Už je to pár let, co jsem to oslovení „milý strýče!“ musel poprvé vztáhnout na sebe. Nikdo jiný totiž v blízkosti nebyl, jen sotva vzrostlý synoveček. Když jsem se později stal tuplovaným dědkem, už jsem se tolik nevyděsil, když mě tak vnoučata oslovovala. Člověk stárne a s věkem v rodině mění role. Z hýčkaného dítěte se stane otec, strýc, děda... Takže nakonec, když ukončí životaběh, to na smutečním oznámení vypadá, že vymřela celá rodina, jak ve slavné scénce ze hřbitova prohlásil Felix Holzmann.

Dřív však bylo těch strýců a tetiček mnohem víc, alespoň mi to tak připadalo. Rodiny a příbuzenstva bývaly košatější a rozvětvenější, navíc držely pohromadě a vzdor mnohem horší dopravní dostupnosti a mobilitě se častěji navštěvovaly.

O strýci Pepíkovi jsem slýchával od jeho sestry, mé babičky, ale osobně jsem se s ním nikdy nepotkal. Byl jsem až na jeho pohřbu a z pozůstalosti mám v knihovně Jiráskovy spisy. Z vyprávění vím, že vyrůstal jako nejmladší a jediný kluk mezi třemi děvčaty, což se nemohlo nepodepsat na jeho charakteru a osudu. Vyhýbal se práci, v továrně mého dědečka organizoval stávku dělníků a vůbec žil jako méně přizpůsobivý člen společnosti až do smrti.

Vypráví se u nás příhoda, kdy se na konci války vrátil z totálního nasazení v Reichu s husou ukrytou pod kabátem. Povídá: „Vlasto, rozpal troubu!“ Všichni čekali, že si společně dají chutnou pečínku. Když však byla husička do zlatova vypečená jak brazilská tanečnice, posadil se ke stolu a na posezení ji spořádal sám. To byl strýc Pepík, ne nepodobný Hrabalovu Pepinovi!

Strýčka Fandu jsem poznal jako ajznboňáka ve výslužbě. Denně chodil na nádraží v Moravanech dívat se na projíždějící vlaky. Miloval je a nemohl bez nich být. Když jsem jednou dorazil k němu na návštěvu, vyptával se, co dělám. Tehdy jsem chtěl být dřevorubcem a absolvoval lesnické učiliště. „To je dobrý,“ konstatoval Fanda, „pak můžeš jít ke dráze.“ Jako středoškolák o něco později jsem se už blížil maturitě na „hnojárně“ v Kostelci a strýcovi to udělalo velkou radost. „Až skočíš školu, můžeš jít ke dráze,“ poznamenal. Naposledy jsem ho viděl jako student žurnalistiky. Už mu tenkrát nebylo dobře, sotva mluvil, ale poradil mi: „Po státnicích můžeš ke dráze!“
Bohoušek byl hodně hodně vzdálený příbuzný. Všiml jsem si ho až poté, co udělal poslední uzávěrku v místním zemědělském družstvu a odešel na penzi. Tehdy vyměnil nudnou práci účetního za život aktivního důchodce. Začal navštěvovat příbuzné, čile se zajímal o politiku a stal se nadšeným zahradníkem. Založil obrovskou jahodovou plantáž a já se poprvé mohl přecpat zahradními jahodami. Byl nesmírně aktivní a i ve stáří rychlý a efektivní. Například ráno sedl na vlak s balíkem keřů a stromků, v Praze je zasadil a odpoledne už zas okopával brambory doma na svém políčku. Nikdo by nevěřil, že při tom vykonal cestu přes 250 kilometrů. Bohužel, jak rychle se jednoho dne objevil, tak i zašel. Odjel do nemocnice s nemocnými ledvinami a už se nevrátil.

Mezi tetičkami vynikala teta Vika. Byl to generál v sukních. Než z hlavního města dorazila k nám do Holic, týden předem se tu gruntovalo, smýčilo, leštilo, pralo a žehlilo. Ani to však nestačilo. Teta stanula ve dveřích a sotva odložila tašky a svlékla kabát, spustila bandurskou. Na nikom nenechala nit suchou, její litanie nebraly konce. Když každému vyčinila, ulevilo se jí. Byla bezdětná, žila jen s partnerem a přebytečnou energii a emoce musela někde ventilovat. Běsnění skončilo, když se obrátila na svou sestru a nařídila: „Vlasto, postav na kafe!“ A pak do konce pobytu už to byla zlatá, pomilování hodná tetička s neustálým úsměvem na rtech. Až do příští návštěvy.
Avšak stalo se nečekané. Když se opět dala do láteření, udělala krátkou pauzu, aby nabrala dech. A do toho strnulého ticha se ozval hlas malého Jarouška: „Ty stvůro! Ty čarodějnice! Ty netopýre!“ Vika tehdy zůstala v němém údivu a z hrdla jí nevyšel ani sten. Nevěřícně zírala na sotva pětiletého špunta, který ji probodával pohledem se zatvrzelým výrazem. Nikdo by se krve nedořezal. Pak teta vydechla a k překvapení publika začala se otřásat smíchem. Ostatní se pomalu přidávali. Hradby byly provaleny. Už napořád!

Mohl bych psát o tetičce Helence, učitelce a staré panně, která svůj život zasvětila dětem, i když vlastní neměla. O tetě Mirce, jež se v penziónu blíží požehnané stovce a která nejkrásnější léta strávila po boku malíře – krajináře, který ji naučil vnímat přírodu Vysočiny duší. O dalších tetách a strýčcích, kteří udělali můj život bohatším. Ale to až někdy příště.

Pavel Kačer