Takoví jsme byli... To je název publikace, již vydal Nakladatelský dům GRADA koncem loňského roku. Přináší zrcadlo módy a životního stylu 60.–80. let minulého století. Jaká to tedy byla doba? Pro generaci autorky Michaely Zindelové určitě v mnohém krásná a povzbudivá, která dala Čechům řadu neskutečných talentů i přesto, že originalita myšlení a konání, osvícené názory i touha po svobodě, již mnozí z nás chápali až příliš jednostranně, nebyly v kurzu.

Když jsem knihou listovala, vrátila jsem se s chutí i jistou nostalgií k létům, která i pro mne byla v mnohém objevná. Hltala jsem jména módních tvůrců, šila podle jejich návrhů či fotek v časopise Žena a móda, utápěla jsem se ve snech, že i já si budu jednou sama navrhovat avantgardní oděvy, kombinovat materiály, vymýšlet roztodivné, ale hlavně provokující kreace. Za jednu z nich mě málem vyloučili z fakulty žurnalistiky, když ji nemohla přenést přes srdce tehdy vysoce postavená soudružka v Československé televizi, kde jsem praktikovala a odvážně a nekonvenčně jsem se oblékala, třeba do pytle od sóji ze zámoří, který jsem opatřila pouze krajkovými ramínky...

Když jsem se po skončení studia završeného doktorátem chtěla ještě vyučit švadlenou nebo dámskou krejčovou, byla to údajně vzpoura proti systému a nepochodila jsem, byla jsem rebel, který si zasloužil náležité potrestání. Ostatně ani legislativa neumožňovala, abych se oficiálně naučila ještě řemeslu, o něž jsem tolik stála. Při listování zmíněnou knížkou jsem zavzpomínala na úžasné a kvalitní textilní materiály, látky, příze, krajky, z nichž se dalo skutečně kouzlit. Mnohé z šatů, které jsme s maminkou na šlapacím šicím stroji vyráběly, mám dodnes, a stále si myslím, že do nich náležitě zhubnu a přenesu se do nádherných dob studentských a svádivých...

Michaele Zindelové, která v tom čase žila v centru módního a kulturního dění, jsem ale položila spíše otázky přecházející do let devadesátých. To proto, že v nich se na scénu dostaly výrazné osobnosti ekonomiky, zrodil se novodobý podnikatelsko-manažerský stav, slovo dostali výjimeční lidé, kteří začali tvořit další etapu naší současnosti. Samozřejmě ovlivňovali i módu, kulturu, umění... A mezi nimi se pohybovala i ona.

Jaká tedy byla devadesátá léta? Podle mne plná vášně a touhy být u toho, dělat něco jinak a po svém, dát průchod podnikavosti a tvořivému duchu, který po sametové revoluci rozepjal svá křídla napříč republikou. Byla to doba plná úspěchů, doba opojná, jíž však ne každý stačil vlastními hodnotami, které se vrtkavě dokázaly zhoupnout do úplně jiných rovin... A jaké bylo toto období podle Michaely Zindelové?

Jací jsme byli v krásných devadesátkách? Šťastnější než dnes? Dají se dvě období vůbec srovnávat?

Předesílám, že moje knížka končí s analýzou v 80. letech. A až na zásadní události se jen mihne kolem politiky, jenom ta společensko-
-designová poloha knížky nebyla v definicích vůbec jednouchá. Vzhledem k mému věku jsem tu dlouhou cestu (osm let) zakončila právě před radikální proměnou v roce 1989. Tady jde o potřebný obrovský projekt pro tým moudrých hlav, které by se na něm sešly (podle mne třeba Petr Pithart, Michael Žantovský, Jacques Rupnik a Miroslav Kalousek pod taktovkou UPM). Odpovídám tedy jen sama za sebe: po listopadu 1989 nás objímala emoční euforie, byli jsme neskutečně šťastní, nehledali jsme prioritu ve finančních požitcích. Dnes se na celou tu dobu díváme zraleji, i kritičtěji. Mnohem dospěleji.

A kterak charakterizovat odvážlivce a nadšence, kteří u nás tenkrát zakládali první firmy?

Po společenské změně museli ti první skočit do vody po hlavě. Kdybych měla sama posloužit jako příklad malého podnikatele: v roce 1991 jsem celý honorář za první knížku dala do nákupu počítače T602. Investovala jsem. Věřila jsem, že si s oschlým razítkem na OSVČ brzy pořídím agenta, který bude za mě vyřizovat tantiémy, smlouvy, dotisky a postará se o moje PR. Přesně podle knížky italské spisovatelky Fumiové Jako žena nula. Nestalo se tak. Psát knížky byla pro první vlnu nových Božen Němcových radost, ale nejistý příjem. Po tvrdé zkušenosti (1991) ze zcela nového fenoménu nezaměstnanosti (s malou dcerou v zádech), jsem nastoupila po nabídce Jiřiny Jiráskové do Divadla na Vinohradech na moderní pozici tiskové mluvčí. A v roce 1995, když jsem doprovázela soubor opery Národního divadla do Japonska, kde jsme zažili zemětřesení, jsem neměla pro zprávy do ČTK notebook jako japonolog Martin Vačkář, ale jen tužku a papír. Poznala jsem tady také Hanku Zagorovou, která mě po návratu domů oslovila k napsání své první monografie... Než to zapomenu. Netušila jsem sice, jak její příběh vyklenout, ale hned jsem si koupila první notebook a skočila – jak jinak, než po hlavě. Bez agentky samozřejmě.

Chovali se průkopníci businessu spontánněji než v současnosti, kdy zestárli, zmoudřeli a vybudovali krásná impéria? Nebo jsou stále stejní, nebojí se rizik, hledají, co zatím nikdo nenašel, a stále vítězí?

Mám ráda ty z nich, kteří jsou stále stejní, protože krásné statky někdy oslepují. Mít dostatek je tak svůdné... Je tu na výběr: víme, že „štěstí je krásná a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš“. Riskovat chytře a s otevřenýma očima je podle mne to pravé pro život s nekonečným kolotočem výzev...

Konec minulého století měl krásnou muziku, prima módu, okoušeli jsme nádherné, plné parfémy. Nebo je to iluze, kterou si nehodláme nechat vzít?

Všechno v otázce je pravda, ale tehdy také končila doba čtyřletých cyklů módních vln, všeho, co nám móda a životní styl podával poprvé. Po revoluci i nám vkráčely dlouho vyhlížené velké módní a kosmetické řetězce, které nám dávaly nevídané možnosti, které jsme tak dlouho nahrazovaly (myšleno my, ženy). Ale něco za něco: konkurenční levná fashion dostávala například do pozadí část českých butiků a firem, které neměly nákladové položky na rychlejší rozvinutí.

O čem byla společenská nálada přelomu 80. a 90. let? Byli jsme rebelové, kteří bořili mýty, nastolovali nová pravidla, chtěli mít svobodu svobodnější, než je sama?

Do roku 1989 jsme byli němí rebelové, každý podle svého naturelu a odvahy. V životním stylu po listopadu 1989 se nastolovaly nové regule. Mnohé z nich ale vzaly při transformaci za své. Učili jsme se za pochodu, že musíme stále myslet na ohrožení svobody a demokracie. Být „ve střehu“.

Myslím, že lidé tenkrát ale tolik nespěchali...

Začátky devadesátek byly waltz oproti pozdějšímu kvapíku. Použiju parafrázi titulu knihy Barbary Gordonové – každý tančil tak rychle, jak dokázal.
Internet byl u nás v plenkách, objevovaly se první mobilní telefony, začaly být k mání auta mnohých světových značek, prodávalo se erotické zboží. Ale také končila mnohá lahůdkářství, na něž jsme byli například v metropoli zvyklí, stát přestával vlastnit to, co bývalo dříve samozřejmostí. Co ještě patřilo k období po sametové revoluci?

Jen namátkou: začaly se rozevírat nůžky mezi bohatými a chudými. Objevil se fenomén bezdomovectví, se kterým dodnes nevíme, co s ním. Nebo zvláštní vyjádření mladých, co dokáže škodit, graffiti. A německý Lidl umí pracovat s našimi retro produkty z doby před rokem 1989 lépe než my sami.

A nač vy sama ráda vzpomínáte z té doby?

Na malé restauranty, kam člověk mohl zajít jen tak, na sherry, na divadla, která uváděla Misérables nebo Pavla Kohouta, na všechno, co v proměnách doby nepoztrácelo svou autenticitu. A ty nové scény s novými tvářemi – Divadlo v Dlouhé, Divadlo bez zábradlí... Dalo se chodit do kin, výběr byl podstatně kvalitnější.

Kam se posunul náš životní styl?

Jen k ženám: ty dnešní jsou mnohem sebevědomější. Sleduju, že pojem feminizmus se mění v nějaké pejorativní slovo, ženy ztrácejí alespoň v bulvárních internetových informacích svou vlastní identitu, sázejí často především na svůj vzhled. Radikálně se posunul životní styl mužů, a tomu tleskám.

A co firemní kultura? Staví více na hodnotách než v minulosti?

Měla by to mít v logu společnosti. Odezvou je jí pak loajalita zaměstnanců, veledůležitá pro každou další generaci vedení firmy. Já sama se třeba po desítkách let psaní setkávám nejen s daleko vstřícnější komunikací nakladatelství versus autor, ale i s vynalézavější a kvalitnější polygrafií.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi