Iva Málková Je po vánočních svátcích, ale v mnohých domácnostech jsou stále krabice, košíčky, misky, tácy s cukrovím. Každý den uzobáváme, dopřáváme si dobrot, jimiž těšíme nejen své chutě, ale i duši, zimní čas, chvilky zastavení, jež k této době patří. Také jsme koncem prosince seděli více u pohádek, televizních filmů či v kruhu rodiny. Mlsali jsme sladkosti i společný čas. Bylo nám dobře. Nic proti tomu, pokud jsme se zklidnili, uvolnili, odpočinuli si. Sukně a kalhoty jsou však strážci pořádku. Nemůžete je dopnout? Věřím, že za pár týdnů bude vše zase v normě. Jen se neutíkejte k šíleným dietám. Ostatně to doporučuje také autorka jedinečné knihy Váhy života – laskavý rozhovor nejen o hubnutí s rozumem PhDr. Iva Málková, která ji pro nás napsala s přispěním svého bratra Vladimíra Drábka. Je mimo jiné zakladatelkou společnosti STop OBezitě a propagátorkou myšlenky o tom, jak život nejen žít, ale jak si jej i užít.

Jak se hubne s rozumem?

Při hubnutí se většinou lidé zaměřují jen na jednu část své osobnosti – na chování, to je na změnu jídelníčku či pohybových návyků. Terapie obezity by ale měla být komplexnější a je třeba ovlivňovat i myšlení a emoce, které k nežádoucímu chování vedou. Když si tedy člověk vezme nějaké jídlo navíc, třeba sladkost, tak je to většinou ne z hladu, ale třeba ze stresu nebo k umocnění pohody. V tomto případě nestačí se zabývat jen chováním, tedy tím, co snědl – nutriční složením, ale proč to snědl. Je třeba přidat psychologický pohled a volit techniky, jak zvládnout konkrétní nevhodné myšlení a z nich pramenící emoce. Zamýšlíme se nad nereálnými cíli typu nikdy se netknu sladkého, nad typickým černobílým myšlením, buď hubnu, nebo se nekontroluji a sbírám sílu na další hubnutí, jídlo je zdravé, nebo nezdravé (do extrému superpotraviny a jedy). Toto myšlení většinou vede k držení nesmyslných diet, které jsou nepříjemné, a tudíž jich hubnoucí brzy zanechají, čímž se dostávají do stresu a do bludného kruhu jojo efektu. V nové knize Váhy života – laskavý rozhovor nejen o hubnutí s rozumem, kterou vydalo nakladatelství Smart Press, jsou uvedeny desítky takových technik, jak docílit toho, aby rozum zvítězil nad emocemi.

Nejsme tlouštíci jen proto, že nadmíru škatulkujeme? Že módním trendem jsou stále slečny kůže a kost?

Ideál štíhlosti odstartovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století modelka Twiggy. Se svými 41 kg při výšce 170 cm se stala nedostižným ideálem žen. Soutěže Miss začaly vyhrávat ty stále hubenější. I modelky v časopise Playboy byly vyzáblejší a vyzáblejší. Módním časopisům vévodila děvčata s chlapeckým tělem. Bohužel toto přetrvává v určité míře i dodnes. Luxus diety se může rozvinout jen ve společnosti, kde převládá blahobyt, a dnes mají lidé opravdu bohatý přísun jídla. V naší společnosti se velmi dlouho štíhlost spojuje s úspěchem a držení diet je důkazem schopnosti sebekontroly. Krása jedinečnosti každého jednotlivého člověka se potlačuje jednotnými módními vzory, které mohou být zjednodušeně vyjádřeny v kilogramech váhy nebo tvarem postavy. A přitom je prokázáno, že pár kilo navíc neškodí zdraví, ale škodí duši. Proto i v našich kurzech rozumného hubnutí se část programu věnuje tomu, aby účastnice kurzu pochopily, že lidská hodnota spočívá v něčem jiném než v kilogramech a ve třech číslicích – míře přes prsa, kolem pasu a přes zadek. Myslím, že ještě nikdy v historii nebyla traumatizována v důsledku pokřiveného ideálu tak rozsáhlá část populace jako nyní. A tak, i když se hubnutím živím, stále více mluvím proti často nesmyslné redukci váhy. A také se snažím bojovat proti stigmatizaci lidí s kily navíc, aby nebyli nálepkování názvy jako tlusťoch, obézní ale mluvilo se o nich jako o lidech s obezitou.

