V levé ruce třímám kus řízku, který mi vůbec nechutná. Je devět večer a já vím, že už před dvěma hodinami jsem měla jíst naposledy, a také si moc dobře uvědomuji, co se mnou ta tučná potvora udělá. Že ji můj organizmus vůbec nepotřebuje a že je to jen chabá náplast na to se nějak odreagovat od stresu. Ano, to odporné slovo stres, které je tolik módní! Ale: mám dopsat ještě dva články, zredigovat deset příspěvků kolegů, odeslat asi patero nabídek ke spolupráci, požehnat jednomu projektu, odpovědět na mnoho e-mailů. Také bych se měla ještě projít venku, naházet nádobí do myčky, vyžehlit, připravit se zodpovědně na zítřek a myslet na to, abych vstala raději s předstihem a už nikdy, nikdy nemusela vše „honit na poslední chvíli“.

Že vám to něco připomíná? A že v tom nejedu sama? Což o to, ale je to špatná útěcha. Potřebuji to změnit. Odmítám totiž platit daň trendům i vlastní nedisciplinovanosti. Odmítám do sebe házet ráno tabletky proti vysokému krevnímu tlaku, večer polykat statiny na cholesterol. Odmítám zadělávat si na problémy, které patrně tak jako tak někdy přijdou. Chci být pánem svého já, žít rozumně a užívat si chvilek, které se nevrátí. Jak na to? Třeba s koučkou Ing. Marcelou Roflíkovou, MBA, trenérkou přítomné mysli, zakladatelkou Čes­kého mindfulness institutu:

Mindfulness – zaklínadlo, směr regenerace vlastního já, cesta, která nás učí, jak žít v pohodě. Dal by se tak charakterizovat předmět, který přednášíte, vyučujete, nabízíte přepracovaným podnikatelům a manažerům?

Definic mindfulness je ve světě mnoho. Řekla bych, že každý ji nakonec definuje na základě vlastní zkušenosti a podle toho, co mu přinesla a jak mu obohatila soukromý i pracovní život. Mindfulness, česky se někdy překládá jako všímavost, je vlastně schopnost naší mysli všímat si toho, co se děje v přítomném okamžiku, právě teď, bez toho, abychom to nějak posuzovali, hodnotili a měli nějaká očekávání.

Mysl v tom „přítomném“ módu vlastně odpočívá. My většinou máme mysl v minulosti, myslíme, hodnotíme a znovu se vracíme k tomu, co bylo, nebo máme mysl v budoucnosti, kdy plánujeme, spekulujeme a upínáme se k tomu, co bude. I přesto, že úkolem mysli je generovat myšlenky, je to pro ni dost náročné.

Mindfulness je možnost, jak dát mysli odpočinout. Zkuste si teď na několik minut, třeba pět, zavřít oči, v klidu se posadit a věnovat pozornost pouze svému nádechu a výdechu. Nemyslet na nic jiného. Dopřejte nyní své mysli pět minut odpočinku. Pokud jste to zkusili, víte, že to není snadné, že myšlenky odvádějí naši pozornost kamkoli, až se to zdá neuvěřitelné... Dobrá zpráva je, že to tak nemusí být věčně. Laskavým a opětovným vracením mysli do přítomnosti trénujeme mysl a osvojujeme si schopnost všímavosti. Pokud to svou mysl naučíme, stává se náš život pohodovější a to díky tomu, že se „ naučíme surfovat“ na vlnách svého života. To je definice amerického profesora Jon Kabat-Zinna, novodobého guru mindfulness. Neznamená to, že se v našem životě nebudou objevovat náročné situace a výzvy, ale my se k nim budeme umět vztahovat tak, aby nám nepůsobily velký stres.

Můžeme si tak snížit hladinu stresu, zbavit se pocitu neustálé zaneprázdněnosti, získat pro sebe prostor a čas, znovu si oblíbit svou práci, zlepšit vztah k sobě i ke svému okolí, lépe se rozhodovat, zvládat obtížné myšlenky a negativní emoce s mnohem větší lehkostí.

Pro mě osobně byl první výcvik mindfulness tím, co mi přineslo do mého života „lehkost bytí“ a to i přes to, že jsem v té době byla v nejnáročnějším období svého života.

A jak všímavost pomůže ženám podnikatelkám a manažerkám? Tvrdí se, že toho mají na bedrech více než jejich protějšky, poněvadž jsou také maminkami. A jsou na tom se zvládáním času tedy hůře než muži?

Možná bych neomezovala mindfulness a její přínos jen na oblast zvládání času. I když máte pravdu, že pocit zaneprázdněnosti je to, co nás drtí 24 hodin denně. I to je důvod, proč jedním z prvních mindfulness programů, který jsme začali v Čechách nabízet, byl Mindful time management. Potřebu mít více času máme prakticky všichni. V mindfulness učíme, že můžete mít čas, kdykoli se rozhodnete, že ho chcete mít.

Paradoxním „nicneděláním“, přítomným pozorováním toho, co se děje „tady a teď“ získáváme mnohem více než neustálým tlakem na výkon, přeskakováním z jednoho úkolu na druhý tam a zpět, tzv. multitaskováním, kdy si myslíme, že pět věcí, jež děláme najednou, nám pomůže rychleji naši agendu dokončit.

Sice se věnuji time managementu 4. generace již od roku 2001, tedy od doby, kdy spolupracuji s výrobcem plánovačů času ADK, poslední rok mindful-všímavému time managementu, ale přesto nedovedu říci, kdo je na tom se zvládáním času hůře, zda muži, nebo ženy. Když jsem připravovala program Mindful time managementu, testovala jsem ho na skupině žen. Pak se mi na další termín přihlásilo více mužů. Proto jsem oslovila svého bývalého kolegu z korporace, nyní úspěšného podnikatele, abychom prošli některé předsudky a způsoby řešení nedostatku času i z pohledu mužů. Jeden rozdíl jsme tam našli. Když se ženě nakupí agenda, vstane dříve nebo zruší kadeřníka. Muž ani nevstane dříve, ani nezruší pivo s kamarády nebo volejbal. Přesune část agendy na další den. Docela jsme se u toho nasmáli. Nicméně jako ženu, partnerku, maminku dvou synů, podnikatelku, vytrvalostní běžkyni, kamarádku, kuchařku, uklizečku... mě to inspirovalo k hlubokému zamyšlení.

Mají ženy chuť a jsou ochotny něco měnit? Jak vstřícně reagují na možnost „všímavosti“?

Řekla bych, že ženy jsou obecně velmi vstřícné a motivované pro změny. Jak nám v životě přibývá rolí (a skoro žádné nám neubývají), roste i množství úkolů, které si dáváme nebo si necháváme dávat, a po určitém čase zjišťujeme, že už to nestíháme a začínáme být unavené, otrávené a demotivované. K tomu, že je to neudržitelné, bych si tipla, že jsme my ženy trochu všímavější a řešíme věci raději preventivně, než když už je pozdě. U všímavosti však není žádný objektivní důvod pro to, aby ženy reagovaly jinak než muži. Co se týká schopnosti mysli být v přítomnosti, pak není žádný rozdíl mezi muži a ženami.

Ženy jsou ale zvyklé jít „do věcí“ s větším nasazením, dávají do hry emoce, touhu, sny, ideály...

Zajímavá je moje zkušenost z výcviků: pracující ženy s dětmi přistupují k výcviku velmi zodpovědně. Jsou zvyklé dobře zacházet se svými prioritami, zvládat enormní množství záležitostí a jsou mnohdy na hranici svých možností, proto si řeknou – tak a jdu do toho, ať je to konečně lepší, ať si posléze umím život užívat lehčeji.

O metodě, kterou se nyní zaobíráte, začaly vycházet knihy, stává se populární více a více. V čem spočívá podstata? A je těžké se ji naučit tak, aby člověku skutečně pomáhala nezbláznit se?

Mindfulness se mohou naučit všichni. Někdy se přirovnává k učení hry na klavír. Není to těžké, ale chcete-li hrát dobře, musíte pro to denně něco udělat. Ten základní výcvik trvá osm týdnů, kdy setkání s lektorem je vždy dvě hodiny týdně. Mezi jednotlivými lekcemi trénujete svoji mysl doma nebo v práci, tzv. formálními a neformálními cvičeními. Ideální je tak 20–30 minut denně, které cvičení věnujete.

