Martina KyselkováKdyž mi Martina Kyselková, podnikatelka, majitelka firmy Kv. Řezáč, s níž jsme měli titulkový rozhovor v našem lednovém čísle Madam Business, poslala své fotografie, přemýšlela jsem, kdo je autorem. Vrtalo mi to hlavou, protože ty obrázky jsou jasnou definicí osobnosti této obdivuhodné ženy. Naprosto přesně vykreslily její duši, vystihly životní názor, zdravé sebevědomí, odhodlání bránit svou firmu proti nepřízni okolností, vidět zodpovědně budoucnost, stát za svým slovem. Ty fotky jsou vyjádřením mnoha charakteristik, stopou postoje k životu, životopisem dělnosti, který pokračuje. Jsou to fotografie, které se nezrodily náhodou, nebyla to marketingová rychlovka, póza sebestřednosti, ale životní názor v té nejkoncetrovanější podobě. Pak mi to došlo. Paní Kyselková má dceru a autorkou snímků je právě ona. Na tom by nebylo nic divného. Ale... strýček Google mi posléze napověděl. Eliška Sky neboli Eliška Sky Kyselková je totiž slavná fotografka, která se probojovala na světová mola, ke světovým značkám, světovým médiím. Která vytvořila sama sebe s jasnou vizí, nekompromisně, mistrným zvládnutím řemesla, ukázněností, ale také vedena svými emocemi, respektem k nim, a chutí měnit vidění celku i jednotlivostí. Její další fotografie, které jsem si posléze prohlížela, mne fascinovaly. Odvahou, kreativitou, nápady, svými otazníky. Jsou vyzývavé, nabízejí diskuzi. A tak jsem se zeptala:

Co vás zavedlo na dráhu s fotoaparátem v ruce?

K fotografování mě přivedla soutěž na gymnáziu. Nadchla mě práce se světlem, přetváření každodenních objektů v něco jedinečného a spolupráce s lidmi. Také jsem našla ve fotografii smysl komunikace a možnost vyjádřit myšlenky, pocity a inspirace. Když jsem se v osmnácti rozhodovala, kam jít na vysokou školu, tak jsem měla jasno, že se chci živit fotografií. Byla jsem přijatá na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně na obor reklamní fotografie a později pak na University of Arts London / London College of Fashion na magisterský obor módní fotografie.

Inspirovala vás i nějakým způsobem výroba sítí v rodinném podniku?

Jednou z prvních spoluprací byl kalendář v roce 2010, kde jsem propojila lidské tělo a stíny sítí z našeho rodinného podniku. Toto propojení sportu se světlem a zobrazením člověka a těla mě nadchlo a inspirovalo. Proto nyní vytvářím kreativní firemní kalendář každoročně a hledám nová spojení sportovního tématu s módní a kreativní fotografií.

Vystudovala jste tedy reklamní fotografii, proč právě ji? Čím vás naplňuje? Je tím pravým způsobem seberealizace?

Ráda pracuji s kreativním týmem na vytvoření finálního výsledku, což reklamní fotografie nabízí. Líbí se mi i efektivní způsob práce, kde musíte dodržet deadline a rychle reagovat na problémy. Zároveň ale s chutí pracuji i na módních editoriálech a osobních kreativních projektech. Móda pro mě představuje inspiraci a svobodu sebevyjádření, a zároveň i útěk od reality do snového světa představivosti.

Nač se zaměřujete, když ne právě na módu?

Velkým tématem je pro mě různorodost krásy a body pozitivita. V mých projektech Womaneroes zobrazuji těla žen přeměněná skrze barvu na tělo. Snažím se ukázat, že každý typ těla a tvar je krásný a jedinečný. Zároveň pracuji na projektech propagujících ochranu životního prostředí a udržitelnost. Nedávno jsem například vystavila projekt Parasites na Global Good Awards v Londýně, kde se inspiruji cíli udržitelného rozvoje (takzvanými SDG) od OSN.

Nyní žijete v Londýně a zde jste se také prosadila. Přitom právě v módním světě je kariéra ošidná, složitá a ne každému se podaří zaujmout. Měla jste štěstí? Nebo těch faktorů bylo více?

Práce v módní fotografii je o tvrdé dřině, ale zároveň chuti se prosadit a spolupracovat. Mým prvním velkým úspěchem byl editorial Elves stories pro Vogue Italia online, který jsme vytvořili na Islandu. Musela jsem celý projekt naplánovat a najít tým, ale výsledek stál opravdu za to. Další spolupráce byly pak jednodušší, a přineslo mi to i nabídku od čes­kého Vogue na spolupráci jako digitální konzultant na jeho začátcích. Pro to, aby se člověk prosadil, je třeba pracovat sám na sobě a být proaktivní.

