Daniela KovářováNečekejte přihlouplé vtipy o natvrdlé blondýně. Advokátka, spisovatelka, bývalá ministryně JUDr. Daniela Kovářová sice má světlé vlasy, ale jinak ztělesňuje pravý opak otřepaného klišé. V rozhovoru je duchaplná, místy jiskří vtipem a nabíjí optimizmem.

Vaším posledním autorským počinem je knížka Pivař a Blondýna. Proč a jak vznikla? A předchozích šestnáct publikací?

Píšu od útlého dětství. Nejprve sci-fi povídky a horory, později romány, detektivky a fejetony. Dosud mi vyšlo 17 knih a psaní je způsob mého vyjádření a komentování světa. Některé knihy jsem napsala se spoluautory, třeba Jak se žije padesátkám s Radimem Uzlem nebo Jak přežít krizi v rodině s Maxem Kašparů. Kniha Pivař a Blondýna je trochu jiná. Před rokem mě potkalo pivo, čímž jsem objevila nový a neuvěřitelně barvitý svět chutí, pivních stylů, vůní a zajímavých lidí. A protože mým průvodcem po tomto světe se stal prezident První pivní extraligy Ladislav Jakl, bylo jasné, že knihu napíšu s ním. Pivař a Blondýna je konfrontací odborníka, který pivu rozumí a lehce poučuje, a nadšené začátečnice, která klade zvídavé otázky. Kniha vznikla nejen proto, že pivo je naše vášeň a zaslouží si rehabilitaci, neboť je nespravedlivě považováno jen za nápoj pro burany, ale také jako vděk tomu zajímavému světu minipivovarů a pivovarníků.

Jste žena mnoha profesí a talentů. Co je vám nejbližší a jak vše dokážete skloubit tak, že výsledek bývá excelentní?

Mě baví střídat zájmy a aktivity, u jedné činnosti bych se cítila nevyužitá. Moje profesní zaměření na rodinné vztahy, rozvody a děti je psychicky velmi náročné a nelze je vykonávat pět dní v týdnu osm hodin denně. Vyžaduje spoustu duševních sil a relaxace, což činím právě jinými aktivitami. Baví mě všechno, co dělám. Přednáším, komentuji veřejné dění, popularizuji právo, píšu, organizuji právnická setkání, věnuji se advokacii, vyrábím šperky, chodím na procházky se psy, čtu, sleduji filmy. Děkuji za kompliment, nicméně slušný výsledek je spíš otázkou strategické úvahy. Co jsem oslavila padesátku, pouštím se jen do těch věcí, které mi jdou. Co neovládám (třeba výmyk nebo francouzštinu), to už nezkouším.

Máte za sebou i vládnutí, tedy vedení rezortu spravedlnosti. Jak jste řízení tolika lidí a složité legislativní problematiky dokázala zvládnout, co bylo nejobtížnější a čím vás tato zkušenost obohatila?

Na ministerstvo jsem přišla z pozice ředitelky Justiční akademie se stovkou zaměstnanců. Měla jsem tedy už zkušenosti s řízením lidí, nicméně ministerská funkce s sebou nese nejen odborné a personální, ale i politické otázky. Nejobtížnější bylo pochopit mediální stránku výkonu veřejné funkce, s touto oblastí jsem se do té doby nesetkala. Jsem osudu velmi vděčná za tuto příležitost, a i když to bylo velmi náročné období, nikdy jsem nelitovala. Je poučné vidět, jak vypadá řízení země, jak obrovský je tlak na veřejné představitele, jak shora vypadá spousta věcí jinak. Zjistíte, že rozhodování není volbou mezi černým a bílým, ale mezi mnoha stejně kvalitními variantami. Nevím, zda jsem svou tehdejší pozici zvládla, to asi musí zhodnotit jiní, nicméně pomohla mi moje rodina a tým nejbližších kolegů a spolupracovníků, jimiž jsem se posléze obklopila. Samotný jedinec je totiž velmi zranitelný. To ovšem platí nejenom pro veřejnou funkci, ale pro celý život.

Píšete odborné texty, prózu i básně. Je to z vnitřní potřeby, nebo si to vynutily okolnosti a náhoda? Co vás na tom baví?

Na počátku, v dětství a v dospívání to bylo vnitřní puzení a vášeň pro příběhy. Psala jsem povídky do sci-fi časopisů a do novin, pro svou potřebu a pro sci-fi přátele. První knihu povídek jsem vydala v roce 2008 pro mou sestru, která vážně onemocněla. A další knihy pak následovaly. Nicméně v mé tvorbě mě velmi ovlivnili další lidé – nakladatelé, přátelé, moje praxe plná lidských příběhů. Baví mě psát, splétat dějové linky, baví mě přemýšlet o vztazích. Kniha, na které nyní pracuji, má pracovní název Vztahy v krizi. Vidím kolem sebe, jak se bortí vztahy, jak se k sobě neumíme chovat, jaké problémy nám to přináší. Vztahy jsou velkým tématem dnešní doby. To je i můj celoživotní záběr, proto o něm píšu, proto ho najdete v každém mém vystoupení nebo komentáři.

Dokážete i odpočívat? Vypadáte velmi relaxovaně a v pohodě.

Moc neodpočívám, v práci mi říkají Jaderná elektrárna. Jakmile si na chvíli sednu, dostanu nápad, a pak vstanu a jdu ho realizovat. Například v letošním roce velmi přemýšlím o důsledcích pandemie. Vidím kolem sebe i sama na sobě cítím škodlivé důsledky a nelíbí se mi, co se s lidmi kolem mě děje. Proto jsem vymyslela přívětivý projekt, protože těžká doba volá po hezkých věcech. Ještě dolaďujeme název, patrně se bude jmenovat Srdce Česka nebo Česko srdcem a zaměří se na báječné lidi, na krásná místa, na dobré skutky, aktivní spolky a vůbec milé věci kolem nás. To jsou aktivity, které mě těší a nabíjejí. Už žádné špatné zprávy a co nejméně televizních informací.

Čím by vás dokázal rok 2021 překvapit a potěšit? Co byste přála ženám, podnikatelkám a manažerkám?

Přála bych ženám, aby našly samy sebe. Aby nežily životy svých matek či okolí, které mívá plnou pusu rad a doporučení. Aby žily podle sebe, aby se měly rády, aby se obdarovávaly a aby o sebe pečovaly. O své duše i o svá těla. Pak budou mít rády i okolní světě a bude se jim dařit lépe. Také na tom každý den pracuji.

ptal se Pavel Kačer