Že se řemeslník stal téměř mytickým zjevem, každý ho potřebuje, ale málokdo ho viděl? No to mi povídejte! Sám jsem zběhl „za lepším“ a na léta učednická už jen občas vzpomínám. Ale ruku na srdce. Není to pro společnost lepší? Když mě viděli u ponku s pořízem nebo pilníkem v ruce, volali zoufale: „Řemeslo, braň se!“

Jako malý kluk jsem chtěl být traktoristou. Strejda Toník mě občas posadil za volant zetoru a já pocítil ten slastný pocit ovládat burácející stroj. V naší intelektuální rodině se však moje přání nesetkalo s pochopením. Rozhodl jsem se později splnit sen jiného příbuzného, herce a režiséra Honzy, který se zamiloval do malebné hájenky v Beskydech. „Stanu se fořtem, nechám si narůst bujný plnovous a budu se důstojně procházet po revíru s brokovnicí přes rameno a jezevčíkem po boku,“ slíbil jsem si. Jenže náročného studia s maturitou na střední škole jsem se zalekl a troufnul jsem si jen na dvouletý obor lesař v odborném učilišti.

Jednoho dne jsem se ocitl mezi ošlehanými hochy z krkonošských samot a lužních lesů Polabí, mezi drsnými výrostky ze zapadlých chalup Českého ráje a Podorličí, kde se dřevorubectví dědilo z otce na syna. Rychle jsem pochopil, že na tomto hřišti budu vždy patřit k poraženým. Učili jsme se, jak kácet stromy, zalesnit čerstvou paseku a sbírat šišky z korun smrků a borovic, rovněž jak si vyrobit patřičné nástroje i obsluhovat těžkou mechanizaci.
Dodnes nechápu, jak jsem se prokousal tvrdým chlebíčkem učení až k závěrečným zkouškám se zdravou kůží. Jednou mi už padal stromek na hlavu a mistr odborného výcviku zázračným kopem v posledním okamžiku odklonil jeho pád stranou. Jindy mne při honu na vysokou jako náhončího kopla srna do hlavy, což naštěstí zůstalo bez následků pro obě dotčené strany. Nohy a ruce i s deseti prsty jsem měl stále v pořádku, i když jsem se při těžení dřeva musel ohánět motorovou pilou a širočinou.
Jen do výšek jehličnanů za sběrem semene mě nikdo nedostal, přestože mi obvoďák na mou žádost naordinoval prášky proti strachu. Mělo to však jiný efekt. Při „rajónech“, tedy úklidu jídelny, jsem se porval s jiným učněm a zlomil mu nos. Nezaslouženě jsem tak získal pověst násilníka, a i největší bijci si na mě už netroufli, od té chvíle se drželi stranou.
Odcházeje s čerstvým výučním listem byl jsem na tom jako vysoký komunistický pohlavár Vasil Biĺak. Povídalo se o něm, že on, právě vyučený krejčí, měl výslovně nakázáno „na saka nepúšťať“. Mě upřeli kvalifikaci na přibližování dřeva traktorem i semenářství, mohl jsem jenom do lesa s pilou a sekerou. A i v tom prokázala zkušební komise velkou míru lehkomyslnosti, protože jsem byl schopen napáchat v našich luzích a hájích nenapravitelné škody. Naštěstí jsem měl tolik soudnosti, že jsem se rozhodl pokračovat ve studiích a můj rozlet zastavila až slavnostní promoce v pražském Karolinu.
Člověk už je takový, že i na životní omyly vzpomíná později s jistou dávkou nostalgie. Proto jsem se rozhodl už jako kmet navštívit svá učednická místa. V Lomnici nad Popelkou jsem po půlstoletí jen s obtížemi nalezl budovu lesnického odborného učiliště. Stála tam, ale už navždy opuštěná. Zřizovatel ji byl nucen uzavřít pro nedostatečný zájem učňů. Navštívil jsem i oboru v Kněžičkách u Chlumce nad Cidlinou, kde jsem strávil druhý rok učení. Ani tam nebylo po dřívějších časech památky. Původně lovecký zámeček hraběte Kinského, pak zařízení socialistického školství, byl před 30 lety restituován. Dnes je z něj útulný hotýlek, kde se mimo jiné podává i chutná zvěřina.
Už je to tak, že řemeslo má sice zlaté dno, ale jaksi vyšlo z módy. Rodiče chtějí své děti raději vidět s akademickými tituly. Kdo se dnes chce živit rukama?
Jsou to ale paradoxy. Řemeslník je teď pán. Lidé si ho předcházejí víc než ministra. K ruce má technologie, o nichž se nám tehdy ani nesnilo. A hluboko do kapsy taky nemá. Petr Spálený v mých učňovských letech zpíval o tom, co by udělal, kdyby byl kovářem. Když já se zasním, vidím instalatéra, kterého všude přijímají jako nejvzácnějšího hosta, zahrnují ho vybranými lahůdkami a lichocením. Co na tom, že mám obě ruce levé. Vždyť je to jen sen a v něm se může vše.
Pavel Kačer