Lidmila FuskováNěkolik let přemýšlím o tom, jak úžasné by bylo, kdyby více lidí v důchodovém věku vstupovalo do podnikání. Jak by se jim změnil obzor budoucnosti z blížícího se nicnedělání v další smysluplný díl života, který by naplnil jejich dny činorodostí, pocitem užitečnosti, sociálním zázemím. Nejhorší pro člověka je totiž nepracovat. A důchodce s novou odpovědností za chod mikrofirmy, s novou společenskou objednávkou, s možností tvořit, budovat, vidět za horizont běžného dne? Proč ne, pokud to zdraví či rodinné možnosti dovolí... S jednou takovou ženou, která si nenechala ujít životní příležitost, jsem se setkala na společenském večeru loni v listopadu při vyhodnocení soutěže Ambasador kvality pořádané Českou společností pro jakost. Byla to Dr. Lidmila Fusková, jednatelka firmy Diribet spol. s r.o. z Berouna. To, že založila svůj business až poté, kdy by si mohla dovolit jen odpočívat, jsem se dověděla jen tak mimochodem. Kdyby se právě na toto téma nestočila řeč, nikdy bych bývala netušila, že tato žena plná energie, racionální argumentace i emocí, začala žít dalším životem:

Před sedmi lety jste se rozhodla založit firmu a jako žena v důchodovém věku si plnit své sny. Jaké to jsou?

Nevím, zda obrat „plnit své sny“ se dobře hodí. K založení firmy Diribet mě vedly spíše jiné pohnutky. Zkuste si prosím představit mou situaci. Po maturitě, kdysi dávno v socialistické diktatuře, mně bylo sděleno, že jestli chci studovat, tak tedy jedině Matfyz, ale v žádném případě učitelský obor, neb můj otec byl prý vykořisťovatel. Pozor, to nebyl pro mě trest, matematika mě vždycky strašně bavila a navíc se člověk tehdy na Matfyzu snadno provdal (málo dívek, mnoho hochů). Mně se to podařilo hned ve třetím semestru. Rychle jsem však viděla, že mě matematika sice baví, ale matematiku já moc ne. Tedy když jsme volili v pátém semestru specializaci, zbyla na mne jen statistika, tehdy specializace pro ty zaostalejší. (Dnes je tomu úplně jinak!) Nu a já měla pocit, že mě osud zavál přesně tam, kde jsem měla být. Studovala jsem statistiku s nadšením a se stejným nadšením se snažila po studiu (a porodu tří dětí) aplikovat práci s daty v inženýrských oborech, zejména v kvalitě.
O to jsem se pokoušela dobrých 20 let a výsledek tedy „nic moc“. Navíc jsem stále svůj obor, který většina techniků považovala za nutné byrokratické zlo předepsané normami, jen musela obhajovat. Až najednou díky pokroku v IT množství dat ke zpracování roste a roste, a statistika, která se přejmenovala na data science (omlouvám se za toto lehké zjednodušení), se stává významným oborem. Jenže mně je málem 60, co teď?

A?

Konečně možnost pracovat s daty a aplikovat statistiku na mnoha frontách zejména v kvalitě. Tedy žádný důchod, ale na plný plyn do budování našeho „Sta(r)tUp“ Diribet. Takovou šanci si přeci nenechám ujít! Jak vidíte, zde nejde o plnění snů, ale přirozenou chuť konečně pracovat v oboru, který už není v průmyslu Popelkou, ale žádanou a uznávanou kompetencí. A moje sny? Kdybych si chtěla splnit svůj mnohaletý sen, založila bych architektonickou kancelář. Tedy kdybych nějakým zázrakem dostala šanci druhého života, studovala bych architekturu. Ale kdoví, matematika je fascinující obor!

Promýšlela jste dlouho své plány?

Myslím, že jsem se rozhodla velmi rychle. Jediný problém pro mne byl, jak zajistit, aby Diribet nebyl jen krátkým zábleskem vzhledem k mé statisticky očekávané délce života. Potřebovala jsem mladé „parťáky“. Naše děti, přestože děti dvou matematiků, dělají úplně jiné věci. Nejblíže k technice má náš prvorozený syn – neurochirurg, který umí alespoň vzít
vrtačku do ruky, nechci ale vidět, co vrtá. Nalezla jsem velmi rychle „náhradní“ potomky (doufám, že mi moji mladí společníci prominou), Jaroslava Staňka (ročník 1978), neuvěřitelně nadaného kreativního technika, kterého se mi podařilo získat již kdysi dávno pro statistiku, a Vlastimila Dolejše (ročník 1985), neskutečně nadaného programátora v tom nejširším slova smyslu. Takže je vyhráno a naše firma má zajištěnou budoucnost.

Nač jste kladla největší důraz?

Dát dohromady orchestr plný sólistů, kteří nepotřebují příliš manažerských pokynů, pracují s obrovskou vervou a radostí z udělané práce, která – a to je nejdůležitější – dává smysl, obohacuje a posouvá vpřed (jak tedy všichni dou­fáme).

Jaká je přesně vaše specializace, kdo je zákazníkem?

Naše firma stojí na třech pilířích: statistika, technika, IT. Hrubě řečeno pracujeme s daty různých výrobních technologií, a sice s kontrolními měřeními všeho druhu, ale i procesními parametry tak, abychom jak říká Bertrand Russell (už kolem r. 1950), dostali z dat informaci, která nás povede k poznání. K tomu jsme vyvinuli modulární software chy.stat (neboli „chytrá statistika“), který není ani CAQ, ani MES. Je to standardní software na řešení konkrétních úloh... A v tom je jeho síla! Tedy naši zákazníci jsou nejen kvalitáři, ale i technologové, údržba a výrobáci.

Koronavirová krize zasáhla mnohé firmy. Ovlivnila i vaše zakázky a projekty?

Oh jee, samozřejmě, celá řada projektů se posouvá, nebo dokonce ruší. Nicméně nám korona zase bezpečně ukázala, jak nedokonalé je zacházení s daty a neintuitivní statistikou. Dokonce celá řada tak důležitých studií k rychlému odhalení vlastností této pandemie je buď špatně naplánována, anebo výsledky špatně interpretovány. To nás znovu utvrzuje v důležitosti naší práce – osvětě, i když ve zcela jiném odvětví.

Kolik odborníků máte v týmu a jakými metodami se snažíte využít jejich potenciálu?

Jak už jsem říkala, jsme orchestr plný sólistů, zatím tedy spíše komorní orchestr než symfonický. Naši odborníci (15 inženýrů, informatiků a data scientistů) spolu s našimi zákazníky komponují a interpretují libozvučnou hudbu, nikdo se však nebojí disonancí.

Dá se naplánovat úspěch? Nebo spíše v něj věřit a pilně pracovat?

Myslím (a bohužel to není má moudrost, ale někde jsem to četla), že je důležité věřit, že je vaše práce smysluplná, a pak už stačí mít jen dlouhý dech... A to je i moje přesvědčení.

Měření, analýzy, statistika, data, automotive obor. Pro mnohé lidi science fiction, nesrozumitelná řeč. V čem spočívá vaše konkurenční výhoda?

Teď řeknu něco, co bude znít jako klišé. My nehledáme zákazníky, ale partnery, se kterými společně budujeme nová pokroková řešení. Tedy, kdo se s námi pustí do spolupráce, rozhodl se pro partnera „na trvalo“, pokrok se totiž nedá zastavit. Neomaleně upozorňuji naše potenciální zákazníky hned při prvním setkání (v rozporu s klasickou definicí projektu): Pozor, dobrý projekt nikdy nekončí!

otázky připravila Eva Brixi