Neformální praxe je poměrně zábavná, protože ji děláte při běžných činnostech, jako je například čištění zubů, jízda autem, pití kávy nebo

cokoli dalšího. Zhruba po čtyřech až šesti týdnech dochází ke strukturálním změnám v té části mozku, která je zodpovědná za to, jaké postoje zaujímáme k tomu, co se nám v životě děje. V této fázi výcviku většinou klienti říkají, že už „žijí minduflness“, což je moc fajn pocit, kdy už na někdy náročná cvičení není člověk sám. Má vytvořen dobrý návyk, a ví, že mu přítomná mysl pomáhá k větší pohodě.

Spolupracujete s nakladatelstvím Grada Publishing a dalšími subjekty. Co společně můžete nabídnout firmám a lidem, kteří se nechtějí utopit v požadavku doby na supervýkonnost, neomylnost, nezastupitelnost?

Grada vybírá velmi pěkné knihy ze světa. Knihy, které doposud vyšly, představují mindfulness-všímavost v různých oblastech života. Fyzické zdraví, duševní zdraví, pracovní prostředí. Často k nám do programů přicházejí lidé, kteří již některou knihu četli, začali podle ní se svou myslí pracovat a chtějí jít dál, sdílet svoji zkušenost, učit se více.

Domnívám se, že to, co můžeme nabídnout společně s nakladatelstvím Grada, je především inspirace. V knihách, které jsou již dostupné i v češtině (Všímavost – cesta ke zklidnění mysli pro ty, co nestíhají; Jak úspěšně meditovat každý den, Ukliďte si v hlavě, Meditace pro zdraví) nejdete spoustu konkrétních příběhů, které se mnohdy podobají těm vašim. V našich programech pomáháme pochopit a odbourat některé neužitečné předsudky, kterými se sami stresujeme, nastavujeme si vlastní měřítka příliš přísně.

Někteří lidé stále žijí s pocitem či vírou, že jednou přijde ta správná doba, kdy budou konečně mít čas na sebe a svoji rodinu, budou šťastní, konečně si začnou života užívat. V kurzech všímavé komunikace se učíme mluvit pomaleji, abychom stačili zároveň naslouchat tomu, co nám říkají ostatní.

Co nás, vytížené a činorodé, nejvíce ničí? Ekonomická nejistota světa, špatné hospodaření s časem, podléhání marketingovému kouzlu technologií, nebo zvyklosti a tlak korporátů na cokoli?

Je to jen můj osobní názor, žádný výzkum, ani mezi našimi klienty nebo účastníky kurzů, nemám. Je to podle mého neuvěřitelná rychlost, kterou ve svých životech máme. Nutí nás zvládat toho mnohem více, vytváří v nás pocit, že pokud něco nemáme nebo nezažijeme, tak budeme méně šťastní. Řekla bych, že opak je pravdou.

Vloni v létě naše rodina poprvé, po 15 letech neodjela nikam do zahraničí. Trochu jsem se toho obávala, protože 14letý syn byl zvyklý procestovat vždy kus světa, „nemít ani den nazmar“. Odstěhovali jsme se na chatu do východních Čech, k lesu a rybníku a vyjížděli na výlety do blízkých hor, na místa, kde už jsme pravděpodobně někdy byli, ale moc jsme si to nepamatovali. Řekla bych, že našim programem bylo „být“ a „být spolu“. Nepřebalovali jsme zavazadla z jedné cesty na druhou, nehlídali odlety letadel, nerozčilovali se nad špatnými službami hotelu a velkými vlnami v moři. Na konci prázdnin mi můj pubertální syn řekl, že to byly jeho nejlepší prázdniny, které kdy měl. Dodnes si moji synové o prázdninách povídají a sdílíme stále nové a nové zážitky. Kdo máte dítko v pubertálním věku, víte, že puberťáci nedávají nic zadarmo. Mimochodem vzpomenete si, co jste dělali vloni v dubnu?

za odpovědi poděkovala Eva Brixi

www.mindfulness-institut.cz, www.grada.cz