Láska k české literatuře a kultuře byla tak velká, že se Mgr. Chau Lan Duongová rozhodla zvolit Českou republiku jako druhou vlast. Brilantně zvládla nejen jazyk, ale v překladatelství a tlumočení pro vietnamské občany nalezla smysl života. Vypovídá o tom každé slovo našeho rozhovoru.
Jaké bylo první seznámení s naší vlastí?
Můj příběh, jak jsem se dostala do České republiky nebo tehdejšího Československa, je překvapivý, ale také snadno pochopitelný. Ještě ve Vietnamu jsem studovala obor anglické překladatelství, protože původně jsem se chtěla stát překladatelkou z angličtiny. Často jsem poslouchala svého otce, bohemistu, spisovatele a překladatele české literatury, vyprávět o dalekém Československu, kde v 50. letech minulého století studoval, a poté celý svůj život zasvětil překládání, aby vietnamské čtenáře seznámil s díly českých básníků a spisovatelů. A tak jsem v jeho překladu četla Nezvalovu poezii, Labyrint světa a ráj srdce Jana Ámose Komenského, Dopisy Felici Franze Kafky... Otcovy překlady vysoce hodnotila nejen literární kritika, s nadšením je přijímali i vietnamští čtenáři. Nezapomenu, s jakým dojetím mi otec líčil svůj zážitek z cesty dálkovým autobusem: Mladí spolucestující si krátili dlouhý čas vyprávěním anekdot a recitováním básní. Pojednou zpozorněl, byl překvapen, ale i potěšen, neboť (vietnamsky a zpaměti) deklamovali Nezvalovy básně Sbohem a šáteček a Sloky o Praze! Tady musím podotknout, že Vietnamci milují poezii. Stejně jako se říkalo „Co Čech, to muzikant“, o Vietnamcích dodnes platí „Co Vietnamec, to básník“.
Za záslužnou překladatelskou práci a propagaci české literatury byla otci udělena cena Premia Bohemica a při příležitosti 95. výročí vzniku samostatného československého státu obdržel Pamětní list Senátu PČR. A v roce 2015 převzal Cenu Unie českých spisovatelů.
Postupně jsem se rozhodla jít v otcových šlépějích a odjela jsem do dalekého Československa studovat humanitní vědy. Zpočátku, stejně jako jiní zahraniční studenti, jsem neuměla příliš dobře mluvit česky, ale jak jsem žila mezi českými studenty, rychle jsem se jazyk naučila a integrovala se do zdejšího života.
Co vás lákalo na překladatelství?
Po ukončení studia jsem se pochopitelně rozhodla stát překladatelkou anglického a vietnamského jazyka, protože jsem to vystudovala již doma ve Vietnamu. A během studia v Československu jsem se také podílela na překladech literatury se svým otcem. Od něho jsem se hodně naučila. Především mi předal spoustu vlastních zkušeností a díky němu jsem pochopila, kolik úsilí je nutné vynaložit, aby se překladatel vypořádal se všemi úskalími překladu. S velkou láskou jsme s tatínkem přeložili a vydali České pověsti a pohádky a poté Pražské pověsti od Václava Cibuly s ilustracemi Cyrila Boudy.
Živí vás jen krásná literatura, nebo pracujete i s „živým“ jazykem?
Ze všeho nejraději dělám průvodce, protože mám tak příležitost svým krajanům představit jedinečnou kulturu a architekturu české země, zejména pak Prahu. Někdy, když turistické skupiny či vietnamské delegace přijedou na návštěvu nebo za prací do České republiky, se setkáte s neočekávanými a zajímavými otázkami. Například má-li tu vietnamská komunita dostatek rýže a jídla jako lidé ve Vietnamu, nebo jestli tu existuje vietnamský televizní program. Vietnamci jsou již uznáváni jako etnická menšina v České republice. Jaká jsou tedy jejich práva a povinnosti navíc? Učí se vietnamštinu v českých školách? Jak vnímají Češi vietnamskou komunitu? Jsou přátelští k Vietnamcům, kteří zde žijí? Umí hodně Čechů mluvit vietnamsky? Které vietnamské jídlo Čechům, a Evropanům obecně, chutná nejvíc?
Proč bývá práce překladatele a tlumočníka tak obtížná?
Nejtěžší je seznámit se s odbornou terminologií. Překladatelská práce se ve skutečnosti dotýká všech oborů, všeobecnou znalost jazyka je nutné soustavně doplňovat o odborné termíny z oboru, kterého se bude týkat překlad. Dříve byl pro mne neocenitelným učitelem tatínek, dnes mi hlavně zlaté profesionální rady poskytuje manžel, doktor práv. Často vtipkujeme, že je čeština naše rodinné řemeslo!
Máte před sebou nějaký konkrétní profesní cíl?
V budoucnu chci dokončit knihu Česko-vietnamská konverzace, kterou jsme s otcem nestihli dopracovat do kýžené formy, bylo to také jeho přání před smrtí. A až budu mít příležitost, ráda bych představila vietnamským čtenářům české kulturní dědictví chráněné UNESCO.
Jak se vám žije v zemi, která je kulturou a mentalitou lidí dost vzdálená vietnamské společnosti?
Žiji, studuji a pracuji v České republice více než 30 let. V současné době spolupracuji s českými státními i soukromými organizacemi. S xenofobií a diskriminací, o nichž jsem slýchávala, jsem se setkala a zažila jsem je... Ale příčin pro to je mnoho. Vietnamci mají přísloví: Přizpůsobte se zvykům místa, kam přijdete. Podobně jako to říkají Češi: Jiný kraj, jiný mrav. Budeme-li věnovat více pozornosti danému regionu a respektovat zvyky země, v níž žijeme, určitě zanecháme dobré dojmy, dokonce si získáme sympatie lidí kolem sebe. Máme jim co ukázat, například pracovitost, obratnost, velkorysost, solidárnost, štědré srdce...
To jsou charakteristiky a základy úspěšné práce a života.
hodně štěstí a splněných přání
popřál Pavel Kačer
Otevřít PDF
