Paměť si s námi rozmarně zahrává. Kam jsem před chvíli odložil šálek kávy, nevím. Ale co se mi stalo v dětství, se mi připomíná se samozřejmou jistotou. Stárnoucí člověk proto tak rád nahlíží do minulosti, vzpomíná si na zašlé časy, lidi a události, často o nich hovoří, protože se mu vynořují v jasném světle. A samozřejmě ve zidealizované podobě. Z temnoty dávna se pojednou připomínají i skutky, jež měly být dávno zapomenuty. Jsou rovněž takové, které bychom nejraději nevytahovali na světlo boží, protože i po letech dokážou zranit nebo znepokojit mysl.

Nad některými vzpomínkami a myšlenkami zůstává rozum stát. Proč jsem nikdy nezapomněl na první film, který jsem co by prvňáček viděl v našem starém kině? Tehdy mi zdaleka nebylo deset, abych měl právo sledovat projekci pro dospělé. Ale starší bratranec mne do hlediště propašoval tajně, a tím mi daroval zážitek doslova na celý život. Film se jmenoval Zákon je zákon. Kromě názvu mi ale už dávno neříkal vůbec nic. Šedesát let byl někde zakousnutý jako brouk v hlavě. Občas se připomněl. Věděl jsem, že můj první film pro dospělé se jmenoval...
Nedávno jsem chtěl tuto kapitolu definitivně uzavřít. Zjistit, co to vlastně bylo zač a pak tenhle případ prostě odložit ad acta. Půjdu na to chytře, na výši doby. Poradím s internetem. Otevřel jsem Československou filmovou databázi, a ejhle! Zákon je zákon tam znají, dokonce přidají i plakát a krátký komentář. Teď už tedy vím, že jde o francouzsko-italskou veselohru s tehdy velmi populárními komiky Fernandelem a Totó, kteří si zahráli úlohu celníka a pašeráka.
V hlavě mi začala blikat červená žárovka. Jakési nejasné obrysy příběhu o člověku, který se narodil v kuchyni, již rozdělovala státní hranice, pomalu lezly ven. Navnaděn úspěchem jsem chtěl poznat víc. Opět pomohla internetová stránka, kde jsou uložena nová i stará videa. Nemusel jsem pátrat dlouho, snímek z roku 1958 tam byl připraven ke zhlédnutí. Představení, které jsem prožíval před šesti desítkami let, mohlo znovu začít. V originálním francouzském znění, bez titulků, ale od prvního záběru až po poslední. Sláva, konečně mám jasno. Zákon je zákon není jen moje blouznivá chiméra, kterou jsem od dětství nosil v hlavě, je to fakt.
Když jsem to vyprávěl sestře, která strávila kus svého života ve Filmovém ústavu, zabrnkal jsem u ní na sladkou strunu dávných vzpomínek. Chodili jsme totiž do stejného kina, kde vládl železnou rukou pan ředitel Šeda. Pojal tuto instituci jako maloměstský chrám kultury. Dovnitř vpustil jen diváky, kteří byli na událost náležitě připraveni. Čistě oblečeni, vymydleni a kteří povinně odložili kabáty v šatně. Biograf tehdy nejen bavil, on vychovával, vytvářel nového člověka vhodného pro příští společnost.
Sestra Lilka s dojetím zavzpomínala, jak se s kamarádkou jako jediné ve městě staly členkami Klubu sovětského filmu. Neopomněly se dostavit na žádnou projekci. Diváci se na filmy ze země sovětů, jako byly Paprsky inženýra Garina nebo Člověk obojživelník, zrovna nehrnuli. Promítat se však muselo, byť se do kinosálu dostavil pouze jediný divák. Ředitel Šeda dívky marně přemlouval, aby šly domů, že snímek nestojí za to, aby jim ubral dvě hodiny drahocenného času. Nenechaly se odradit, stály neochvějně na svém. S blaženým vědomím, že prosadily svou, přestály nejprve, ještě při zataženém plátně, uvítací píseň Kukurukukú s Kučerovci, poté aktuální filmový týdeník, a nakonec hlavní část programu, film A jitra jsou zde tichá, tematicky čerpající z Velké vlastenecké války.
Někdo by řekl, že v hlavě nosíme hodně smetí, jež nám není k ničemu. Že naše srdce jsou podvědomě obtěžkána událostmi, myšlenkami a city, které tam nepatří. Mýlí se. Nic se neděje náhodou, vše má svůj smysl.
Známá duchovní praktika si pokládá do nitra otázku Kdo jsem já? Nemusíme být bytostmi hledající existenci v transcendentálnu, obcujícími s anděly, bloudícími v astrálu. Stačí být obyčejným člověkem, jenž se zamýšlí nad svým osudem, jeho počátkem a dalším směřováním. Ty zdánlivě nesmyslné myšlenky, které nám vytanou v hlavě, jsou stejně relevantní jako naše jméno, podoba nebo profesní kariéra. Nějakým způsobem nás charakterizují a dotvářejí, ať se nám to líbí, nebo nikoli. Proto si je hýčkám a přikládám jim nemenší důležitost. Jsou součástí našeho bytí, dávají životu smysl, a někdy nás i příjemně překvapí.

Pavel Kačer