Martina Viktorie KopeckáJsou chvíle, kdy má člověk sám se sebou víc práce než obvykle, kdy se mu změní priority života, kdy se převrátí vnímání hodnot, kdy se začne snažit, ale o úplně jiné věci než do včerejška. Většina z nás zlomové okamžiky zná. Veselé, ale i ty smutné. Během takového období nedokáže být sám, potřebuje se vypovídat, rozdělit se o radost i bolest. A když je opravdu ouvej, zkouší cokoli, jen aby se mu ulevilo.

Lidských příběhů zná Rev. Martina Viktorie Kopecká, pražská farářka Církve československé husitské, mnoho. Když jsem ji poslouchala na novoročním setkání žen podnikatelek a manažerek v našem hlavním městě organizované Agenturou Helas Heleny Kohoutové, snažila jsem se rozpoznat, jaká vlastně Martina Viktorie je. Smutná, nebo veselá? Houževnatá a pracovitá až na hranici lidských možností? Proč na cestě za štěstím zvolila povolání farářky? Nezmoudřela příliš brzy? Nedává ze sebe příliš? Netíží ji vše, co vyslechne? Pak jsem opáčila sama sobě: jsou to asi hloupé otázky. Ale přesto jsem jí některé položila:

Váš profesní příběh začíná korporátem a končí obědem s papažem, zpovědnicí a manažerským postem v církevním systému. Nevyměnila jste jedno za to samé?

Obědem s papežem příběh nekončí, skoro je to naopak! Dalo by se říci, že církev je jedním z nejstarších „korporátů“ na světě. Je otázkou, zda je výhodou, či nikoliv, že našeho „nejvyššího šéfa“ nikdo nikdy neviděl. Ale to si z toho všeho dělám legraci, vezměme to vážněji. Kněžská služba je spíše povolání než zaměstnání, nemáme obvykle úřední hodiny, knězem je člověk pořád, od rána do večera, do noci, o svátcích, o prázdninách. Jsem založením pečlivý workoholik, což je výbava, kterou jsem si s sebou přinesla i do farní kanceláře.

Proč jste se stala zrovna farářkou? Neměl by se člověk oddat tomuto povolání až v pokročilejším věku?

Do kostela chodí lidé různých věkových skupin. Zdá se, že apoštolové Ježíšova kruhu, ani sám Ježíš, nebyli v době svého aktivního působení životem protřelí starci. Jistě s věkem přicházejí zkušenosti, ale mladý farář z kazatelny netvrdí, že rozumí úplně všemu. Nesetkala jsem se s tím, že by mi někdo řekl, že ke zpovědi nepřijde, protože jsem na to moc mladá, starší farníci naopak lákají do kostela svá vnoučata, s nadějí, že by s nimi mohli do kostela na mladého faráře chodit. Já jsem ve svém životě neplánovala, že bych měla sloužit v církvi, nebyl to od dětství můj sen a ani nemáme kněžskou tradici v rodině. Ale shodou okolností jsem začala studovat teologii, ta mě nejdřív nadchla jako věda, pak už byl krůček k víře, křtu, a nakonec i službě.

Čím si lze získat důvěru těch, kteří hledají pomoc?

Tím, že budu jako farářka autentická. Jsem žena, jsem člověk, nepřísluší mi soudit, a vlastně ani rozdávat rozumy. Má služba je v doprovázení, k vedení člověka k Bohu, v modlitbách. A to se ukazuje i v mé vlastní důvěře v to, že Bůh mě vede v životě po správných cestách a na nich potkávám ty pravé lidi, kteří mě posouvají, pomáhají mi učit se a poznávat. Farář by neměl slibovat, že všechno „dobře dopadne“, protože někdy to může trvat. Nedávno jsem četla: „všechno skončí dobře, a pokud to teď tak nevypadá, tak to ještě není konec“.

V jakých životních situacích se na vás lidé obracejí? Co od vás při zpovědi chtějí slyšet? A vracejí se? A děkují?

Vyhledávají mě lidé v extrémních situacích. Buď jsou velmi šťastní – chystají se vstoupit do manželství nebo se jim právě narodilo dítě a chtějí ho nechat pokřtít. Anebo procházejí těžkou situací v životě, někdo je opustil, tedy zemřel nebo se s nimi rozešel. Hledají cestu, jak žít dál, chtějí si na chvilku odpočinout od starostí, s někým je sdílet. K přípravám ke křtu potom obvykle přicházejí tací, kteří v životě stojí před nějakou otázkou a chtějí se posunout dál, křest je do určité míry, kromě jiného, přechodový rituál, přihlášení se k Ježíši Kristu, k Bohu, vyjádření důvěry. No a zpověď je rozhovor, který spadá do oblasti duchovní péče. Je to bezpečný prostor, kde se mohu zamýšlet na svou omylností a lidskou křehkostí. Není to soudní tribunál ani policejní výslech, je to vyjádření rozhodnutí zamyslet se sám nad sebou a uvažovat o svém chování i myšlení. Farář se primárně a pravidelně stará o své farníky, tj. členy své náboženské obce, ale přicházejí i lidé z venku, všichni jsou vítáni. S projevy vděčnosti se setkávám, ale největší odměnou je pro mě to, že lidé hledají cesty k Bohu, kultivují svou duchovní krajinu a odcházejí s novou dávkou naděje.

V tom, jak porozumět člověku, se dále vzděláváte. Co studujete?

Jsem věčný student. Mám za sebou dvě vysoké školy a teologii prohlubuji dál v rámci doktorského studia. Dává mi to docela zabrat, neustále čtu a píšu, je to krásná výzva. A po absolvování výcviku v krizové intervenci jsem se rozhodla pro specializaci na rodinnou terapii psychosomatických poruch, která pozoruhodně spojuje jednak narativní, vyprávěcí přístup, a pak také duši a tělo. Teologie se s psychologií dobře doplňují, ale každý ten obor má svá specifika a jedinečnost.

Když jsem vás poslouchala na nedávném setkání žen, které připravila Agentura Helas v Praze, zdálo se mi, že na svůj věk příliš přemýšlíte. Nebrání vám to v osobním štěstí? Nezatěžuje vás to?

Nevím, jestli přemýšlím moc, nebo málo. Někdy je dobré prostě poslouchat hlas srdce a jít tou dobrodružnou cestou života bez velkého rozumování. Jenže optimální je asi určitá rovnováha, rozum a emoce neumíme oddělit, a je dobré si své myšlenky i pocity prohlížet, nehodnotit je, jen zkoumat. Učí nás to, kým jsme a kudy se vydat, abychom se rozvíjeli. A taky se tím naučíme přijímat, být doopravdičtí, nikoliv jen své karikatury nebo napodobeniny. Být sám sebou je druhem štěstí, které bychom si měli dokázat dopřát.

Zmínila jste se o tom, že už i dnes máte zoufalý nedostatek času, aktivit, které zastáváte, je hodně. Čemu všemu se tedy věnujete a jak byste vše ráda zvládala, abyste se z toho nezbláznila?

Ale vždyť já z toho už dávno blázním, jen si už umím vybrat, kvůli čemu to za to stojí. Nepouštím se do věcí, které mi nedávají smysl. Odpočívám obvykle čtením, modlitbou nebo dlouhou procházkou. Už jsem také zjistila, kde jsou moje limity, a někdy se prostě potřebuju doma zavřít s knihami, filmy a dobrou kávou a strávit den v pyžamu. Mám dobré spaní, bez toho by to asi nešlo.

Jste vlastně manažerkou, jak se však vaše profese liší od těch klasických manažerských?

Ano, mám na starost chod farní kanceláře v jedné ze svých obcí, což obnáší mimo jiné i připravit podklady pro účetní a taky někdy uklízet nebo přeinstalovat počítač – což tedy není management jako spíš holistický přístup k věci. Ale středobod mého povolání je služba Bohu a lidem. Tedy sloužím bohoslužby, svatební obřady, křty, pohřby, setkávám se s lidmi, zpovídám, navštěvuji, vzdělávám dospělé i děti. Farář když nechce, tak se vážně nezastaví.

Píšete svůj blog. Co je cílem?

Pozvat všechny, kteří by třeba do kostela nikdy nešli, aby se zamysleli nad duchovní rodinou svého života. Ale ten blog vznikl s ambicí vypsat se ze svých zážitků, farářských i osobních. Chtěla jsem ukázat, že i mladá žena, kterou zajímá móda a kultura, může být dobrou služebnicí, a že se to nevylučuje. Snažím se být sama sebou a nabízet lidem doprovázení na cestě k Bohu, nebo k přiblížení se církvi, kterou často kritizujeme, aniž bychom o ní něco věděli.

Nenapadlo vás někdy, že vám bude církev za nějakou dobu těsná, že budete potřebovat další křídla, jimiž se dá mávat v nových výšinách?

Mě netrápí ambice, kvůli kterým bych nemohla spát. Cílem je pro mě smysluplná služba, která mi dělá radost. Mám tu čest, že mohu zastupovat Církev československou husitskou ve Světové radě církví, což je pořádný rybník, kde je neustále na čem pracovat a co dělat. Naše země pro mě bude vždycky domovem, a husitská církev je tím duchovním přístavem, ale moc ráda cestuju, vylétávám z hnízda a zase se vracím.

Můžete z církve vystoupit?

Ano, z členské základny se může člověk nechat škrtnout. Avšak to jsou jen vnějškové věci, kněžství ani křest sejmout z člověka nejde, ten je v nás, i kdybychom předstírali, že o něm nevíme. Křest je nezrušitelný, je to dar, který nelze reklamovat ani vrátit, koneckonců, to by byla věčná škoda.

ptala se Eva Brixi