„To je tedy stručný příběh mé osobní krize, která mi změnila život. K lepšímu. Navíc mě osobní zkušenost donutila, abych se začala syndromem vyhoření opravdu nadstandardně důkladně zabývat. A z hlediska své profese vlastně můžu říct, že se to stalo právě včas, protože mi poté začali chodit do ordinace další a další lidé, které syndrom vyhoření postihl. Je to fenomén, který je v posledních letech rozhodně na vzestupu a postihuje stále více lidí. A proto vznikla tato kniha. Najdete v ní deset kapitol, které poskytují základní návod, jak syndromu vyhoření předejít, jak poznat jeho první příznaky a co dělat, pokud vás postihne.“ Citace z publikace Zářit a nevyhořet, kterou vydal Nakladatelský dům GRADA v závěru loňského roku.

Autorkou je PhDr. Iva Moravcová, která jako psycholožka působí na scéně oboru přes třicet let. Je zakladatelkou a ředitelkou společnosti IQI – Individual Quality Increase, jež pomáhá firmám v oblasti řízení lidských zdrojů, personálních rizik a profesního a osobnostního rozvoje, včetně různých soft tréninků. Iva Moravcová se také věnuje manažerům, podnikatelům i zaměstnancům, kterým pomáhá například v profesním rozvoji, překonat syndrom vyhoření nebo v rámci life style psychologie. Je certifikovanou auditorkou Evropské unie se zaměřením na lidské zdroje a akreditovanou dopravní psycholožkou. Působí též jako soudní znalkyně psychologie se specializací na psychologii práce, management, personalistiku a psychologii dopravy. Zeptala jsem se jí:

Diagnóza, která kolem nás obchází jako strašák: syndrom vyhoření. Naši rodiče ho neznali. Čeho je důsledkem?

Pravda je, že syndrom vyhoření byl poprvé profesionálně popsán Herbertem Freudenbergerem v roce 1974, ale to neznamená, že symptomy se před tímto rokem nevyskytovaly a syndromy vyhoření nebyly. Dříve se však špatnému psychickému stavu nevěnovala taková pozornost, lidé byli v takových případech vyčleňováni ze společnosti a izolováni.

Výskyt psychických nemocí je nyní tak častý – až každý pátý člověk trpí dle WHO (Světové zdravotnické organizace) psychickými problémy, že je nezbytné se tímto jevem profesionálně zabývat. Doba je velmi výkonová, rychlá, mnoho lidí v důsledku toho porušuje biorytmy a zdravý životní styl.

Kdo to nezažil, asi nepochopí. Vy sama jste si tím prošla. I proto vznikla vaše kniha?

Nejsem typ, že když něco zažiju a přežiju, hned to „hlásám“ do světa, tak jak je tomu právě ohledně syndromu vyhoření u některých nyní mediálně známých lidí, kteří ačkoli nevystudovali psychologii, založili si na syndromu vyhoření svůj „business“. Mám více než třicetiletou praxi převážně v oblasti psychologie práce, kde jsem se v pracovním prostředí čím dál častěji začala setkávat se symptomy syndromu vyhoření, a protože jsem i vystudovaná klinická psycholožka, začala jsem ho profesionálními metodami diagnostikovat, a na základě toho systematicky i léčit. Sešlo se několik faktorů, shodou okolností jsem poznala i já osobně tuto diagnózu, měla jsem hodně poznatků z praxe i teoretickou základnu z různých zahraničních studií, a především jsem viděla, jak toto téma je stále společenské „tabu“. Tyto okolnosti mě motivovaly pro napsání knihy, jež je založena především na příbězích lidí, kteří tvrdě a kvalitně pracují a nevyhořeli, a těch, kteří to dělali stejně, ale z nějakých důvodů neměli prostor na balanc svého zatížení a vyhořeli. Kniha je doplněna mými postřehy z praxe. První vydání vyšlo v roce 2019 v Euromedia a druhé, revidované vydání v listopadu 2024 v Nakladatelském domě GRADA.

Poznají postižení, že mají syndrom vyhoření?

Na syndromu vyhoření je zrádné to, že symptomy jsou plíživé, proto tyto změny lidé přijímají časem jako normu. Moderní psychologická pracoviště mají jednu až dvě spolehlivé profesionální metody, jak syndrom vyhoření odhalit. Často jsou takovým zrcadlem změn jejich partneři nebo v pracovním prostředí kolegové. Není neobvyklé, že partneři u nás kupují vouchery jako předplatné péče pro své blízké a firmy doporučují profesionální preventivní diagnostiku svým zaměstnancům. Neboť jak známo, lepší je prevence než řešit následky.

Uvedla byste vědní obory, jež jsou oprávněné léčit tuto zátěž?

Správně léčit v první řadě znamená správně diagnostikovat. Vzhledem k tomu, že symptomy vyhoření jsou poměrně širokospektrální – nejčastěji spojené s úzkostí, která neléčená přechází v deprese, pak z toho logicky vyplývají dva obory, které se těmito symptomy profesionálně zabývají. Odborníci je pak umějí především bezpečně rozpoznat, a jsou to jednooboroví psychologové se specializací na klinickou psychologii a psychiatři.
Bohužel se v praxi čím dál častěji setkávám s tím, že si o syndromu něco přečtou kouči a jiní dychtivci po psychologii, a pak mají tu „odvahu pečovat“ o klienty. Není neobvyklé, že takto poškození klienti finálně končí u nás s již velmi pokročilým stádiem úzkostí nebo depresí. Mnoho lidí totiž nezná občasný doprovodný jev u těchto diagnóz, a to je tzv. usilovné udržování fasády, kdy bez profesionální diagnostiky nepozná, čím trpí, neboť o tom často nerado hovoří.

Co se stane, když člověk přijde pozdě, nechce si připustit, že je v podstatě nemocný?

Děkuji za dobrou otázku, v níž zmiňujete, že syndrom vyhoření je nemoc – ano, roku 2019 vyhlásila WHO (Světová zdravotnická organizace) syndrom vyhoření jako diagnózu.

Lidé k odborníkům přicházejí pozdě většinou ze dvou důvodů, navštívit psychologa nebo psychiatra považují za osobní selhání, proto se vkládají do péče koučů nebo terapeutů, kteří však nemají vystudovanou jednooborovou klinickou psychologii, a tudíž neumí diagnostikovat – prostě jim tato péče do gesce vůbec nepatří, dle etiky by se vůbec do psychologických témat neměli pouštět. Další důvod je ten, jak uvádím výše, příznaky neboli symptomy jsou plíživé, lidé je časem přijmou jako normu a nechtějí na svém zaběhlém – byť špatně zaběhlém, životě nic měnit. Přijdou, až když už je jim hodně špatně, a to je pak složitější i na léčení. Je to jako s jakoukoli jinou nemocí, přijde-li člověk včas, doba léčení je kratší a šance na úplné vyléčení velmi vysoké.

Dokážeme se chránit a nepodlehnout tlaku doby? Umět relaxovat, nebrat vše tak vážně, nebýt detailista?

To, že jsou někteří lidé perfekcionisté, je především genový jev a je dotvořen stylem výchovy v dětském věku, a tyto vzorce si člověk nese do dospělosti, proto jediným řešením je vědomé zvládnutí nutkavosti k perfekcionizmu, umět ovládat volbu priorit atd.

Chránit se před tlakem doby lze mnoha způsoby, k nejosvědčenějším patří technika, kdy se jedinci neporovnávají s ostatními (každý má jiné výchozí neporovnatelné podmínky) a každý by si měl být schopen určit svou vlastní životní cestu. Zde je jádro problému, reklama často určuje trendy v konzumním způsobu života, kdy jsou lidé nastaveni pouze přijímat, nejsou motivováni něco vytvářet, dávat, budovat a z toho plyne prázdnota života. Lidé pak cítí tlak, že nejsou dobří, že jiní jsou na tom lépe, ale nejsou schopni si stanovit reálné mantinely svého úspěchu a jít za ním. Často se rychle vzdávají, nechtějí překonávat překážky, vystoupit ze své „komfortní zóny“, která je často patologická, ale nedokážou si to připustit.

Další skupinou jsou ti, kteří jsou velmi proaktivní, rozjíždějí mnoho aktivit, čekají rychlé zisky, není neobvyklé, že mají dvě až tři zaměstnání, a to zákonitě vede k vyčerpání. Aktivní relaxaci někteří neprovozují, protože hledají tisíce výmluv, proč to nejde, neuvědomují si, že z těla nejde jenom brát, musí se mu i dávat. Jsou tací, kteří si potřebu relaxace uvědomují, ale nemají na ni prostě čas a dou­fají, že tělo a psychika vydrží.

Jenže jak nemít strach o to, že se neuživím, že nezabezpečím svou rodinu, že nebudu mít kde bydlet, že nedosáhnu na hypotéku, na splátky, že mě šéf vyhodí při prvním přešlapu?

U všeho se musí myslet. V poslední době se starám o relativně mladé klienty, kteří si pořídí tolik dětí, že to na ně vytváří neúnosný tlak, a také o ty, kteří si pořizují rodinné domy a nedomýšlejí, že je to skutečně velká nákladová položka nejen na pořízení, ale i na následný provoz. Opět se porovnávají s ostatními, nereálně bez rezerv zvažují svoje možnosti – doufají v zázraky. K tomu lidi často vede i příliš sociální politika našeho státu. V dětech se nepěstuje od školních let zodpovědnost sám za sebe, nepěstuje se finanční gramotnost a zodpovědnost za své chování a své činy.
Budování profesionality – další téma, se kterým se setkávám. Lidé studují tzv. lehké obory, hlavně aby měli vysokoškolský titul, a pak zjišťují, že s humanitními obory není tak jednoduché se uživit, vrhají se do oblastí, které nevystudovali, a to jim přináší velmi stresové situace, ne vždy jsou ochotni podstoupit rekvalifikace a další studium.

