Miluše HorskáS Mgr. Miluší Horskou, senátorkou a ředitelkou Základní a Praktické školy Svítání v Pardubicích, jsem se seznámila na jednom z Inspiromatů PhDr. Lenky Tomešové v Praze. Inspiromat je cyklus setkávání žen v manažerských a podnikatelských rolích. Výjimečných postav, které svými příběhy přesvědčují ostatní, že seberealizace žen má smysl, že jsou to právě ony, které dokážou přinést do světa businessu nové, svěží myšlenky, překvapivé nápady, příklad toho, že se dá mnohé kolem nás měnit za asistence obrovské fantazie, s nasazením vlastního srdce, navzdory překážkám, které se zdají být nepřekonatelné. Právě Miluše Horská měla nad dosavadními Inspiromaty svoji záštitu. Jako výrazná osobnost, která se svými názory netají, která se je snaží obhájit. A protože se loni žádný Inspiromat nemohl kvůli koronaviru uskutečnit, pozvala jsem Miluši Horskou alespoň na stránky Madam Business. Ta je totiž mediálním partnerem cyklu Inspiromat:

V politice se pohybujete už hodně dlouho. Co je pro ženu v takové roli nejtěžší?

Zůstat ženou v mužském světě, a při tom politiku ovlivňovat. Žena bez emocí je chladná, žena příliš emotivní je k smíchu. Je náročné ustát totální nedostatek času a pořád řídit sama sebe. Být stále příjemná i na pohled, a přitom neošidit žádný program. A někdy je těžké zůstat nad věcí, když do vás perou sprosťáci a hrubiáni, co vás vůbec neznají.

Nyní působíte jako senátorka za Pardubicko, Přeloučsko a Chlumecko. Jaké je hlavní těžiště vašich aktivit?

Věnuji se vzdělávání, sociální problematice a ještě zdravotnictví. Je to vlastně taková mezirezortní spojnice. Svoláváme odborníky, kteří se nejdříve nechtějí dohodnout, pak začnou hledat cesty. Když ale jejich návrhy dáme do zákona, může se stát, že je nakonec většina stejně odmítne. Na různých bilaterálních úrovních se s kolegy věnujeme zahraniční politice. Pořádám slyšení a konference, takzvaně otevírám dveře lidem, kteří by se nepotkali, když se děje nějaké bezpráví. Podáváme s kolegy ústavní stížnosti, volíme představitele do různých státních institucí. Lidem z regionu se snažím přinést pomoc, radu, ať se týká čehokoliv. Regionálním kulturním aktivitám otevírám dveře do Senátu, ať už jde o výstavy, nebo hudební vystoupení. Do svých volebních obvodů přivážím osobnosti z celé ČR.

Jste však také ředitelkou Základní a praktické školy Svítání, která pečuje o hendikepované děti. Proč jste zvolila právě tuto cestu?

Osud? Moje matka pracovala v psychiatrické léčebně a k nám domů chodili pacienti docela běžně. Byli zavření v lesích, starých zámcích, aby nekazili pověst socialistické společnosti.
Bylo to ve mně, ale studovat zdravotní školu jsem tehdy nemohla. Tak se ze mě stala učitelka, která se posléze vrhla na speciální pedagogiku. A odtud už je jen krok do Svítání, kde působím 30 let. Dnes jsme ve svém oboru známí i po republice. Založili jsme obecně prospěšnou společnost a přestavujeme starou klášterní školu v Pardubicích, kde rozšíříme naše služby. Tato cesta mě nesmírně naplňuje.

Ostatně – jak se dá právě taková škola dnes řídit? Co všechno vám koronavirová krize dala, co naopak vzala? V jakém smyslu vaše manažerské dovednosti ovlivnila?

Přesvědčila jsem se, že na postižené lidi není stále dobře vidět, stále se na ně lehce zapomíná a loni na jaře to vypadalo, že speciální školy se ve jménu viru ani neotevřou. Na vzdělávacím výboru v Poslanecké sněmovny jsem si od některých poslanců, lékařů vyslechla, kolik mrtvých přibude, pokud se speciální školy otevřou. Naštěstí vytrvalá a správná komunikace přinesla novou zkušenost, že až do současného lockdownu naopak jako jedny z mála zůstaly speciální školy otevřené. Pandemie přinesla i tu zkušenost, že lidé s postižením nemohou zůstat v této době bez pomoci školských a sociálních služeb. Není možné je jednoduše „z hygienických důvodů“ uzavřít.
Škola se nyní řídí snáz. Nemůžeme organizovat žádné aktivity, na kterých u nás bývá plno. Kantoři jsou doma nebo občas ve škole. Máme čas na vnitřní přeměnu a nastavení lepší komunikace navenek i mezi námi. Na stavbu v Klášterní 

Foto: Miluše Horská (3. zleva) na 9. Inspiromatu

ulici,  kterou z velké části financujeme z dotací EU, musím sehnat ještě 40 miliónů korun. Pro hezké oči senátorky je nikdo do školy nepřinese.

Změnila dnešní doba některé vaše priority? Díváte se na život jinak než dříve?

Celou svou politickou kariéru se držím myšlenky, že svoboda není samozřejmost. Naši předci za ni bojovali, umírali na různých bojištích tohoto světa a těch totalitních ještě nedávno. A najednou střih, lidi, nesmíte skoro nic, snad jen dýchat, a to za velmi specifických podmínek. Bojím se například, aby nám nebyl zkonfiskován majetek, ne tedy ve smyslu státního převratu, ale velkého zadlužení. Nesměřuje k tomu současná situace? Co jsme si ještě před rokem neuměli vůbec představit?

Bojíte se o vlastní zdraví a zdraví nejbližších více než před rokem?

To asi každý. Zdraví pro mě zůstává na prvním místě. Vždy jsem se modlila za děti, nyní už i za vnoučata, za žáky ve škole. Jsem člověk naděje, věřím, že vše překleneme a začneme si vážit všeho, co k životu máme. Myslím, že jsme příliš marnotratní, a příroda nám ukazuje, kdo je tady pánem. Svět strach o zdraví, o život určitě změní. A když je nejhůř, obracím se ke svaté Anežce, která je pro mě velkou morální autoritou a symbolem naděje. I proto jsem ráda, že jsem její sochu pomohla dopravit do Vatikánu i do českého Senátu.

Strach je všemocný fenomén a jeho prostřednictvím se dá mnohého dosáhnout. Nezdá se vám, že to s ním v poslední době nějak přeháníme? Nebo je na místě si jeho sílu připouštět?

Strach je silný manipulační nástroj. Při jeho vyvolávání není třeba používat pravdivé argumenty. Myslím, že dnešní situace je toho důkazem a otevírá prostor k tomu, aby se z nás stala jednoduchá kořist.

Byla jste zvyklá se stále pohybovat mezi lidmi, setkávat se, jednat, řešit. Jak vnímáte omezené sociální kontakty? Vadí vám hodně? Anebo máte naopak čas zvládnout i to, co jste dlouho odkládala?

Chodím do školy, jezdím do Senátu do Prahy, a i schůzky v regionální senátní kanceláři mívám poměrně často. Nejsem tedy bez sociálních kontaktů. Je pravda, že tolik volných víkendů, jako v lockdownu, jsem neměla od doby, kdy jsem vstoupila do politiky. Jsem šťastná, že mohu alespoň trochu fungovat jako babička a rodině třeba navařit.

Jak hodnotíte to, co se děje s mladou generací? Provoz škol je omezen, děcka se učí doma, studentům chybí praxe i kamarádi, mění se návyky.

Tragédie. V délce uzavření škol máme opravdu velmi smutný primát.

Někdo poradí: ať mladí více sportují, ať se doma učí cizí jazyky, ať doma víc pomáhají. Jenže – není to málo? Neotupí se jejich potenciál? Nestane se tato covidová generace generací hlupáků?

Mladí sice jsou jako houby, umí leccos vstřebat i zahodit, ale opravdu se o jejich zdravý vývoj bojím. Méně vzdělanou generaci lze snáze ovlivnit a zneužít. Bojím se také o demokracii v naší zemi.

Co děláte vy, když vám dojde dobrá nálada a veselou mysl nahradí chmurné myšlenky?

Jsem člověk, který se nikdy nenudí. Smysluplné kroky, o kterých už snad dnes za šedesátkou vím, pramení ze rčení: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání.“ Jsem za to osudu vděčná, že na nikoho nic nesvádím a snažím se věci mě-nit. I kdyby se to nepovedlo, alespoň jsem to zkusila.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi