Zdeňka Kvasničková s Lenkou Tomešovou na Klubu manažerek

Zdeňka KvasničkováPoslouchat Zdeňku Kvasničkovou, která v roce 1989 založila firmu Strelicia, přivede člověka k utvrzení se v názoru, že má smysl dělat radost ostatním i sobě samému. Radost přinášet a vidět. A to stále, bez ohledu na profesi, čas, starosti. Že stojí za to jít za svým velkým i malým cílem, bojovat, prát se se životem, nevzdávat se. A dělat, co nás baví. Zdeňku Kvasničkovou květiny. Zejména ty pokojové a péče o ně. Má však také cit pro aranžování květin do nejrozmanitějších vazeb. Dostat od ní kytičku znamená dostat pozdrav od srdce, malé poselství dobré nálady do dalších dnů. Jejím významným společníkem je humor. Dokáže ji a lidi v její blízkosti přenést přes problémy, složitá řešení ošemetných situací, konflikty, jimž se nikdo z nás občas nevyhne. Vídám se s ní na akcích PhDr. Lenky Tomešové, která vede Klub manažerek, naposledy to bylo letos na květnovém Inspiromatu v Praze. I pro tato setkání výrazných osobností české manažerské a podnikatelské scény připravuje kytice, jež hlavní aktérky provázejí domů i do kanceláří. Vznikají s potěšením a chutí.

Co vás k podnikání vlastně přivedlo?

Byl to rok 1989. Tehdy jsem byla zaměstnaná v jednom výrobním družstvu, v prodejně v centru Prahy, kde se dělaly umělé květiny. Byly vyhlášené, chodívaly si pro ně i celebrity. Vytvářely se z nich rovněž dekorace pro natáčení pohádek v tehdejší Československé televizi, to jsem měla na starost já. Po nějaké době jsem nastoupila do družstva Moděva na Plzeňské ulici, ale byla to doba, kdy se začínalo propouštět, ekonomická situace nebyla dobrá. Nechtěla jsem na nic čekat a dala jsem výpověď. A hned jsem si zřídila živnostenský list. A řekla jsem si, že uvidím, co vlastně podniknu.
Ale protože jsem květiny milovala a vlastně celé dětství jsem mezi nimi vyrůstala, můj dědeček a babička měli zahradnictví v pražských Hrdlořezích, a já s nimi bývala pořád ve sklenících i mezi záhonky, a o květinách jsem už i ledacos věděla, rozhodla jsem se, že se k nim vrátím. Tušila jsem, že to bude to nejlepší, co udělám. Nebyla jsem však vyučená zahradnice, to mi rodiče nedovolili, prý je to těžká práce, a to jsem potřebovala změnit. Abych měla doklad o tom, že kytičkám skutečně rozumím. A tak jsem si už jako dospělák udělala výuční list právě v učilišti v Hrdlořezích. Stala jsem se skutečnou zahradnicí. Mezi tím jsem ještě docházela do televize, pomáhala s dekoracemi... Jednoho dne jsme s manželem připravili vizitky a letáčky, začali jsme obcházet firmy s nabídkou péče o květiny v interiérech. Koncem osmdesátých let rostly nové společnosti jak houby po dešti a mnohé z nich od počátku pečovaly o své pracovní prostředí a image velmi silně. Pro mne to byla motivace, jak si určit nový směr své působnosti.

Neměla jste strach, že to nevyjde?

Víte, byla jsem do kytek celá žhavá, konečně jsem se jim mohla věnovat naplno a využít nejen znalosti, ale i chuť do takové práce. To bylo možná to, co mi otvíralo dveře, co dokázalo majitele firem přesvědčit. Naším prvním klientem byl Hewlett-Packard. Ten nás doporučil řadě dalších. A já se svým týmem začala tedy smluvně pečovat o květiny v jedné firmě, pak ve druhé, osobní reference i spokojenost zákazníků mi velmi pomohly.
Tehdy jsem tedy strach moc nepociťovala, byla jsem také mladší a měla jsem méně zkušeností. Samozřejmě že potom přišly chvíle, kdy jsem v noci nemohla spát, přemýšlela jsem, jak to udělat, aby mi dlužníci zaplatili, abych měla z čeho žít. Když se těch neplatičů najednou sejde několik a nemáte ani na prosté náklady, lámete si hlavu, jak zaplatíte hypotéku, do skoku vám není. Takže ano, strach znám. Vyvrcholilo to až skoro syndromem vyhoření, na mém zdraví se to podepsalo, byla jsem strašně unavená, přestala jsem se smát. Věděla jsem však, že to musím zvládnout.