Máte osobitý styl, dovolila bych si tvrdit, že jste vystihla potřeby doby. Podle jakých pravidel, podle jakého střihu takový názor vzniká?

Řídím se vlastním nitrem a tím, co se děje okolo mě. Snažím se použít svou tvorbu jako reakci na okolí a možnost k diskuzi témat. Téma různorodosti krásy je velice osobní a vzešlo z vlastní potřeby se identifikovat se širším spektrem vnímaní krásy. Téma udržitelnosti v mé práci je reakcí na dnešní rychlou dobu konzumu a neúctu k přírodě a životnímu prostředí.

Vydobýt si své místo na slunci mezi konkurencí není jistě bez ztráty kytičky, jak se říká. Co jste těžko zvládala, s čím jste se dosud musela prát, abyste stanu-la v cíli?

Největším tlakem je být stále lepší a posouvat se kupředu. Musela jsem ale pochopit, že i relax a odreagování se je důležité. Ne každý projekt je stoprocentním úspěchem, ale naučila jsem se inspirovat a učit i negativními zážitky, které mě posouvají dále a pomáhají mi růst. Musela jsem se také obrnit vůči negativním reakcím okolí i sebe sama a nebát se jít kupředu.

Musíte dělat v uměleckém vidění kompromisy? Něco jiného je fotografovat na zakázku, něco jiného vytvářet obrázky, jimiž sdělujete sama sebe...

V komerční sféře musím splnit zadání a mít na paměti účel reklamy. Proto i umělecké vidění musím přizpůsobit tak, aby výsledek měl působivý charakter, avšak zároveň co nejlépe vystihl a vyzdvihl samotný produkt. U uměleckých projektů mám pak volnou ruku a mohu se čistě vést svým nápadem a citem.

V Čechách také fotografii vyučujete. Kdo a při jaké příležitosti se může stát vaším žákem?

Ano, jakožto Canon ambasador dělám work­shopy a přednášky po celém světě. Minulý rok jsem měla štěstí přednášet na EXPO v Dubaji, na univerzitách v Londýně a Glasgow, na fotografickém festivalu Basquedok v Bilbau a mít několik workshopů v Berlíně. V Čechách jsem většinou pozvána na přednášky do škol nebo jako Canon ambasador na festivaly, například od Fotoškoda v Praze.
Fotografové a fotoreportéři velkých mediálních domů se dokázali vždy uživit, ale ti na volné noze zpravidla bojovali s nejistotou příštího měsíce. Jak to vypadá dnes? Co je nezbytné proto, aby měl člověk z branže klidné spaní?

Myslím, že se v tomto moc nezměnilo. Práce na volné noze je vždy nejistá a kolísavá. Sama mám měsíce, které jsou velice plné a nemám čas ani spát. A naopak některé měsíce jsou pak nezvykle klidné a volné. Vždy je ale práce hodně, v méně zaplněných dnech pracuji na propagaci, sociálních médiích, YouTube, webu a kontaktování nových klientů.

Pracujete pro nejrůznější značky, máte ale i své vlastní projekty. Jak jsou orientované? Stále ekologicky?

Projekty pro klienty jsou různorodé. Minulý rok jsem například připravila scénografii pro inscenaci Národního divadla v Praze s názvem Bohemian Gravity (součástí BPM), která je nyní k vidění. Choreografem je Yemi AD a koncept je o hledání vlastní svobody. Pracovala jsem také jako režisérka pro hudební videoklipy a reklamu. Jako fotograf jsem pak vytvořila kampaň pro firmu Preciosa, magazíny Style od South China Morning Post, Pap, For Men, českou Heroine a Noctis.

A když by si například firma ráda vašimi obrázky vyzdobila recepci, halu, zasedačku, může se na vás obrátit? Vyjdete vstříc? Naznačíte, v jaké cenové rovině se pohybuje vaše
odměna?

Ano, byla bych moc ráda! Cena se pohybuje podle projektu a formátu. Momentálně mám výstavu Epic Encounters v galerii FOG v Bratislavě, kde jsme s kurátorem Dušanem Kocholem připravili limito­vané edice děl. Většina fotografií je nabízena ve dvou formátech: A4 v edici 30 kusů za 390 eur a formát 80 cm za 850 eur.

ptala se Eva Brixi