Vytvořili legendární pár, žili spolu víc než šest desítek let, přitom byl každý z naprosto jiného těsta. Můj strýček pocházel z malého města na východě Čech, tetička byla hrdá na svůj brněnský původ. On skutečně vypadal jako typický český Honza, ona ztělesňovala půvab éterické baletky nebo řecké bohyně. Tak se jevili navenek, na první dojem.

Ve skutečnosti ona byla v manželství tou silnější osobností, na jejíchž bedrech spočíval veškerý chod pětičlenné rodiny. Nina se starala o všechny praktické záležitosti a zvládala to suverénně bez mrknutí oka, on se laskavě a rád podřizoval vedení její pevné ruky. Co měli kromě tří krásných dcer společné? Divadlo!

Seznámili se v padesátých letech na divadelní akademii v Praze, oba v jednom ročníku studovali herectví, Jan k tomu ještě režii (tu nedokončil, protože by se jejich osudy musely na rok rozdělit, a to ani jeden z nich nechtěl).
Jak viděla jejich svazek naše rodina? „Jeníčku, tu si neber, ta ti neuvaří,“ radila mu maminka. Měla k tomu dost dobrý důvod. Vyprávěla mi později charakteristickou vzpomínku, jak je jednou Nina po představení pozvala na večeři. Když se usadili v jejím studentském pokojíku, hostitelka otevřela okno, za nímž měla na parapetu ukrytou večeři. Před nimi se na maličkém talířku objevily dva drobné kousky sýra, snad kolečka Olomouckých tvarůžků.
O dvacet let později se Honza s Ninou vraceli z letní dovolené v Jugoslávii a cestou se zastavili u matky v Holicích. Ta, když je viděla, jen nevěřícně spráskla ruce a zvolala: „Jeníčku, ty vypadáš jako pečeně!“ Ano, její syn měl po pár letech spokojeného manželského soužití dobře přes metrák. Jen Nina nepřibrala ani gram. Přestože vyrůstala v asketickém uměleckém prostředí rodiny Divíšků, naučila se později s naprostou samozřejmostí výtečně vařit. Sama si však zachovávala životosprávu jako baletka.
Nina byla skvělá divadelní a filmová herečka, která se však nedala v dobách budovatelských a normalizačních zařadit mezi často obsazované typy žen. Její exkluzívní styl se uplatnil až po sametovém listopadu, kdy se na scénu, a hlavně před televizní a filmovou kameru mohla vrátit prvorepubliková noblesa. Pak dostala příležitost, již bohatě využila, aby rozehrála své umění naplno. A najednou to ona byla na veřejnosti tou známější tváří ze slavné herecké dvojice.
Jak byla zvyklá z Činoherního klubu, vždy hrála civilně, přirozeně a nechávala v nejrůznějších rolích projevit svůj charakter. Tedy až mužskou přímost a sílu, vždycky také typický humor, jenž měla tak ráda a který ráda dávala k dobru.
Nikdy si nestěžovala, když manžel trávil v sedmdesátých letech dlouhý čas v ostravském divadle a domů se vracel jen na víkendy. Se smíchem dávala k dobrému, že se v Praze vypráví vtip: „Kačer staví dům. Jen neví, kde.“ Nina se postarala o to, aby skutečně na Slivenci vyrostl jejich nový domov, zatímco její muž trávil většinu času ve vynuceném vyhnanství kdesi daleko, protože Prahu měl zakázanou.
Nina jako správná Moravanka ráda popíjela vínko, které jí určitě dodávalo sílu, když toho všeho na ni bylo naloženo nadmíru. Honza se alkoholu ani cigaret nedotkl, ona kouřila celý dlouhý život s chutí. Ale přesto, nebo právě proto, zapadali do sebe jako puzzle. Co jednomu chybělo, měl ten druhý, a naopak. K tomu obrovský dar tolerance a porozumění být spolu, ať se děje cokoli.
Ne, neexistuje dokonale šťastné manželství od sňatku až do smrti, pokud nevěříme červené knihovně. Ale život ve dvou se dá přesto prožít krásně, i když trvá dlouhé desítky let. Honza s Ninou jsou toho příkladem. Pavel Kačer