Zdeňka Kvasničková s Lenkou Tomešovou na Klubu manažerekDo podnikání jste zapojila celou rodinu...

Začínali jsme s manželem, svého času s námi pracoval můj syn a snacha. Vždy jsem měla a mám několik kamarádek, které mi pomáhají, vycházíme si vstříc, třeba když jedu do lázní, vezmou povinnosti za mne. Rodinnou firmičkou jsme stále, zůstal manžel, já a kamarádky, mladí jdou dnes svojí vlastní cestou. Sortiment služeb jsme zúžili, dříve jsme se starali také o zeleň, sekali trávníky, upravovali stromy a keře, byli jsme plní sil a elánu. Obsluhovali jsme velké množství firem, třeba Českou spořitelnu i s jejími pobočkami také v Brně, Vodafone, Kooperativu, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR nebo Burzu cenných papírů Praha. Jak přibývaly roky, trochu jsme museli zvolnit a s těžkým srdcem některé aktivity utlumit.
Už jsme rozumní a nestavíme vzdušné zámky. Spíš hledíme na to, abychom vždy a včas dostáli svým slibům, aby nás práce těšila, a ne stresovala.

Založila jste i jedno květinářství, je to tak?

To bylo v době našeho největšího rozmachu. Prostě jsem se rozhodla, že „květinky mne budou živit se vším všudy“. Ale přestala jsem to všechno stíhat, tak jsem květinářství po pěti letech prodala. Také mne mrzelo, že zákazníci chtěli jen to nejlevnější, nebylo to vzhledem k tomu, proč se květiny kupují a darují, důstojné. Zůstala jsem u své největší lásky, u květin interiérových a péči o ně. To je můj osud. Mám z toho už profesní deformaci. Když třeba zastavím na čerpací stanici a jdu natankovat a uvidím, jak jim tam v květináči chřadne kytka, musím jim hned poradit, co s ní mají udělat, nebo ji aspoň zaleju...

Takže nyní se staráte o několik firemních klientů, pravidelně do budov docházíte a...

A zalévám jim kytičky. Tvrdím o sobě s nadsázkou, že jsem kytičková doktorka. Ve firmách mi říkají paní kytičková. Ale není to samozřejmě jen o konvičce s vodou. Květiny se hnojí, postřikují, leští, omývají, uzdravují, když nějaká uhyne, tak se musí vyměnit. Některým zákazníkům poskytujeme poradenství při zařizování nových prostor, jakými květinami místo vybavit, jak je rozmístit, které se tam budou hodit, a které rozhodně ne. Potíž nastává, když architekt navrhne květinovou výzdobu, aniž by domýšlel praktické souvislosti. Někdy bývá těžké vysvětlit, že taková a maková kytka tam prostě nevydrží. A že stejnou funkci zastane jiná, mnohem odolnější vůči danému prostředí. Zkrátka podnikám. Vedu účetnictví, organizuji, komunikuji s klienty, hledám příležitosti, plánuji práci.

Jaké kolizní situace jste řešila?

Třeba co s obrovskými kaktusy v jedné společnosti. To jsem se obrátila i na znalce prof. Václava Větvičku, s ním jsem ostatně konzultovala nejeden případ, s nímž jsem si nevěděla rady. Tohoto úžasného specialistu znám ještě z dob, kdy jsme k němu s dědečkem do Botanické zahrady v Praze Na Slupi vozívali naše výpěstky, které se tam o víkendu prodávaly. Také jsem často v odborné literatuře studovala některé anomálie, třeba když rostlinu napadla choroba, škůdci apod. Jsem ráda, že jsem pokaždé věci přišla na kloub a mnoho květin zachránila. Vždy jsem si umínila bojovat, byť o jedinou květinu. Nerada se vzdávám. Často se na mne klienti ve firmách obracejí: A paní Kvasničková, nemohla byste tu kytku nějak oživit? Je nějak unavená, udělejte z ní fresh! A tak se snažím. Ale také mne mrzí, že do květináčů zaměstnanci odlévají zbytky nápojů, kafe, hází tam nedopalky Ke každému Inspiromatu patří kytice Zdeňky Kvasničkovéi odpadky. Nejen že to květinám nedělá dobře, ale taky to vypovídá o kultuře člověka a vztahu k jeho pracovišti.
Kterým květinám je v kancelářských budovách dobře?

Je to fíkus, zamioculcas, anturie, klusie, tlustice. Jsou to tlustolisté rostliny, které umí hospodařit s vodou.

Je pravdou, že květina vycítí, jak to s ní myslíte?

Každopádně! Ona to pozná. Když se k ní pěkně chováte, ta pozitivní energie se k ní dostává. A podle toho dobra nebo zla se vám odmění.

Zdá se mi, že v redakci nám jdou nejlépe kaktusy.

Tak to se nezdá jen vám. V interiérech, hlavně tam, kde jsou počítače, se kaktusům dobře daří. Jestli je to tím, že přece jen kancelářská technika vyzařuje ještě nějaké to teplo, nebo jim nevadí klimatizace, nebo tím, že skutečně nepotřebují moc pozornosti, těžko říci. Jsou ale taky kytky, kterým například velice vadí klimatizace, a s tím je třeba počítat.

A které květiny doporučujete pro dobrou náladu?

Obecně ty, které mají tužší a oblé listy, třeba gumovník. Ony ty boubelaté lístečky v člověku vzbuzují takové to teplo domova, klid, dávají pocit jistoty, pohody.

Mají firmy stále zájem krášlit pracovní prostředí podle ročních období?

To ano, hlavně na jaře a před Velikonocemi, to dodáváme hlavně do kuchyněk barevné prvosenky, narcisky, stejně tak na parapety nebo do recepcí. Také kolem Vánoc a Nového roku stoupá zájem o dekorace. I tady se vyřádím, mohu tvořit. Už ve škole na základce jsem pečovala o všechny nástěnky, hodně jsem kreslila, a nyní zdobím třeba obálky s fakturami a jinými písemnostmi některým klientům kresbičkami nebo kolážemi, a oni mi pak volají, že jsem jim nastartovala pěkný den...

Pořád ještě zdobíte interiéry řezanými květinami?

Tomuto se věnujeme již méně, ale když potřebuje někdo připravit výzdobu na oslavu, k výročí nebo navázat kytice k určité společenské příležitosti, tak to udělám velmi ráda. Přece jen to ke mně patří a hlavně, je to moje celoživotní láska. Stalo se už tradicí, že chystám kytice vždy na Inspiromat Lenky Tomešové, vedla jsem také kurz zhotovení vánočních vazeb při prosincovém setkání Klubu manažerek, zájem byl obrovský.

Členkou klubu jste už hodně dlouho...

Přes dvacet let. Jednou jsem měla připravit hodně karafiátových kytic na nějaké setkání podnikajících žen a tam jsem se s Lenkou Tomešovou seznámila. Nabídla mi členství. Řekla jsem si, proč ne. Od té doby se akcí pravidelně účastním, je vždy s kým si popovídat, navázala jsem mnohá přátelství i kamarádství. Náplň klubu je pestrá, ráda se i něčemu přiučím nebo přispěji do programu. A scházet se s ženami, které žijí podobnými starostmi, není na škodu. Svým způsobem to člověka posiluje, má možnost srovnání. I to někdy obyčejné popovídání má svou cenu a smysl.

Jakého životního kréda se držíte?

Spoléhat se sama na sebe. To mne naučil tatínek a mně se to velmi vyplácí. Proto jsem zůstala OSVČ. A pak také: Důvěřuj, ale prověřuj. To funguje, pak mám klid na duši. A mít klid na duši je cesta k tomu, jak vše zvládnout, otvírá prostor vidět věci jinak, nově a s láskou. V mém případě ke kytičkám.

ptala se Eva Brixi