Energická podnikatelka Anna Motlíková toho v životě zažila dost. Osud jí přivál do cesty nejedno vítězství, ale i zkoušky, z nichž si dodnes bere poučení. To vyznívá především v pokoře před vším, co jí pomohlo znovu se nadechnout a jít. Do businessu to patří, o tom nepochybuje. Váží si příležitosti, kterou kdysi dostala: zastupovat na českém trhu slovutnou značku, kterou v Německu vybudoval její zakladatel Klaus Steilmann. Seznámení s tímto moudrým podnikatelem nadlouho předurčilo její dráhu a ovlivňuje její názory dodnes. Byl jedním z velikánů, který jako své podnikatelské dědictví zanechal světu značku s mnoha přidanými hodnotami, které dodnes formují filozofii a skvělou image.

Ale nebyl to jen tento člověk, který se stal oporou v rozhodování Anny Motlíkové. Se stejnou úctou vzpomíná často na své rodiče a z paměti nevymaže ani svého nadřízeného v někdejším podniku Šumavan. Uznává vzory pro jejich sílu, která ostatní inspiruje, dokáže nadchnout a naladit.

Dnes je firma Steilmann Praha součástí velké rodiny německo-italské skupiny Steilmann Holding AG – Steilmann a provozuje jak velkoobchodní, tak zejména maloobchodní služby. V ČR je to 20 vlastních prodejen a smluvní zastoupení ve všech nákupních centrech, dodávky pro velké společnosti, jimž „obléká“ zaměstnance, a také poradenství pro podnikatele a manažery, ženy i muže. Roční obrat je úctyhodný: kolem 180 milionů korun. Následující řádky patří Anně Motlíkové:

Osobnosti do vašeho života patří. Proč?

Určitě ano, všichni potřebujeme leadery, a když člověk rozjíždí business, musí mít o koho se opřít. Měla jsem to štěstí, že jsem v životě potkala lidi, kteří mne něčemu naučili, ať už do mého příběhu zasáhli rodiče, kteří mne vedli k pracovitosti, jeden z mých dávných šéfů v někdejším zaměstnání, naslouchat jsem se naučila v nemocnici, kde jsem se zotavovala z automobilové nehody. A pak samozřejmě pan Steilmann, kterému vděčím za mnohá poznání i rady. Jeho jméno znamená v našem oboru totéž jako Baťa v obuvi nebo Gates v IT. Nejen že měl úžasnou vizi, ale dokázal člověka vtáhnout do děje a předávat zkušenosti. Uměl mne navést tak, abych stála nohama na zemi. Neskutečně si ho vážím. Stejně tak třeba právě Tomáše Bati, který je pro mne stále úžasným vzorem.

Mluvíte jako byste psala nahlas knihu...

To se vám zdá. Psát neumím, ale zato ráda a hodně čtu. V knihách hledám inspiraci a nacházím náměty k přemýšlení. K některým se několikrát vracím, jsou to mé přítelkyně.

Získala jste na jejich stránkách i návod na úspěch?

Spíše na to, jak mám vidět a hodnotit souvislosti. Prohry a úspěchy jdou ruku v ruce, člověk nesmí propadat ani jednomu, ani druhému. Naše firma nyní prosperuje, ale cesta k současné stabilitě nebyla vůbec samozřejmostí. Než jsem postavila tým, který funguje, dalo to práci. Ne každý dokázal pochopit, kde je jeho místo, v čem má vidět příležitost. V současné době hodně přemýšlím o tom, jak zařídit, abych včas mohla žezlo předat, abych dokázala vytvořit podmínky vhodné pro střídání generací. Pracuje zde totiž se mnou syn i dcera, jsme vlastně rodinnou společností, a já bych si velmi přála, aby to tak zůstalo. Snažím se o to, aby mne vnímali, aby vytušili, co jim potřebuji sdělit. Že jim chci předat zkušenosti, které jsem nasbírala, ať už je zužitkují, nebo ne. Netvrdím, že vím všechno nejlépe, také nezastírám, že se stále musím něčemu učit, i od mladší generace. A v tom všem mi literatura pomáhá.

Která publikace o businessu a vzorech je vám nejbližší?

Jednoznačně 7 návyků skutečně efektivních lidí. Je to jedna z těch, které mi leží u postele a v níž si stále listuji. Je ale těžké některé rady aplikovat. Jedno poučení však sdílím a převádím do praxe: Nevydávat energii, když o to někteří nestojí, neinvestovat sám sebe tam, kde to nemá význam.

Máte jedno velké téma: prodavačka...

Ano, moje stálé téma je známé – jak by měla vypadat a co by měla dělat prodavačka dnešních dnů. Adeptky na tuto profesi mají iluze a mylné představy. Myslí si, že budou v centru módního dění a že to je tak vše, co je čeká. Diví se, když jim ukážeme, že jsme normální podnik, který potřebuje od prodavaček až po obchodního ředitele každého schopného člověka, že se u nás pracuje, a ještě s úsměvem na rtech. Že máme určitou firemní kulturu, postupy, přání. A že to všechno dohromady je vlastně její živobytí stejně tak jako naše. Denně vysvětluji, že hledáme prodavače, ne podavače. Prodavač by měl být rádce, pomocník, psycholog, člověk ochotný sloužit svému zákazníkovi. Tak to také pan Steilmann prosazoval. Obchod je služba, tedy abych byl přínosem, musím chtít sloužit. V České republice to pořád neumíme. Třeba v Polsku nebo Maďarsku to vědí a podle toho se chovají. U nás je služba na obtíž přesto, že člověku nese peníze. Neumím to pochopit.

Jak byste si ideální prodavačku představovala?

Jako lékaře, který musí zjistit diagnózu. Zjistit, proč jste smutná, co vám schází. Pozvednout vaši náladu, dodat chuti do života. Trošku, a za to to stojí. Ona si s vámi musí popovídat a bedlivě naslouchat. Musí se naučit vidět do vašeho já, pak dobře vypozoruje, jaké šaty vás rozzáří. Navíc dnes nekupujete pro to, že něco potřebujete, všichni máme plné skříně. Kupujeme pro potěšení. K tomu náleží i ta perfektní zážitková obsluha. S tím souvisí i moje přání, aby byla pozice prodavačky společensky etablovaná jako prestižní a uznávaná, nikoli podceňovaná, jako je tomu nyní.

Máte představu o ideální prodejně?

Měla by být pro zákazníka zážitkem. Kde se klientovi obsluha věnuje s péčí, chutí, radostí, aby byl pro něj personál nepostradatelným podobně jako sestřička v nemocnici. Jenže – jak to zařídit? Neexistuje škola nebo učiliště, kde by se mládež dověděla, jak dobře sloužit. Kdysi jsem si chtěla zařídit vlastní školu, kde bych to mladým všechno vysvětlovala. Především bych jim naznačila, jak k profesi prodavače nadchnout, aby věděli, že to má smysl. Aby se ve svém zaměření našli. A rovněž bych se snažila o to, aby celospolečenská prestiž prodavače stoupla. Aby ho zákaz­ník nebral jako sluhu, ale jako rádce.

Řídit maloobchod není jednoduché. Musíte jít příkladem, ukazovat cestu. Přála bych si, aby mne takto studenti vnímali.

Tím, že jste rodinnou firmou, máte asi o starost méně, tento fakt vytváří jistoty plynoucí z důvěry, na které se dá dobře stavět. Máte skvělou možnost prosazovat určité morální hodnoty, které souvisejí s posledními dvěma větami vaší předcházející odpovědi.

To jistě, velice nám to všem pomáhá. Prostor důvěry je platforma, která nesmírně posiluje. Zároveň však přináší problémy, třeba v komunikaci. Tady v obchodní zóně na okraji Prahy v Průhonicích-Čestlicích, kde máme sídlo i prodejnu, to není vždy jen „firemní život“. Tím, že jsem v každodenním kontaktu se svými nejbližšími, s dětmi, je to svým způsobem zajímavější, ale na druhé straně náročnější. Mám se s kým poradit, nad čím diskutovat, i když někdy docela ostře. To nevadí, jde přeci o to, jak věci dělat lépe. Přiznávám, že diskuze jsou pro mne někdy složitější v roli matky než v roli šéfa. Ctím, že zkušenosti jsou nepřenositelné a že každá generace má svůj názor. Netvrdím, že je potřeba moje zkušenosti využít, ale byla bych ráda, aby je zaměstnanci brali v úvahu stejně jako moji nástupci. Konfrontace názorů obou generací v rozumné míře pak bývá zdrojem mnoha nápadů.

Jste v roli ředitelky dnem i nocí, energie máte na rozdávání a chuti věci měnit ještě více...

Moje práce mne nesmírně baví. Vždyť přináší výsledky! Můj dar od boha je nadání stále něco organizovat. Mezi módou a obchodem je mi dobře, proč to měnit? A že mám energii? Musím! Kdysi jsem měla ošklivou autohavárii, to je známá pravda, od té doby ráno cvičím, je to zdravotně nezbytné. Ctím život se vším všudy, a když jsem se po bouračce zotavovala, neumíte si představit, co všechno mi procházelo hlavou. Když je člověk z minuty na minutu bezmocný, a neví, co bude dál. Pro mne, která jsem byla zvyklá být stále v pohybu, to byl šok. Nezbývalo než se s tím vyrovnat a dělat vše pro to, abych se dala dohromady. Vím o sobě, že jsem bojovník. Nakonec jsem vybojovala i své zdraví a návrat do firmy. Vždy mi šlo totiž o to, aby byl podnik stabilizovaný, cítila jsem zodpovědnost za to, že na trhu jsme, za naše prodejny, zaměstnance. Za reprezentaci značek pánské i dámské módy, které zastupujeme: Steilmann, Stones, Apanage, Kapalua, Mazzini.

Být stále mezi lidmi je váš svět. Chcete ho měnit k lepšímu.

Mám před sebou ještě spousty plánů a ty potřebuji komunikovat. A radost pak mám třeba z porady vedoucích prodejen, odkud dámy odcházejí s tím, že děkují, kolik energie jsem jim zase dala. To je pro mne to největší poděkování. To je ten smysl – má práce má význam. Pak si i zaměstnanci lépe pěstují hrdost na svou práci, lépe chápou, že poslání značky Steilmann není jen prodat, ale posloužit, tedy že chceme svoji práci dělat a děláme ji proto, aby ostatní uspokojila a potěšila. Z toho roste i jejich sebevědomí.

Zodpovědnost znamená i fakt, že vnímáte podnikatelské prostředí jako složité?

Spíš jako nenormální. Něco tu je jiného, jiná kultura odívání, jiný styl života než za hranicemi. Lidé málo dbají o svůj zevnějšek. Vadí mi to. Nejen jako profesionálovi, ale celkově. Je přirozené, aby přišel manažer na jednání v zaprášených botech? Víte, kolik košil si koupí Němec za rok? Je to 35 kusů! A Ital? Ten je ještě náročnější – 54 košil! I když, nutno uznat, že i u nás se to mění k lepšímu. Muži kolem 35 let si na sobě už dávají záležet. Být pěkně upraven je více než polovina úspěchu.

A co byste naznačila podnikatelkám a manažerkám?

Tyto ženy vědí, že na sebe musí dbát. Jenže někdo má styl a někdo nemá. Zejména ty mladší ročníky teprve hledají samy sebe, často by potřebovaly poradit od toho, kdo je vidí jinýma očima. Zde je obrovský prostor pro naše prodavačky, ty by měly být v budoucnosti spíše stylistkami. Myslím to vážně.

Ke kadeřnici si každá žena dojde, ale nechat si poradit, co na sebe? To již takovou samozřejmostí není. Pár firem oblékáme, aby i jejich obchodníci vypadali dobře, ale to nestačí. Firma nemůže jen vydělávat, ale musí pečovat o to, aby její zaměstnanci či spolupracovníci chodili vkusně oděni. A to není o penězích, ale o kultuře. Ta u nás byla kdysi doslova pošlapána. Hříchy se napravují těžko.

Být dobře a vhodně oblečen, ale také prakticky a za rozumnou cenu. Nechtěli bychom příliš?

Chtěli, ale proč ne? Pak to má smysl. Naše zboží je cenově přijatelné, je dobře kombinovatelné a snadno se udržuje. Pojítkem našich značek je kvalita. Já však tvrdím, že kvalita převyšuje cenu. Mateřská firma je v textilní branži ve světě na 21. místě v obratu – to je zárukou prestiže. Padesátileté know-how pana Steilmanna je o investicích do výzkumu vzrůstu obyvatelstva. Výsledkem jsou padnoucí střihy.

V čem jsou finty?

Zboží se na ramínku tváří skromně, nevypovídá o ničem převratném. Ale jakmile si to vezmete na sebe, právě know-how střihu je okamžitě patrné. O to se opíráme, je to silný argument.

Hovořila jste o prodejnách. Máte jistě další plány.

Prodejny jsou naše vlastní, vývoj na trhu nás k tomu donutil. Lépe si tak ohlídáme nejen kulturu a kultivovanost prodeje. Zejména do toho můžeme mluvit a ovlivňovat prodej podle svého úsudku. Dnes je to rovná dvacítka prodejen, další bychom rádi otevřeli již jako franšízu. To proto, aby byli vedoucí prodejen přímo zainteresováni na výsledcích, aby se snažili. Zjistili jsme však, že se lidé franšízy obávají. Mají strach z nákladů a zodpovědnosti.

Mým přáním je, aby se u nás klienti cítili jako v butiku. Mohli se posadit, vypít kávu, promluvit si s prodavačkou. Aby to bylo prostředí, které člověka rozmazluje, hýčká, kde si odpočine a nabere dalších sil. Aby si k nám zákazníci také chodili popovídat, aby to bylo místo společenské a vyhledávané. To je můj současný teoretický koncept, který postupně uvedu do praxe. Opravdu nejde jen o to prodat, dnešek není o kvantitě, nýbrž o kvalitě. Není účelem, aby klientka odcházela s hromadou oděvů, ale pak si na nás nevzpomenula. I nakupování módy je o vztazích, které se mají prohlubovat a vydržet.

Nebojíte se toho?

Je to o jednoduché úvaze: na trhu je velká konkurence. Vítězit bude péče o zákazníka, prvotřídní služby spojené, jak jsem již zmínila, se zážitkem. Pak se budou klienti vracet. Nejdůležitější je používat při tom zdravý rozum. Je přece jasné, že budu-li ke klientovi milá, oblíbí si místo, kam zavítal. To si prostě zapamatuje. Je to tak jednoduché. Přitom si lidé dělají svět čím dál složitější. Nechápu to.

Zaměstnanci se také často bojí přiznat, že udělali chybu. Je to škoda, nikdo jim hlavu za to neutrhne. A jak známo – chybami se člověk učí. To platilo a bude platit. Nic lepšího než vlastní omyl neexistuje. Přála bych si, abychom s prodejnami byli větší rodina než dosud. A pak – retail je detail. Je to o lidech a pro lidi. Nabídnout kostýmek a mít radost z radosti zákazníka. Být vhodně a pěkně oblečen je první krok k tomu, aby vás okolí dobře vnímalo, a tedy respektovalo! Snaha pěkným oblečením povýšit zdravé sebevědomí zákazníka. To je můj sen.

Čeká vás tedy ještě dost průkopnické práce. Hodně dáváte, ale musíte mít také z čeho vitalitu doplňovat...

Jsem sice podnikatelkou, ale žiji stejným dílem i pro rodinu. Na té jsem velice závislá. Vážím si toho, že jsem mohla zůstat mámou a že jsem i babičkou. To je ta pravá hodnota, v níž vidím nejvyšší smysl svého života. Často místo večerní televize a zpráv o tom, co se kde hrozného přihodilo, si jdu s vnoučky (mám čtyři) povídat a číst. Je to užitečnější a naplňuje mne to. Tady nabírám sílu. Ale nemyslete si, nejsem jen ta shovívavá babička – po vnucích pořád něco chci, nutím je učit se něco nového, nenechám je na pokoji, stejně jako oni mne. Život má být aktivní a tvořivý. Otec mi kdysi jako patnáctileté holce řekl: Jsi tady proto, aby po tobě něco zůstalo. To je to nejdůležitější, co mi kdy sdělil.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi