Kateřina FarnáKniha Jak jsem potkala Brusel, kterou vydalo nakladatelství Grada, není jen svérázný místopis. Stejně zajímavě vypovídá o její autorce. Kateřina Farná se umí dívat, přemýšlet a také to čtivým způsobem zaznamenat. To je zřejmé i z rozhovoru, který nám poskytla.

S jakými pocity se Čech usadí a žije v belgické metropoli? Co mu připadá blízké a co má problém přijmout?

Můžu mluvit jen sama za sebe. S manželem jsme se v Bruselu neusazovali úplně snadno, protože jsme do tohoto komplikovaného a náročného prostředí vpluli s miminkem. Obecně kvalitu života v zahraničí docela zásadně ovlivňuje znalost prostředí, to, zda tam máte nějaké přátele či známé, a také vaše schopnosti se domluvit cizím jazykem. Ne nadarmo se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. V Bruselu toto platí obzvlášť. Jazyky vám tam otevírají – a to doslova – dveře. V bruselském prostředí jich budete potřebovat znát více, přičemž angličtina nemusí být nutně na prvním místě. Brusel je totiž jediné oficiálně bilingvní město Belgie, tedy mnohem praktičtější je znalost francouzštiny a nizozemštiny. Pokud se pohybujete v mezinárodním prostředí nebo pracujete v úřadech EU, tak se bez vynikající angličtiny samozřejmě neobejdete. Překvapivě snadno jsem se sžila s belgickým počasím, blízká mi je tolerance Belgičanů k jinakosti a stejně jako oni mám ráda dobré jídlo, miluju čokoládové pralinky a belgická piva. Zejména lambická, takzvané kyseláče, která vůbec nechutnají ani nevypadají jako typický český půllitr. Naopak život tam dost komplikují pravidelné stávky, dopravní kolapsy, velmi nespolehliví a drazí řemeslníci a studené domácnosti. Na to si Češi, zvyklí z přetopených domovů, zvykají velmi dlouho. Někteří si nepřivyknou nikdy.

Proč o vašich zážitcích a zkušenostech vznikla docela objemná kniha s pěknými černobílými fotografiemi? Bylo pro vás těžké stát se autorkou-reportérkou?

Knížka Jak jsem potkala Brusel původně vznikla z osobní potřeby dozvědět se o tomto blízkém, a přitom vzdáleném evropském regionu, kde o své místo pod sluncem kromě stále hašteřících se frankofonních Valonů a nizozemsky, respektive vlámsky, hovořících Vlámů, bojují lidé více než 180 národností světa. Neuvěřitelný pelmel kultur, mentalit, náboženství, zájmů i vzdělání, které pozoruju na jednu stranu s obdivem, na druhou v obavě, jak tak různorodá a sociálně nevyrovnaná společnost může fungovat. Prvotní bezprostřední konfrontace, kdy jsem narážela na neporozumění z mé či opačné strany, nevěděla jsem, jak se vyrovnat s odcizením i jazykovou a mentální bariérou, co si počít s překážkami v bruselském byrokratickém systému, mně občas vháněla slzy do očí. Hledala jsem knížku, která by mi ukázala tento složitý slepenec spíš z lidské stránky. Nepotřebovala jsem klasického turistického průvodce, ale knížku, která by mi čtivou, a třeba i trochu humornou cestou, představila život v téhle metropoli, a zároveň mi odhalila její kulturu a historii. Žádná taková k mání nebyla. Tak jsem ji musela napsat já sama. Jejím základem jsou reportáže, glosy a články, které mi vycházely v českých médiích nebo na mém blogu Bruselská sojka. Ve chvíli, kdy jsem měla dost kvalitního materiálu, aby ho unesla kniha, rozhodla jsem se do toho jít. A jestli pro mě bylo těžké stát se autorkou? Do té doby jsem znala publicistiku a psaní do novin, až když jsem se pustila do knížky, mnohokrát jsem měla pocit, že jsem si toho na sebe vzala příliš, že to přesahuje mé schopnosti. Přece jen napsat několikastránkovou reportáž je úplně jiná zkušenost, než dát dohromady 360stránkovou knížku. Dnes jsem ráda, že jsem se nevzdala. Hodně jsem se naučila.

Koho jste si při psaní představovala jako zaujatého čtenáře? Nebo jste se snažila jen vypsat své dojmy?

To je dobrá otázka, protože představa takzvaně typického čtenáře skutečně zásadně ovlivnila to, jak nakonec kniha Jak jsem potkala Brusel vypadá. Když jsem rozepsanou knížku dala přečíst manželovi, byl velmi skeptický, zda to, jak ji mám koncepčně postavenou, může zaujmout i lidi mimo „bruselskou bublinu“. Stejně jako vy mi kladl otázku, pro koho tu knihu píšu. Zdůrazňoval, že by byla velká škoda, kdyby měla omezený čtenářský potenciál. Musela jsem mu dát za pravdu. A tak jsem rozšířila strukturu témat a snažila se psát takříkajíc co nejlehčím perem, protože přece jenom slovo Brusel v sobě na první dobrou nese tíhu a vážnost politiky. Chtěla jsem, aby to byla knížka pro všechny, které zajímá svět kolem. Což se myslím, i s ohledem na čtenářské ohlasy, podařilo.

Doporučíte nám návštěvu Belgie pro poznání jejích přírodních a architektonických krás a bohaté kultury?

Výlet do Belgie můžu vřele doporučit. Je to malá země, takže ji můžete projezdit nejen autem, ale také vlakem. K moři je to z Bruselu kousek, celé severomořské pobřeží projedete tramvají nebo na kole. Doporučuji zastavit se v menším letovisku De Haan, ve Vlámsku samozřejmě nemůžete minout perlu severu Bruggy, studentskou Lovaň, romantický Gent, ve Valonsku pak metropoli Lutych, historický Namur nebo Dinant, rodné město vynálezce saxofonu Adolpha Saxe. Za výlet stojí nádherně zrestaurované opatství Orval, kam se dostanete přes lesnaté Ardeny a kde vaří jedno z nejlepší trapistických piv. A celodenní návštěvu určitě věnujte Antverpám, městu diamantů, módy, designu a mého srdce, které mluví historií a uměním starých mistrů téměř na každém rohu. A tak bych mohla pokračovat...

Čím vás několikaletý pobyt v cizině a čas věnovaný psaní obohatily? Nebo litujete promarněných příležitostí?

Jednoznačně mi zahraniční zkušenost otevřela obzory. Musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny. Docela rychle jsem zjistila, že si ze mě v Bruselu nikdo nesedne na zadek. To byla velmi cenná lekce. V metropoli s tak ohromnou koncentrací vzdělaných, pracovitých a výjimečných lidí, kteří se navíc nebojí ukázat, co v nich je, a jsou obdivuhodně jazykově vybavení, je velmi náročné se v jakémkoli oboru prosadit. Má bruselská štace mě naučila hodně o sobě samé, ukázala mi, kde mám mezery a kde dosud nevyužitý potenciál. Zároveň jsem v Bruselu potkala báječné lidi, dnes snad i kamarády a kamarádky. Delší pobyt v cizině, ať už pracovní, studijní, brigádnický, nebo rodinný bych doporučila každému.

ptal se Pavel Kačer