Nevím, proč jsem se narodil jako suchozemec, v zemi, odkud je k nejbližšímu moři tak hrozně daleko. Vodní živly mě totiž lákaly odmalička. Vzpomínám na první setkání s nimi, když mi bylo sotva devět let. Vyrazili jsme na výlet na motorce. Byl jsem přivázaný koženým páskem ke strýčkovi, to aby mě cestou neztratil. Dorazili jsme po slabé hodince jízdy k Velkému Dářku a já, ohromen tím úžasným pohledem, jsem ze sebe vydal slova nesmírného údivu: „Strejdo, moře!“

Nakonec po letech jsem se dostal i k opravdickému moři. U Baltu jsme si chtěli užít radostí léta s celou rodinou, ale i v červenci tam na severu bylo sotva 18 stupňů a nepřestával vanout svěží vítr. Oteplení jsme se za dva týdny nedočkali, ale každodenního koupání jsme si přesto dopřávali co hrdlo a jiné údy ráčily. Se zatnutými zuby, pochopitelně, aby nejektaly. Když už jsme tady, tak to přeci nevzdáme!
Sotva se otevřela hranice na západě, táhlo mě to zase k moři jako k magnetu. V Holandsku jsem se rovněž nenechal odradit zimou a jako jediný z výpravy se na pobřeží odstrojil a pak hrdinně pral s chladnými vlnami. Tam jsem poprvé pochopil, co to znamená příliv. Sebral mi pár osobních věcí, které jsem odložil, podle mého názoru, v bezpečné vzdálenosti od vody. Přepočítal jsem se.
Nemůžu zapřít, že jsem se narodil ve vodním znamení a taky příjmením jsem odkázán na mokrý živel. Ještě jsem neuměl plavat, když jsem poznával rozkoše blízkého potoka. A málem se utopil, protože mě sebral silný proud a unášel do hlubiny. Chuť k vodě mi to nevzalo, aspoň jsem brzy zvládl základní plavecký způsob zvaný prsa. A s ním si vlastně vystačím dodnes. Rozhodně tedy nejsem přeborník v rychloplavbě.
Styl plavání, jak jsem naznačil, není moje silná stránka. Ale o co víc se mi v životě nedostává nejen v této disciplíně správné techniky, o to víc jsem tento hendikep nahrazoval nasazením. Jsem srdcař, který se překážek neleká. To jsem si vždy kladl na paměť, když skončila zima a slunce začínalo prohřívat hladiny řek a rybníků. Nedivte se, že jsem chtěl být po dlouhém abstinování už zase ve vodě.
Zahájit plaveckou sezonu jsem se snažil co nejdřív. Když jsme ještě neměli globální oteplování, bývalo často hrdinstvím ponořit se do vln před letními prázdninami. Pro mě však byl květen měsíc, kdy jsem měl venkovní vodní plochy víceméně jen pro sebe. Pokud jsem se musel s někým dělit, pak to byli obvykle jen pejskaři, respektive jejich mazlíčci, jimž také chladná voda nevadila, ba dělala jim potěšení. Jak se však naše planeta zahřívala, stal se vhodným měsícem k vodním sportům i duben. Nejprv spíš jeho závěr, ale postupně jsem začínal s plaváním dřív a dřív. Po letech stála přede mnou další velká výzva – březen. Už nevím, ve kterém roce jsem se koupal v úštěckém jezeře Chmelař na Velikonoce, ale mám na to dva svědky. Ne samo sebou plavce, jen oblečený doprovod.
V letošním roce už mám první namáčení dávno za sebou. Březen byl studený, musel jsem počkat do druhé poloviny následujícího měsíce. Ale odměnou mi byla voda v lesním oprámu, která mi po chvíli plavání přišla teplá jako kafe. Zase jsem byl ve svém živlu!
Kupodivu nejkrutější podmínky jsem okusil na portugalském pobřeží. Rozpařený z horkého jižního slunce jsem vlétl do azuru Atlantského oceánu. Ale jak rychle jsem se do něj ponořil, tak rychle jsem z něj zase vyběhl ven. Já, téměř otužilec, jsem byl pokořen na nečekaném místě. Navlékl si triko a kalhoty a dumal nad záhadami chladných mořských proudů.
Jsem si jistý, že voda přináší člověku potěšení a očišťuje ho zvenčí i zevnitř. Asi jako oheň. Zároveň je i lék. Bolest zad, které jsem se týdny nemohl zbavit, během minutky uplavala!
Pavel Kačer