbírat grafiku a obrazy, které se tak stávají významným zdobným prvkem interiéru. Tak tomu na přelomu století a tisíciletí nebylo a částečně také asi díky útlumu v důsledku poslední ekonomické krize. Toto je však minulostí, lidé dnes začali opět utrácet právě za tyto nezbytnosti, které do našeho života nesporně patří. Vypovídá to rovněž o české rodině jako takové – tam, kde jsou děti od malička vedeny k vnímání určitých věcí, je vztah k obrázkům patrný. Řekla bych, že nejvýraznější příliv zákazníků je od loňského roku. Jako by se lidé probudili a řekli si: stojí za to dělat si radosti.

Takže nestíháte?

Tak bych to netvrdila. Stihnout musíme a chceme. Ale práce máme nyní daleko více než v letech 2010–2014. Tradičně nejvíce objednávek přijímáme před Vánoci. Ale musím říci, že trend nárůstu zakázek trvá i počátkem letošního roku.

Restaurujete také?

Tam, kde je to nezbytně nutné, spojíme se s restauratérem a hledáme vhodný postup. Spíše obrazy čistíme, přerámujeme, dáme, jak se říká, do pucu. Když se s klientem domluvíme, necháme vyrobit exkluzivní rám, aby odpovídal charakteru obrazu, ale jen výjimečně restaurujeme i rámy. Jednak je to pro klienta značně finančně náročné a pro nás i nesmírně pracné. Je pak třeba zvážit, kdy se takový zásah vyplatí.

Rámovali jste někdy obrazy pro nějaký zámek?

To, myslím, zatím ne, ale jsme samozřejmě schopni i toto zajistit.

A obrázky pro celý interiér rodinného domu jste připravovali?

To samozřejmě. Poskytujeme i poradenství. Zájemcům půjčíme vzorky rámů domů, aby si vyzkoušeli, lépe odhadli, co bude nejvhodnější, rozmysleli se. Záleží na tom, kde a jaký obraz bude viset, na toku světla, na prostornosti interiéru, co se jimi má sdělit, co doladit, ozvláštnit, jakou úlohu obrázek má mít. Je to souhrn ukazatelů a je potřeba pečlivě zvážit, jaké řešení bude to pravé. Je-li to nezbytné, ráda zajedu i na místo.

Kdysi jste mi do rámu jedné reprodukce, kterou jsem bytostně nenáviděla a posléze s chutí zničila, vsadila zrcadlo. Rám byl totiž na rozdíl od té reprodukce nádherný a přesně se hodil do jednoho z mých pokojů...

Vzpomínám si na to. Radím – když nevíte, co s nadbytečným rámem, dejte si do něj zrcadlo. Mnoho klientů to ocenilo. Zrcadlo totiž může v bytě udělat velká kouzla. Nakonec je to náš další produkt, který nabízíme, a v současné době často rámujeme právě zrcadla. Hrajeme si s tím. Zkoušíme a baví nás, když je klient nakloněn experimentu. Celé to začalo tím, že mi jednou kamarádka přinesla jedno zbytečné zrcadlo. Nevěděla, co s ním a tak jsem navrhla je zarámovat... a pak přinesla další a další.

To je skoro nekonečno...

Ale jak příjemné! Zkoušet udělat to, co je pěkné, to je ten pravý smysl naší práce! Rám obrazu či zrcadla, to je nespočet možností, jimiž můžete povýšit svůj vztah, názor, pocit. Obrázkem na správném místě ve vhodném rámu můžete interiér udělat atraktivním a dobře upozornit ať na dílo, nebo na svoji osobnost, image, vkus, smysl pro humor... Rámujeme milostné dopisy stejně jako díla současných malířů. Radost má mít své místo.

ptala se Eva Brixi