Cukrárny mi učarovaly. Voní prvorepublikovým uměním mistrů, váženým řemeslem, které z mouky, másla, cukru, čokolády, krémů, likérů, koření a mnoha dalších ingrediencí vytváří díla, jež fascinují kreativce i běžné nenáročné strávníky. Prostředí cukrárny i ty nazdobené dobroty, které tu jsou k mání, si umím náležitě vychutnat. Je to totiž svět sám pro sebe. Zapomínám v něm na čas, ve kterém plynu, jsem to jen já. Sluší se podotknout, že do cukrárny chodím ze všeho nejraději v jedné osobně. Tedy sama. Návštěva cukrárny je kousek mého času i mého soukromí. Soustřeďuji se na vše to úchvatné, co s sebou takové prostředí nese. Nechám se mámit pulty a vitrínami, tvary, barvami toho, co je za nimi. Není to závislost na sladkém, spíš na okamžiku, který patří jen a jen mně. Sedím v cukrárně ve své anonymitě a okouším vše, co vlastně nesmím, podbízím se lepším diagnózám, než mám v papírech, laskám svou duši.