Binh SmržováVíme, jak se u nás žije Vietnamcům? Mnozí je znají doslova z každodenního života jako prodejce spotřebního zboží nebo potravin, jako podnikatele, kteří svojí houževnatostí dosáhli obdivuhodných výsledků. Třeba na začátku koronavirové pandemie dokázali zorganizovat šití a distribuci tolik potřebných roušek. Abychom alespoň malinko nahlédli do soukromí vietnamské komunity, požádali jsme o rozhovor tlumočnici a manažerku, paní Binh Smržovou.

Jak jste se dostala do České republiky a naučila češtinu?

Nedostala jsem se sem náhodou. Do zahraničí byli vysíláni ti, kteří mohli dobře reprezentovat svou vlast. Patřili sem vynikající žáci nebo děti z předních rodin, převážně válečných
hrdinů. První školáci z Vietnamu přicházeli od počátku šedesátých let minulého století. Do ČSSR jsem přijela jako sedmnáctiletá v roce 1972 poté, co jsem s vynikajícím prospěch ukončila střední školu.

Co vás vedlo ke zvolení profese překladatelky?

Už ve vlaku z Vietnamu jsem tlumočila z ruského a čínského jazyka skupině 124 vietnamských studentů, kteří se mnou cestovali do Československa. Po studiu na vysoké škole jsem se dostala na jednoletou praxi v hnědouhelných dolech v Bílině. Tehdy jsem snila o tom, co mohu udělat pro svou zemi. Třeba bych mohla pomoci řešit nedostatek pitné vody nebo zlepšit kvalitu ovzduší ve Vietnamu. Vystudovala jsem totiž obory životní prostředí a zdravotnictví na stavební fakultě. Na studijním oddělení Velvyslanectví VSR v Praze rozhodli, že se mám vrátit do Vietnamu a nastoupit na jazykovou školu v Hanoji. Poté jsem se tři roky věnovala přípravě studentů, kteří měli být vysláni do zahraničí. Zpátky do Československa jsem se opět vrátila v roce 1983 a začala pracovat jako tlumočnice slovensko-vietnamského jazyka. Působila jsem jako vedoucí nejpočetnější skupiny vietnamských žen ve věku 17 až 45 let v podniku MDŽ Bratislava. Po třech letech jsem se dostala do textilky ve Varnsdorfu, kde jsem se stala vedoucí party vietnamských pracovníků a současně členkou personálního odboru v tomto podniku.
Tady jsem se i vdala do Liberce, mým manželem se stal Čech. Ale ve studiích jsem pokračovala dál. V letech 1988–1989 jsem vystudovala češtinu při zaměstnání jako úřednice na personálním oddělení v liberecké Textilaně. Dostala jsem na starost zahraniční pracovníky nejen vietnamské, ale i polské a kubánské národnosti. Působila jsem také jako tlumočnice do vietnamštiny. Po sametové revoluci jsem začala tlumočit a překládat pro lidi v uprchlických táborech, pro soudy a další státní organizace obou států, tedy ČR a VSR.

S čím jste se na počátku profesní dráhy potýkala a co nebo kdo vám nejvíce pomohl?

Jak jsem už zmínila, tlumočnickou práci jsem začala prakticky dělat od prvního kroku na cestě do Československa. Mám za to, že jsem to patrně měla napsané ve své knize osudu. Moc jsem chtěla pomáhat a radit Vietnamcům v ČR, aby se co nejlépe a nejrychleji sžili s českým prostředím a mohli zde spokojeně žít a pracovat.

Co tedy pro vás tlumočení znamená?

Tlumočení a překládaní už asi budu dělat do konce svého života. Našim vietnamským lidem žertem říkám: Když se za mnou zavře rakev, tak ještě potom někdo přiběhne a zeptá se mě: „Co ten úřad píše, prosím? Mám tu doporučený dopis.“ Náznakem podstaty toho všeho může být poslední věta z předchozí odpovědi. Je to svým způsobem srdeční záležitost, vím, že mohu být užitečná, že to, co dělám, má smysl.

Jaké máte plány v dalších letech, jak chcete své dovednosti dál rozvíjet?

Do budoucna bych se ráda spojila se svými kolegy, abych mohla vytvořit něco jako životní „příručku“ pro Vietnamce žijící v Česku. A rovněž chci podporovat vietnamské podnikatele a pomáhat jim, jak jen to bude v mých silách. Už jsem v důchodu, ale pořád mám co dělat.

Čím jsou vám české prostředí a Češi blízcí? A setkala jste se s projevy xenofobie a diskriminace?

Dá se říci, že zde žiji už více než půlku svého života, navíc mám českou rodinu, s prostředím české země jsem spjatá. Někdy se stane, že se setkám s určitým nepřátelstvím. V obchodním centru v pražském Chodově ke mně jednou přišel starší nervózní pán a nadával mi: „Hele, Vietnamčino, kdy se všichni stáhnete pryč?“ V klidu jsem mu odpověděla: „Jsem taky český občan a nikam neodjedu.“ Lidé okolo sledovali, co se bude dít. Ten naštvaný pán jen něco zamumlal a nechal mě být. Má mladší dcera má více asijských rysů. Je krásná, ale ve škole se potýkala se šikanou od spolužáků a musela jsem to mnohokrát řešit s její třídní učitelkou. Ale vše se změnilo k dobrému. Pavlína už je vdaná, má dvě děti se svým spolužákem z vysoké školy a podnikají ve společné IT firmě. Druhá dcera Daniela je známá talentovaná fotografka.

připravil Pavel Kačer