Také jste si všimli, že se nevrací jen móda? Vytáhnout staré věci ze šatníku a znovu v nich „honit vodu“ je příjemné přinejmenším ze dvou důvodů. Člověka potěší, že si po létech může znovu obléknout své oblíbené šaty, boty nebo klobouk, že nezabíraly zbytečně místo ve skříni. S nimi přicházejí i vzpomínky na zašlé časy, tehdejší přátele a známé, významné i nicotné události. A také může zahřát na srdci, že jsme oblečení vdechli druhý život, že je nebylo třeba znovu vyrobit a potom někam navždy odhodit. Ostatně o tom je celá cirkulární ekonomika, v dnešním světě bezbřehé spotřeby a hromad odpadu tak aktuální a potřebná.

Lidé, organizace, firmy přemýšlejí nad tím, jak udržitelně žít na naší modré planetě a nezlikvidovat ji rozmařilostí a plýtváním. Už se chlubíme tím, jak jsme environmentální, společensky odpovědní za přírodní prostředí a mezilidské vztahy. O to víc však mě dopálí, že se někdy setkám s něčím, co je s tímto přístupem v rozporu. A zvláště pak, když někdy slova, proklamace a sliby nekorespondují s činy. Když se něco líbivého říká a něco jiného dělá. Abych vysvětlil, co mi tak vadí, vrátím se vzpomínkou do minulosti vzdálené desítky let, leč v paměti stále živé.
Patřím ke generaci, která víc než polovinu svého života strávila v socializmu. Jsme sentimentální, nostalgičtí a často s určitou dávkou dojetí vzpomínáme na časy, kdy se vše točilo jinak. Neříkám, že vždy špatně, ale rovněž vím, že paměť bývá selektivní a vytahuje z hloubi času hlavně to idylické a pěkné. Ale nezapomínám ani na to, s čím už bych se nerad setkal, co nebylo příjemné a co nám tehdy ztrpčovalo život.
A teď mám na mysli hluboký rozpor mezi tím, co se s velkou slávou prezentovalo jako budovatelské úspěchy, a realitou, tak všední a nedokonalou. Tehdy jsme museli povinně a transparentně pracovat na nové spravedlivější a dokonalejší společnosti, v níž se dobré utkávalo s ještě lepším. Na papíře, televizní obrazovce nebo na podnikové nástěnce vše vypadalo pěkně. Plnili jsme plán, překračovali ho, žili lépe a radostněji. A doma nebo v hospodě u piva jsme si však povídali i o tom, že skutečnost je poněkud odlišná, přikrášlená, nebo dokonce znásilněná. Jako kluk jsem sbíral etikety na zápalkách, které mívaly často výchovný charakter. Dodnes si pamatuji na jednu z nich, která bojovala proti uspěchané a nekvalitní výrobě. Stálo tam: „Šturmovština, matka zmetků. Šturmujete? Kovošrot zajištěn!“ Tehdy byla pětiletka víc než zákon. Splnit se musela za každou cenu, i když chyběly předpoklady. A tak se upravovaly výkazy, přizpůsobovaly statistiky, nebo, jako ve výše uvedeném případě, běžela výroba pro výrobu. A nekvalitní zboží se pak vracelo zpátky do závodu nebo sloužilo jako surovina k další produkci.
Byl jsem přesvědčen, že tomu už jsme v současnosti na hony vzdáleni a podobná praxe se nemůže opakovat. Chyba lávky! Jde to i v tržním hospodářství, kde má mít hlavní slovo zákazník a pro nekvalitu údajně není místo.
Teď se to dělá následujícím způsobem. Koupíte si barvu, lak, kosmetiku nebo čisticí prostředek ve spreji. Ve velkém balení, které je ekologičtější, společensky odpovědnější. A když vystříkáte polovinu obsahu, zjistíte, že víc z bombičky nedostanete. Řasenku, která po několikerém použití vyschne a už není k použití, uložíte k ledu. Příkladů se najde řada. Kupodivu, lak na vlasy z národního podniku i po 40 letech stále stříká, se starými barvami můžete stále malovat...
Spotřebitel, který je donucený znovu a znovu nakupovat něco, co mělo ještě dlouho fungovat, ale nefunguje, se naštve a cítí se podveden. Tak jak to s tou společenskou odpovědností vlastně myslíte, ptá se a nedostává uspokojivou odpověď. Inu, už je to tak a zřejmě nebude jinak. Nejen stará móda se vrací.

Pavel Kačer