Jana VyhlídalováJana Vyhlídalová založila e-shop Kidtown.cz, kde si můžete koupit zajímavé hračky, jež rozvíjejí dětskou tvořivost a potenciál. Zřídila také dvě vlastní kamenné prodejny v Praze. Sortiment, to nejsou jen tak obyčejné kousky, které se dětem bezhlavě nakupují, když je potřeba je zabavit. Jsou to naopak hračky, které mají ve vínku nabídnout dítěti něco víc, něco, co stimuluje, učí, baví, posouvá. Kolem tohoto obchodu se točí tým lidí, kteří se naučili spolupracovat. Vytváří a dotváří firmu, jež má svou jasnou vizi. Jak to ale všechno před pár lety bylo? Jana Vyhlídalová nás pozvala dál:

Před sedmi lety jste založila hračkářství a vydala se úplně jinou cestou, než po jaké jste kráčela do té doby. Začala jste podnikat, rozhodovat se jen a jen podle vlastního názoru, pocitu, podle toho, co vám dávalo smysl. Je to zajímavější styl seberealizace?

Určitě je to pro mě zajímavější, dělám si věci podle sebe, rozhoduju si, že budu dělat, co se mi líbí a co mě baví. A také mám na věci přímý vliv.

Proč jste se dala právě do distribuce, prodeje a výroby hraček? Není jimi trh dostatečně nasycen?

V té době byl můj syn malý a já měla pocit, že na trhu nejsou hračky, které děti rozvíjejí. Tehdy jsem sledovala hlavně hračkářství, která prodávala převážně licencované a mainstreamové hračky. Mým cílem bylo přinést na český trh něco nového a hodně dávat důraz na rozvoj dítěte, brát hraní jako součást dětského vývoje. Navíc jsme zjistili, že je tu díra na trhu v oblasti hraček pro děti se speciálními potřebami.

A co vlastně dnešní malé děti potřebují? Asi nejen mobil nebo tablet do postýlky...

Potřebují hračky, které odpovídají úrovni jejich psychomotorického vývoje. Obecně potřebují uchopovat, vidět, objevovat, ochutnávat, skládat věci, naučit se koordinaci ruka-oko a rozvíjet jemnou i hrubou motoriku. Protože to je základ pro všechno ostatní. Pokud dítě nemá dobrou motoriku, tak často nemá dobrou řeč. Zároveň si myslím, že potřebují víc aktivního času s rodičem. Přítomnost rodiče má mimochodem ohromný vliv na to, jak se malé děti při hře učí.

Nabídka e-shopu cílí také na ty se speciálními potřebami. Co vedlo k této orientaci?

Hodně lidí si myslí, že mám dítě s postižením, tak to ale není. Některé hračky, které jsou v kategorii speciálních potřeb nejúspěšnější, jsme začali dovážet, aniž bychom věděli, že jsou určené pro děti se speciálními potřebami. Až ve chvíli, kdy jsme je začali prodávat, jsme zjistili, že jsou velmi oblíbené například u autistů. A takto jsme se dostali k celému segmentu. Když jsme zjistili, že jsou naše hračky oblíbené u dětí se speciálními potřebami, tak jsme se začali hodně bavit s odborníky z oblasti dětského vývoje – logopedy, psychology, ergoterapeuty, kteří ty hračky oceňují a sami je používají ve svých praxích. Ten segment hraček pro rozvoj dítěte a hraček pro děti se speciálními potřebami je přirozeně velmi provázaný a není to tak, že hračka, která nějakým způsobem prospívá třeba autistovi, není vhodná pro jakékoliv jiné dítě.

Máte hodně zkušeností z marketingu. Jak vám pomohly v začátcích businessu?

Asi tak, že jsem se na podnikání vždy dívala marketingově. Pořád jsem vymýšlela akce, jak lidi přilákat do obchodu a na e-shop, dělali jsme hodně eventů. Zároveň to, že jsem v marketingu nebyla sama a měla jsem vždy kolem sebe tým lidí, mě vedlo i k tomu, jak funguji v podnikání. Není to žádná one woman show, že jdu ráno do krámu, tam rozsvítím, prodávám a pak zhasnu a jdu domů. Neustále kolem sebe mám síť lidí, se kterými spolupracuji. Snažím se vystavět funkční struktury.