Nežijeme jen jako oběti často příliš nezřízeného marketingu?

Ano, jsme obětmi tzv. toxického prostředí, které nás nabádá k jídlu, a vlastních napodmiňovaných zlozvyků, kdy nejíme z hladu, ale z jiných příčin. Marketingové fígle (slevy tři za dva, dobroty, na které byla reklama v televizi, na nás číhají u pokladen apod.) a na citech postavené inzerce nás provokují k tomu, abychom konzumovali nadměrné množství tučných a sladkých potravin. Přitom je tlak na to, abychom byli štíhlí. A to je ráj pro obchodníky s hubnutím, kterým lidé s kily navíc podléhají. A to opakovaně, přestože nevidí žádné trvalé výsledky. Zaplavují nás stovky
diet – od vajíčkové diety a zázračných čajů přes Atkinsovu dietu k dnešní sugarfree, bezlepkové dietě, syrové stravě apod. Pro všechny držitele diet je stejné, že chtějí být od určitého data úplně jiní a vyřazují dle hubnoucího guru ze svého jídelníčku určité potraviny (mléko, potraviny s lepkem, potraviny obsahující sacharidy...). To jim po pár dnech začne být nepříjemné, tak diety zanechají. Pak přijde období nekontroly a přejídání se a sbírání sil na další dietu. Kilo zhubnou, dvě přiberou. A když toto dělají třeba těch 30 let, dopracují se k těžké obezitě. A my se těch 30 let snažíme, aby se hubnoucí díky naší metodice stali aktivním tvůrcem života, a to jak ve vztahu k jídlu, tak k pohybu. Aby nepodléhali nezodpovědným nabídkám obchodníků s hubnutím, ale naladili se na potřeby svého těla.

Nestala se z pozornosti ke stravování a přípravy pokrmů přehnaná celospolečenská vášeň? Nejsme obětí nadměrného přemýšlení o tom, co jíme?

Přesně tak. Mluvíme o tzv. vnější moudrosti a vnitřní moudrosti. Vnější moudrostí rozumíme zásady racionální výživy a vnitřní moudrostí napojení se na potřeby svého těla. Jsme zaplaveni kultem zdravé výživy a vůbec zdravého života. Pokud to není jen vzhlížení k umělé modle, ale tvůrčí změna životních návyků, vedoucí k větší radosti ze života, tak ano. Pokud to vede alespoň k zamyšlení nad vlastním životním stylem, tak ano. Jestliže však sklouzává kult zdraví spíše k náboženské sektě vedoucí k pseudozdravému životu, tak proč? Mnoho lidí se pohybuje od extrému k extrému. Hubnoucí prožívají život v krajních hodnotách od přísných diet až k přejídání. Vznikají nové poruchy příjmu potravy, jako např. ortorexie – nadměrné zaobírání se tím, co vložíme do úst. Člověk s ortorexií si život ztěžuje tím, že má velmi zúžený výběr povolených potravin a počet omezení neustále navyšuje. Čím více druhů potravin se vyloučí, tím je větší riziko, že v potravě mohou některé důležité živiny chybět, a jiné naopak přebývat. To přispívá ke vzniku zdravotních problémů. Co se týče psychiky, problematika jídla ortorektika zcela zaměstnává a jemu už nezbývá energie na další zájmy. Jídlo se pak stává starostí, a ne radostí. STOB pořádá např. kurzy mindful eating – všímavého jedení, kdy učíme hubnoucí to, co uměli v raném dětství. Jíst, když si to žádá tělo, a ne duše – napojit se na potřeby svého těla – pak mluvíme o vnitřní moudrosti.

Psychika hraje v hubnutí nebo udržování kondice velkou úlohu. Někdo nezhubne, i kdyby se rozkrájel a nic nejedl, protože o tom stále přemýšlí, další má za týden tři kila dole, protože ho stihly starosti spojené s jeho profesním životem, nebo jedl záměrně málo, zato hodně kvalitně a vyváženě... Jak to vlastně s námi funguje?

Máte pravdu, že psychika hraje při redukci váhy velkou úlohu, ale přece jenom zákony zachování energie nelze vynechat. Pokud někdo přijímá více energie, než vydává, tak jdou kila nahoru, a naopak. Důležitá je samozřejmě i skladba jídla a na posledním místě režim. Je však pravda, že existuje řada faktorů, kdy lidé s kily navíc nejedí více než lidé, kteří problémy s kily nemají. Tak například celoživotní diety mohou vést k úspornému metabolizmu. V našich kurzech jsou častými klienty ženy s nadváhou či mírnou obezitou, které jí naopak dlouhodobě mnohem méně než třeba lidi, kteří problémy s kily navíc nemají. Z důvodu nespokojenosti s vlastním tělem, tlaku společnosti na dokonale štíhlé proporce začaly tyto ženy před lety „dietovat“. Striktní až extrémní diety ale nikdy nevydržely dlouhodobě, proto za sebou mají pár koleček hubnutí a jojo efektů. Tyto ženy nemají kila navíc, protože se přejídají. Naopak jedí dlouhodobě málo a jejich tělo jede v „úsporném režimu“. Kila navíc moou být někdy spíše důsledkem hormonálních problémů než problémem nerovnováhy mezi příjmem a výdejem kalorií. Také některé léky mohou lidem ztěžovat redukci váhy. Příčinu vzniku obezity nelze tedy redukovat na nekázeň v jídle, nedostatek vůle a nedostatek pohybu.

Jedna kapitolka vaší knihy se jmenuje Cílem není zhubnout, ale cítit se ve svém tělě dobře. Znamená to, že mohu mít nadváhu, a přesto, třeba i díky psychickému naladění, mohu být zdravější než žena, která se mučí všelijakými dietami?

Určitě. Extrémním příkladem je mentální anorexie, kdy mají zejména ženy ve vychrtlém těle uvězněnou obézní duši. Na psychiatrické klinice, kde jsem dříve pracovala, jsem se setkávala s mentální anorexií a bulimií. U těchto poruch platí, že lidé věnují jídlu nadměrnou pozornost, stejně jako lidé posedlí zdravým stravováním, tzv. ortorexií. Rysy jednotlivých poruch se prolínají, a tak se lidé s kily navíc chovají obdobně, jen jsou negativní projevy méně intenzivní. V období diety se netknou nějaké potraviny stejně jako lidé posedlí zdravou stravou, a když se jí tknou, mají pocity viny. Proto se snažíme již 30 let přivést hubnoucí k tomu, aby se sami naučili sestavit tvořivě jídelníček, který jim vyhovuje, a našli si nějaký oblíbený pohyb. Měly by přehodnotit cíle v tom smyslu, že nejvyšší metou nebude množství zhubnutých kilogramů, ale že případná zhubnutá kila jsou vedlejším produktem něčeho mnohem důležitějšího – pozitivní změny přístupu k životu. Citujme z knihy: zkusme naši duši přesvědčit, že je jediná, kdo se váhou zaobírá. Naprosté většině ostatních duší jsme šumafuk anebo se jim třeba líbíme... To jen naše negativní automatické myšlenky – s kily navíc nemohu... – vedou k negativním emocím a často ke zbytečně negativnímu pohledu na svět. Přibližme naši duši duši dětí. Zkusme ji vrátit do dětských let a prožívat
plnými doušky krásnou atmosféru přírody, vzduchu, slunka, deště... Staňme se parťáky dětí. Odvažme se a zahrajme si s nimi jejich hry (nemám na mysli počítačové), žijme přítomností jako ony. A jestliže je duše opravdu nemocná, obraťme se na psychologa.

Kdo je podle rozumných měřítek tak akorát? Podle čeho ho zařadit do kolonky člověk s optimální váhou?

