Markéta Šichtařová

Než jsem se koncem loňského roku odhodlala poprosit o rozhovor Ing. Markétu Šichtařovou, zakladatelku a ředitelku společnosti Next Finance s.r.o., naši známou ekonomku, maminku sedmi dětí, špičkovou podnikatelku a manažerku a exponovanou ženu, která se pro mnohé stala ikonou píle, odvahy i rodičovství, dlouho jsem váhala. Otravovat v čase, kterému jsme se naučili říkat svátky dětí, klidu a pohody, osobnost s tolika povinnostmi, závazky i radostmi, no, bylo to na hraně. Ale zkusila jsem to.

Odpověď mi přišla okamžitě, poslat otázky jsem mohla. Ještě udivenější jsem zůstala na Silvestra. Odpovědi jsem měla bez jediného překlepu v počítači v 9 hodin 16 minut. Určitě to není jen o time managementu Markéty Šichtařové. Ani o štěstí. Ani o nahodilosti, chcete-li náhodě, která neexistuje. Jak to všechno doopravdy dělá, zvládá, stíhá a těší se z toho? Jak dělí sama sebe, aby jí kousek zůstalo? Jak může být tak bohatý rodinný i business život zvládnutelný? Jak může zůstat na špici v oboru? To je mi pořád záhadou. Nebo že by snad příjmení předurčovalo, aby byla tím, čím se rozhodla být?

Jsme na prahu dalšího roku a rádi bychom věděli, jak se u nás bude firmám, lidem, celé společnosti dařit. Co tedy bude ekonomiku v srdci Evropy charakterizovat?

Dobrou zprávou je, že ekonomika stále ještě roste. Tou horší zprávou už je, že meziroční růst HDP postupně zpomaluje. Stále trvají velké problémy (nejen) automobilek, které jsou však pro vývoj HDP celé ekonomiky klíčové. Česká ekonomika měla v roce 2021 štěstí, že jí k lepším výsledkům pomáhala nízká srovnávací základna loňského roku. Jenomže to v příštím roce už platit nebude. A navíc – všichni cítíme, že tohle jsou jen celkem zbytečné hrátky se statistikou. Asi nedává zrovna moc smysl radovat se z toho, že ekonomika v uvozovkách „roste“ jen proto, že loni byla paralyzována. Takže to vezměme jinak: budeme rádi, když se nám v příštím roce podaří vrátit se s výstupem ekonomiky na úroveň roku 2019.

Poroste inflace, bude přibývat opatření, předpisů, bude se složitěji podnikat?

Už i centrální banka připouští, že inflace počátkem roku patrně vyleze na 7 %. To je však jen ona „oficiální“ část spotřebitelské inflace. Pak tu máme další ceny, které také doléhají na jednotlivce, jen nejsou vykazovány v takzvaném CPI indexu. Ceny stavebních prací, některých materiálů, nemovitostí, cenných papírů... To vše nafukuje ceny na dalších místech paralelně k takzvané spotřebitelské inflaci. Subjektivně tak budeme mít pocit inflace ještě mnohem větší. Do nějakých 2–3 % jedinec inflaci nevnímá, nedokáže ji postřehnout. Aktuální inflaci již však pociťuje prakticky každý, a to ještě není na vrcholu.
Často bývá neslaný nemastný současný hospodářský růst vnímán jako dočasný. Vzpomeňme ale, jak se i o inflaci před rokem mluvilo jako o dočasné. Na moc velkou dočasnost to aktuálně s nedostatkovostí zboží nevypadá. Negativní efekty státní intervence do ekonomik se budou rozlévat ještě řadu měsíců. Tato „dočasnost“ rostoucích cen i nedostatečné produkce bude delší.

A kde hledat optimizmus, sílu dělat užitečné věci?

Sami v sobě. Optimizmus je přeci otázkou vnitřního nastavení! Otázka nezní tak, kdo nám ho dá, jaký statistický ukazatel nám ho poskytne. Nikdo nám ho nedá. Pro optimizmus se musíme sami aktivně rozhodnout. Je třeba být připraven a plánovat dopředu, a počítat s tím, že vývoj bude možná trochu jiný, než centrální instituce prozatím signalizují. S dostatečnou kreativitou a plánováním se i toto období dá přežít – ba co víc, dá se na něm dokonce i vydělat.

Mnozí odborníci tvrdí, že starý kontinent nemá světu a obyvatelstvu co nabídnout. Že se z něj stává skanzen, kde stárne generace, jež měla tu čest užít si život bez válek a v hojnosti. Souhlasíte s nimi?

Svaly, které zahálejí, časem atrofují, ochabují. Lidská imunita, která je vystavena příliš velké čistotě, se obrací proti svému vlastnímu tělu a vymýšlí si autoimunitní choroby. Mozek, který nepřemýšlí, nemusí řešit otázky, jak si sehnat jídlo, jak se ubránit nepříteli, jak přežít – zakrňuje. A člověk, který nezná nepohodlí, narodil se v blahobytu a nikdy se o sebe nemusel starat, protože veškerou péči mu zajišťoval stát se svým sociálním systémem, si vymýšlí hlouposti a přestává být schopen rozlišit podstatné od nepodstatného. Vymýšlí si zbytečné nebo alespoň přehnané fóbie. Covidizmus, zlenizmus, genderizmus...

Také se diskutuje o roli Evropské unie, o tom, že sešla ze svých ideálů a původních cílů. Že je spíš brzdou businessu než oporou. Lze něco změnit?

Ne. Nelze změnit nic. EU je nereformovatelná. To je jako chtít reformovat komunizmus do socializmu s lidskou tváří. K čemu, když kolektivizmus nemůže fungovat, ať už má název jakýkoliv a tvář kteroukoliv? EU lze pouze rozbít a jednotlivé státy znovu postavit na principu individualizmu a kapitalizmu. Ale to se nestane ještě mnoooooho let. Nejdřív musí EU drasticky zchudnout, aby se zhroutila vlastní vahou.

Jak vnímáte podmínky pro život v roli podnikatelky, manažerky a sedminásobné maminky?

Nestěžuju si. Jak už jsem řekla, nic není o tom, co vám kdo daruje zvenčí. Vše je o tom, jak si svůj život nastavíte sami.

Kde byste si představovala, že by měly vaše děti vyrůstat? Doma, nebo je pošlete v příhodné době do světa na zkušenou?

Není kam je poslat. Celá evropsko-americká civilizace zhloupla. U nás je míra zhloupnutí ještě relativně z těch nižších. Kamkoliv na západ dnes vyjedete, setkáváte se s ještě větší mírou sebedestrukčního chování. S ještě větším zapálením pro nové náboženské ideologie, jako covidizmus nebo ekologizmus.

Recept na to, jak zůstat renomovanou ekonomkou a řídit početnou rodinu – existuje vůbec nějaký?

Dobrý time management a delegování úkolů na spolupracovníky...

Dětskému světu rozumíte. V této souvislosti mne napadá – má české školství naději na změnu? Tedy aby se více a lépe využíval potenciál mladého, zvídavého člověka, který by se posléze měl úročit v českých podnicích, výzkumácích, který by zušlechťoval know-how, jež bude posléze dobře obchodovatelné?

Vladimír Pikora s rodinouTady jsem docela skeptik. V mnoha ohledech je na tom dneska české školství hůř než před rokem 1989 (a v mnoha zase trochu líp). Fascinuje mě pohled z auta na školáčky mířící ráno liduprázdnou ulicí do školy s respirátorem na nose. Zatímco mně ten pohled připadá pitoreskní – jak by se dítě mohlo od někoho nakazit, když v dohledu není živá duše? – jim to už připadá docela normální. Dva roky s rouškou na nose představují možná 20 % jejich života. Kdybych já, dospělák, byla s rouškou konfrontována taky 20 % mého života, tedy nějakých devět posledních let, taky bych se nad ní možná už nepozastavovala. Tyhle škody napáchané na mentálním vývoji dětí už jsou do značné míry nevratné.

Doba covidová, jak jsme se naučili říkat uplynulým dvěma rokům, byla i časem nových příležitostí, nového pohledu na řadu odvětví. V čem se ekonomika změnila
nejvíce?

Byla dovršena čtvrtá průmyslová revoluce, tedy digitalizace. Dneska už nikomu nepřipadá zvláštní mít home office, pořádat schůzky na dálku přes internet, natáčet zpravodajství přes skype, nakupovat pouze v e-shopech. Ještě před dvěma lety to leckomu připadalo zvláštní.

A nezahubí nás digitalizace? Neublíží člověčenství? Zůstanou nám pohádky, předsevzetí a sny?

To je trochu jako strach z parního stroje, který kdysi předváděli luddisté. Strach má velké oči, je to strach daný něčím neznámým. Zahubit nás může něco docela jiného než digitalizace. Třeba přemíra blahobytu a rostoucí síla státu.

Trochu voňavě a hezky: stále je vaším koníčkem pěstování růží? A těšíte se, až se vám v létě zase rozvoní na zahradě?

No jasně!

za odpovědi poděkovala Eva Brixi