Na čem v rozšiřování sortimentu stavíte? Na číslech, pocitech, intuici, nápadech zákazníků?

Na intuici, pocitech a praxi, která samozřejmě zahrnuje znalost zákazníků a trhu. Právě odezvy od zákazníků a odběratelů jsou pro mě důležité. Jsem v úzkém kontaktu s prodejními sítěmi, jejich zástupci za mnou chodí a říkají, co potřebují, co jim na trhu chybí. A pokud ten chybějící produkt zatím neexistuje, tak ho zkusíme vyrobit. Tak vznikla třeba naše kolekce Černobíle pro nejmenší.

V medailonku na e-shopu uvádíte, že slovo odpočinek zatím ignorujete. A také že jste zapeklitý optimista. Přesto všechno, ne každý den je posvícení. Co děláte, když se zrovna nedaří, když je průšvih?

Otázka je, co je průšvih. Mě každý „průšvih“ hrozně nastartuje. Třeba když byl první lockdown, tak jsem chytla hroznou mánii a vymýšlela jsem milión věcí. Šili jsme roušky a posílali jsme lidem ke každé objednávce roušku. Takže krize je pro mě spíš motor. Já asi nemám žádné „když se nedaří“. Takové krizové momenty mívám třeba typicky po Vánocích. Před Vánoci se toho spousta děje, jedu jako fretka na setrvačník. A potom najednou přijde ten útlum, a já první tři dny vůbec nevím, co mám dělat. Mám depku z toho, že se nic neděje. Ale z toho, že se něco nedaří, deprese nemívám.

Míváte někdy strach z toho, že něco ne­vyjde?

Strach ne, nebojím se zkoušet, improvizovat, mám ráda rozjíždění nových věcí. Když to vyjde, tak je to super, a když se ukáže, že je to slepé rameno, tak to nemám problém opustit.

Říká se, že ženy podnikají víc srdcem než muži. Je to pravda?

To si netroufám zobecnit. Ale možná je to částečně pravda u volby businessu, kdy žena spíš začne dělat něco, co ji baví, čemu věří a co má pro ni smysl. Muži možná volí víc racionálně podle toho, co si myslí, že bude fungovat.

Podle jakých měřítek jste sestavovala svůj tým? Jakou roli přikládáte vztahům mezi lidmi?

Ze začátku je důležité, aby noví kolegové fungovali se mnou, abychom spolu vycházeli a byli podobně naladění. A samozřejmě, aby byli schopni zabezpečit to, co mají na starost. Ale potom s růstem týmu začínám dávat větší důraz na to, aby zapadli do toho existujícího kolektivu a doplnili ho tam, kde je potřeba. Já nejsem moc dobrý člověk na vybírání lidí, protože si vybírám svoje klony a na to pak narazím. Jinak co se týká vztahů s lidmi, tak já jsem extrovert a cizí lidi mě nabíjejí, čerpám z té expozice energii. Takže pro mě je to extrémně důležité.

Mnoho moudrých lidí definovalo vstup do podnikání jako odvahu. Souhlasila byste s nimi?

Odvaha je podle mě, když se rozhodnete odejít z jistého zaměstnání, když něco musíte opustit. Hodit to všechno za hlavu je odvaha. Já jsem se do podnikání pustila na mateřské, v životní fázi, kdy mi to přišlo takové přirozené. Už jsem měla partnera, který mě zabezpečil a nemusela jsem se honit za velkým příjmem z korporátu kvůli tomu, abych splatila hypotéku. Získala jsem odstup od toho, čemu se někdy říká krysí závod. V určitý moment se to ve mně úplně zlomilo a už jsem neviděla jinou cestu, než podnikat.

za odpovědi poděkovala
Eva Brixi