Je to různé. Pro nepoučené hubnoucí je hlavním cílem menší číslo na váze. A díky dysfunkčnímu myšlení někdy až tak, že člověk, který váží třeba 90 kg, si dá nereálný cíl, že optimální váha musí začínat šestkou. Úžasně zhubne na 70 kg, ale protože nedosáhl na vysněných 69 kg, je nespokojený a kila postupně zase nabere. Pro výživové poradce je většinou důležité množství zhubnutého tuku. Pro lékaře kromě úbytku kil a tuku zdravotní benefity. A pro mě? Optimální váha je taková, kdy člověk minimalizuje zdravotní problémy vázané na kila navíc, ale při udržování váhy netrpí. Dá mu to trošku úsilí, ale nekazí to radost ze života.

A co třeba ty ženy, které mají nadměrné množství svalové hmoty, třeba na základě dědičnosti, fyzické práce, sportu? Také váží nějaké to kilo a v ordinaci lékaře se jim dostává jediné rady na všechny neduhy: měla byste zhubnout... Proč posuzujeme člověka často stále jen podle hmotnosti, jazýčku váhy, nikoli podle dalších ukazatelů, jež o daném organizmu vypovídají více?

Samotná váha opravdu není hlavním ukazatelem zdravotních rizik. Odborník změří množství tuku a svalové hmoty, zjistí zdravotní rizika a společně s pacientem se domluví na optimálním postupu. Odborník ví o fenoménu fit and fat – člověk s kily navíc, který sportuje, je často zdravější než člověk s váhou v normě, který se nepohne. Jiná věc je, že do výživy a hubnutí mluví u nás mnoho laiků, kteří sledují jen váhu. V terapii STOBu je cílem zvýšit kvalitu života, která je důsledkem aktivního přístupu klienta ke změnám, které si za pomoci odborníka naplánuje a je v nich úspěšný. Najde si pohyb, který ho těší, tvořivě si sestaví jídelníček a zhubnutá kila jsou pak jen důsledkem změny životního stylu. Přivést hubnoucí k této změně v myšlení není jednoduché, ale výsledkem je dlouhodobé udržení snížení váhy bez utrpení a bez jojo efektu.

Nepřeháníme to s měřením cholesterolu, tuků v krvi, počtem uchozených kroků denně, sledováním tepu, s informacemi o nasycenosti krve kyslíkem? Nebylo by lepší myslet pozitivně, mít a šířit dobrou náladu?

K tomu se přikláním stoprocentně. V dnešní době nabývá na síle u některých lidí nadměrná touha žít zdravě. To je na jednu stranu pozitivní, ale jak vyplývá z celého tohoto materiálu, měli by být aktivním strůjcem svého života a nepodléhat nařízením hubnoucích guru a číslům na různých měřicích přístrojích. Zrovna tak jako jsme říkali, že by neměl člověk držet nesmyslné diety, neměl by podléhat také nabídkám dramatických změn v pohybu. Různé měřiče mohou být v počátku nácviku nových návyků motivujícím prvkem, ale nesmíme se stát jejich otrokem. Nehýbeme se pak pro radost, ale jen kvůli dosaženým číslům. Cesta k tomu, aby se pohyb stal člověku trvalým příjemným návykem, je obdobná jako při přechodu od diety k všímavému jedení. Člověk by neměl zběsile běhat po lese se sluchátky na uších nebo na pásu v posilovně jen proto, že chce spálit kvůli hubnutí co nejvíce kalorií, když ho to přitom nebaví. Mluvíme o všímavém pohybu, kdy se člověk netlačí k výkonu, ale učí se být vnímavý k potřebám svého těla. Když si všímá hranic mezi příjemným a nepříjemným, sám se pak může rozhodnout, jak moc se přiblíží k případnému pocitu nepohodlí a jaký pohyb mu dělá dobře. Důležité je, že pohyb má člověka duševně nabíjet, a ne vyčerpat, nemá jít jen o výkon. Cílem STOBu je přivést lidi k pohybu tak, aby ho zařadili do svých hygienických návyků, a když se nehýbou, chybí jim to. A učíme je to jak na pobytech v exotice, kdy chůze s holemi při východu slunce endorfiny vyrobí každému, po současné cvičení online, kdy například salsa přináší pozitivní emoce i doma.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi