Julie CaplinováNěkolik prima letních knížek nebo čtení na čas vánoční, asi tak bych dokázala charakterizovat sérii Romantické útěky, kterou vydává Nakladatelský dům Grada pod značkou Cosmopolis. Jde o překlad osmi děl Britky Julie Caplinové, někdejší PR manažerky, dnes již spisovatelky. Ta se na základě svých cest po různých koutech Evropy a poznávání kulinářských specialit jednotlivých zemí rozhodla literaturou zpříjemnit chvíle ženám, které si potřebují odpočinout. Zpestřit čas, během něhož je nutné vypnout, na nic nemyslet, sednout si na lavičku pod strom nebo se zachumlat do polštářů a ponořit se do příběhu, s nímž na okamžik souzní. A tak díky za každou knížku, která člověka rozptýlí, pohladí, dá mu zapomenout na starosti a povinnosti, jež mu kariéra hrne do cesty. Julie Caplinová nedávno navštívila také Českou republiku. Hostil ji Nakladatelský dům Grada a na ochutnávkách doprovázelo několik novinářek. Na základě toho se zrodil následující rozhovor:

Co pro vás znamená dobré jídlo? Je to vášeň? Zaháněč stresu? Kousek kultury národa?

Dobré jídlo pro mě není ani tak vášní jako spíš naprosto esenciální součástí života. Sdílení jídla s rodinou a přáteli je ten nejlepší způsob trávení času. Každá země má své vlastní gastronomické tradice, které odrážejí nejen způsob života daného národa, ale v mnoha případech i přístup k životu jako takovému.

Jako PR ředitelka agentury jste procestovala řadu zemí, kde jste ochutnávala s novináři samé delikatesy. A přesně to vás inspirovalo k sérii románů „na pohodu“ v duši?

Když jsem pracovala jako PR manažerka, měla jsem to štěstí, že jsem mohla zvát novináře na pracovní cesty do zahraničí, během kterých jsme ochutnávali tamní delikatesy. Nejraději vzpomínám na výlet do Turína se značkou kávy Lavazza. Já sama kávu nepiju, ale během této cesty jsem se tomu nevyhnula. A vypít po ránu dvojité espresso, když na to nejste zvyklí, to je tedy něco! Navíc byla ta cesta výjimečná i gastronomicky – absolvovali jsme dvanáctichodové menu v michelinské restauraci v horách, soukromou degustaci cinzana a oběd v paláci, kde jsme ochutnali dvanáct let staré víno Barolo. Právě tenhle výlet mě inspiroval k napsání série Romantické útěky. Chtěla jsem zachytit tu atmosféru a přátelství, která během objevování dobrého jídla vznikla.

Podle čeho jste volila jednotlivá témata? A koho jste chtěla především oslovit?

Každá kniha je v tomhle jiná. Někdy děj zasadím do místa, kde jsem už byla – například Brooklyn a Skotsko, jindy se do dané země musím vypravit a teprve její kulturu a jídlo objevit. Do Paříže jsem zase vyrazila na speciální výlet po cukrárnách, a to i přesto, že jsem tam už před samotným psaním byla. Potřebovala jsem si ověřit, že to, co v knize popisuju, je autentické. A pak je tu nedávná situace, kdy jsem navštívila Prahu, absolvovala tour po pražských restauracích a zamilovala si město a gastronomii natolik, že jsem se rozhodla sem zasadit svou další knihu, ačkoliv to nebylo v plánu.

Myslíte si, že dnes, v době plné napětí, termínů, úkolů, zejména ženy potřebují takový styl čtení? Třeba ženy z businessu?

Když jsem pracovala na plný úvazek v kanceláři, nejlepší způsob odpočinku pro mě byla právě četba. Proto se do svých knih snažím vměstnat co možná nejvíce pozitivních myšlenek a poselství, že je důležité pracovat, abychom žili, a ne žít, abychom pracovali. Měla jsem upřímně ráda všechny pracovní pozice, které jsem kdy zastávala, ale je mi jasné, že ne každý má to štěstí. Uniknout občas do světa knih je skvělý způsob, jak alespoň na okamžik zapomenout na všechen stres z práce.

Vaříte a pečete ráda?

Zbožňuju vaření a baví mě péct chleba, ale dor­ty mi moc nejdou (Nicméně je moc ráda jím!). Opravdu jsem s chutí celý den v kuchyni a vařím jídlo pro rodinu a přátele. Během příprav obvykle poslouchám audioknihy. Trávit čas v kuchyni je pro mě skutečný relax, tedy pokud na to mám toho času dost. Naopak vaření pod časovým presem nesnáším. Myslím, že i na výsledku je vidět, že se mu nedostalo času ani potřebné lásky – s tou totiž chutná nejlépe.

Jaká národní kuchyně vás zatím nejvíce zaujala?

Hodně mě baví vařit různá kari – indická i thajská. Mám velkou sbírku nejrůznějšího koření, které sbírám celý život. Před covidem jsem měla možnost strávit celý měsíc ve Vietnamu, kde jsem navštívila několik kurzů tradiční kuchyně, která mi učarovala. Jejich jídla jsou čerstvá a plná chutí, což je moje oblíbená kombinace.

Cukrařina zažívá renezanci. I v České republice. Upoutala vás něčím?

Tahle otázka mě docela pobavila. Opravdu nejsem moc zdatná cukrářka. Jednou jsem chtěla udělat profiterolky z odpalovaného těsta a dala jsem si přesně tři pokusy, než jsem to odpískala. Do kuchařky, ze které jsem čerpala inspiraci, jsem si velkým písmem napsala: UŽ SE O TO ANI NESNAŽ. Podobně dopadl můj pokus o makronky, naprostá katastrofa. Takže když jsem psala Cukrárnu v Paříži, přihlásila jsem se do cukrářského kurzu. Jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ho vede jedna z novinářek, se kterou jsem byla na výjezdu v Turíně! Neskutečná náhoda. Naučila mě dělat odpalované těsto a dnes už zvládnu i čokoládové eklérky, ale pokud to jde, cukrařině se vyhýbám. Jestli z téhle disciplíny něco umím, tak je to slušný meringue a pavlova.

Nezaložíte si časem vlastní podnik? Třeba kavárnu, vinárnu, restauraci, obchůdek s bylinkami nebo sýry?

Roky jsem vedla vlastní PR business. Poslední dobou se mi ale zalíbil takový nápad – pořádat pracovní výjezdy pro své kolegy spisovatele, kde bychom mohli celý den psát a večer se o svých knihách a nápadech společně bavit nad dobrým jídlem a pitím. Ráda bych to byla já, kdo se o ně postará a každý večer je pohostí.

A nevytvoříte také nějakou originální kuchařku plnou nápadů a vtipu?

O tom jsem nikdy neuvažovala, a abych byla upřímná, dávám přednost vaření podle receptů před jejich vymýšlením. Já sama nejsem profesionální kuchařka, jen nadšenec. Radši bych uspořádala své oblíbené recepty a ty se čtenáři sdílela, ale na vlastní kuchařku nepomýšlím. Mám jich doma slušnou řádku a k tomu nespočet receptů vystřižených z novin a časopisů.

ptala se Eva Brixi