Jana Pivoňková, specialistka na elektrické pohony a robotiku ze Schneider Electric, patří mezi nízké procento žen, které studují technické obory na českých vysokých školách. Při studiu magisterského oboru na VUT v Brně zároveň už skoro dva roky zvládá práci na plný úvazek ve jmenované mezinárodní společnosti, která se specializuje na řešení pro průmyslovou automatizaci a energetický management. Jaké to je mít povolání, které je v současnosti stále ještě považováno spíše za ryze mužskou záležitost? Stoupá prestiž ženy, jíž učarovala technika? Je víc zajímavá pro ostatní než třeba módní návrhářka? Stojí mnoho úsilí být dobrá v tak úzké specializaci? A má smysl se takovými otázkami vůbec zaobírat?

Jaká byla vaše cesta do společnosti Schneider Electric?

Byla to vlastně náhoda. Tehdy na jaře roku 2021 jsem hledala práci při škole kvůli praxi a přivýdělku. Do Schneider Electric jsem původně ani necílila, ale z popisu pozice bylo jasné, že by to mohlo sedět k tomu, co studuji. Přihlásila jsem se, vyšlo to a zůstala jsem. Nejdřív jsem byla dva roky brigádník, pak jsem ve stejném týmu nastoupila na plný úvazek na pozici aplikačního specialisty pro elektrické pohony a robotiku, kde jsem už bezmála dva roky.

Aplikační specialista pro elektrické pohony a robotiku. Co si pod vaší profesí má běžný člověk představit?

Dělám technickou podporu pro zákazníky, navrhuji pohony pro různá průmyslová zařízení a pomáhám s jejich nastavením. Mezi jednodušší zadání patří třeba nastavení frek­venčního měniče pro čerpadlo, z těch náročnějších můžu jmenovat dimenzování víceosých kartézských manipulátorů, včetně jejich servopohonů. Je to o tom najít řešení, které bude přesně odpovídat potřebám zákazníka. Má práce je hodně o matematice, logice a fyzice. To mě vlastně bavilo už na škole a jsem ráda, že si s tím můžu „hrát“ i tady.

Tíhla jste vždy k technickému zaměření?

Neměla jsem přesně moment, kdy bych si řekla: budu strojař. Ale vždy jsem měla blízko k technicky orientovaným předmětům, takže když jsem vybírala střední školu, věděla jsem, že tento směr bude nejlepší cesta. Původně jsem si představovala, že budu konstruktérka, ale nakonec mě osud zavedl až k elektronice.

Schneider Electric se studenty snaží dlouhodobě zapojovat do pracovních procesů a do projektů. V čem je to podle vás přínosné?

Přijde mi fajn, že studenti mají možnost získat pohled na to, jak to vlastně ve firmě funguje. Hlavní výhodu vidím v tom, že získají praxi a mají možnost se naučit cokoliv, co přesahuje teorii ze školy. Oni sami zároveň do firmy přinášejí i nějaký jiný pohled na věc.

Nedávno jste se zúčastnila mezinárodního interního školení pro absolventy. Můžete nám o této zkušenosti říct více?

Byla jsem jednou z dvanácti vybraných ze Schneider Electric z celého světa. Další kolegové pocházeli z Thajska, Chile, Indonésie, Dominikánské republiky, Jihoafrické republiky, Číny, Rumunska, Itálie a Německa. Celkově jsme strávili tři měsíce v zahraničí, z toho část ve Vídni, kde máme vývojové centrum na větší frekvenční měniče, a část ve Francii v Pacy-sur-Eure, což je francouzská obec v Normandii, kde se vyvíjí menší frekvenční měniče. Každý den jsme procházeli různými školeními, jak technickými, tak marketingovými. Prakticky jsme si zkoušeli práci s frek­venčními měniči na strojích a absolvovali jsme exkurze do různých poboček Schneider Electric, včetně logistických center a hlavní pobočky v Paříži.

Co vás během tohoto školení překva­pilo?

Zajímavé zjištění bylo, jak se poptávka po produktech Schneider Electric v každé zemi liší. Například když kolegové z Indonésie mluvili o tom, kolik stovek kusů frek­venčních měničů o velkých výkonech prodávají. V Česku se naopak nejčastěji setkáváme s nižšími výkony frekvenčních měničů. Zaujalo mne i to, že z těch dvanácti účastníků nás bylo pět žen, a ty na tom technicky byly kolikrát lépe než někteří muži.

Setkáváte se jako mladá žena s nějakými předsudky, které se týkají vašeho pracovního zaměření? Ono totiž není pro ženy úplně typické...

U nás ve Schneider Electric jsem se nikdy nesetkala s tím, že by někdo řešil, že jsem žena, nebo že bych kvůli tomu nemohla zvládnout práci stejně dobře jako moji kolegové. Na druhou stranu v Česku je to podle mě pořád docela zažité – muži technika, ženy ne. Je to znát hlavně mimo technické prostředí. Když někde řeknu, že studuji strojařinu a pracuji v elektru, často se setkávám se zajímavými pohledy. Někdy mě lidi mají tendenci zkoušet, jestli svému oboru opravdu rozumím, někdy taky musím vysvětlovat, že v práci nejsem jen do počtu. Ale obecně takových případů ubývá.

Vybavíte si nějakou ne příliš příjemnou situaci?

Náročné to někdy bývá při školeních pro zákazníky, když se postavím před kolektiv složený většinou z mužů. Na začátku u nich vidím nedůvěru, předpokládají, že jim řeknu jen obecnou prezentaci o firmě a že „skutečný“ technik teprve přijde. Chvíli mě některé reakce trápily, ale uvědomila jsem si, že důležité je si to nepřipouštět. Snažím se říkat si, že práci mám kvůli tomu, že to umím, a je jedno, že jsem žena. Na druhou stranu se setkávám s reakcemi zákazníků, kteří to vnímají velmi pozitivně a jsou mile překvapení, že máme v technických pozicích zastoupení i my, ženy.

Čeho si ceníte na svém zaměstnavateli, společnosti Schneider Electric?

Kolegové jsou skvělí, to je něco, co mi práci opravdu zpříjemňuje. I když to není hlavní důvod, proč v práci zůstat, je to určitě významná přidaná hodnota. Líbí se mi také, že se Schneider Electric snaží o udržitelnost a ekologické směry. Naše produkty jsou kvalitní, což potvrzují i zákazníci – většinou jsou velmi spokojení. Díky tomu si stojím za tím, když nabízím nějaké řešení, protože vím, že je dobré.

za rozhovor poděkovala Martina Svitáková