Závěrem, nejistota a obavy o zvládnutí nároků mladé rodiny tu byla od pradávna, lidé v minulosti ale byli více trénováni ke zvládání překážek. Zdravá nejistota je excitační a vede k vyšším výkonům, vede lidi k tomu, že se snaží vymýšlet kreativní efektivní řešení. Prochází si tím každý mladý člověk, ale kvůli tomu, že dnešní mladí lidé nesportují, od malička často mají vše, na nic nemusí čekat, pak v dospělosti hůře snášejí diskomfort.

Přetíženost lidí z businessu stoupá, a to až raketově. Není něco na světě špatně nastaveno?

Lidé si neváží času jako vzácné komodity. Každý máme k dispozici 24 hodin denně, lze je využít efektivně, ale to pak znamená zvýšené nároky na sebe v oblasti sebeřízení, time managementu, proaktivní asertivity, a především to vyžaduje mít jasné mantinely, co chci, a to většina lidí nemá, žije ve vleku denních událostí, neplánuje.

Přetíženost bych dle vlastního pozorování, jak to chodí ve firmách, přetavila do slov „časté tlachání o nepodstatných věcech“, malý tah na branku, špatné projektové řízení s malou důsledností na dotahování detailů a dodržování deadline – termínů.

Bojíme se vlastních strachů, podléháme manipulaci, nevíme, jaké informace jsou vlastně pravdivé, jak s nimi zacházet. Co s tím?

Téměř všichni klienti, kteří ke mně přišli s přehnanými strachy, neměli žádné pořádně stanovené profesní ani osobní cíle, proto bloumali, hloubali a přemýšleli nad banalitami, ve kterých hledali problémy a vytvářeli si obavy až strachy. Jak se zpívá v písničce: Dělání, dělání všechny smutky zahání, dělání je lék. Tak bych charakterizovala svoji terapii v těchto případech, až na některé výjimky, které jsou patologického rázu.

Co se týká informací, které lidé vstřebávají, je pouze na nich, aby si uvědomili, co s nimi ty informace dělají. Pokud nám některé informace nedělají dobře, přinášejí psychický dis­komfort, je potřeba je omezit, jiná cesta k nápravě není.

Někoho však práce natolik baví, že ani netuší, jak mu to nadšení a radost zadělává na průšvih...

Ano, je potřeba si uvědomit, že nejenom „prací živ je člověk“, proto každou pracovní zátěž je potřeba balancovat. Dopřát tělu kvalitní stravu a odpočinek, ideálně aktivní formou. Když jsou lidé unavení, je opravdu lepší místo polehávání u televize a obrazovky počítače jít do sauny, na masáž nebo se naložit do vany s aroma olejíčky, pustit si příjemnou relaxační hudbu a nechat jí prostoupit své tělo.

Odolávat stresu je umění, ale dá se to naučit. Doporučujete třeba méně telefonování, méně času u počítače, více času s motyčkou a hráběmi nebo v lese?

Ano, dá se to naučit, je to většinou komplexní změna, u každého jednotlivce jde o něco jiného, nelze obecně říci, co by kdo měl udělat. Je to komplexní práce sám na sobě většinou pod vedením zkušeného psychologa.

Prý je pro ženy velkým relaxem jakákoli ruční práce, třeba pletení, šití, pečení. Je to lepší než sport?

Takto bych to ne­tvrdila, za prvé, každá žena je jinak založená, a také záleží na dané situaci a rozpoložení ženy, i sportovkyně si někdy rády stoupnou ke sporáku, a naopak.

Jak se dnes stavět k zodpovědné roli matky, manželky, podnikatelky, manažerky, která sice umí plánovat čas, ale na lůžko v noci klopýtá a při intimních chvilkách usíná? Lze něco změnit?

To je otázka na dlouho diskuzi, do které se nyní nechci pouštět. Velký deficit u pracujících žen vidím v tom, že možná v práci umí delegovat, ale v soukromí mají problém některé činnosti outsourcovat – svěřit je někomu jinému tak, aby když přijdou domů, mohly být těmi milujícími matkami a partnerkami, které mají prostor si popovídat s členy rodiny, dbát na společné chvíle s menšími dětmi při jejich usínání při čtení, v pozdějším věku při povídání. Často zapomínají na své já, za celý týden nejsou ani na chvilku samy sebou, a to je špatně.

A tak tedy: návod na to, aby ženy zářily a neshořely? Lze to vyjádřit pár větami? Jakou radu dát majitelkám firem, které chtějí žít naplno?

• Vážit si sama sebe, což jim pak dovoluje účinně prosazovat své zájmy osobní i pracovní, a tím být asertivní.
• Pravidelně dbát na ducha i tělo, aby byly fit, a to na denní bázi, a zapojit do tohoto programu celou rodinu i pracovní tým nebo firmu, kterou řídí.
• Občas lelkovat, neboť v lelkování dochází k uvolnění mysli, a ta nám pak začne generovat skvělé nápady.
• Nebát se být někdy nedokonalá.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi