Monika HodáčováNe každý den je posvícení, tvrdívá se. A všichni víme, že je to pravda. Nejen v osobním životě, ale také v podnikání, při náročné manažerské práci, i při řešení drobných lidských banalit. Někdy však bývají chvíle horší. Takové, které složitě zasáhnou do našeho já. Ženy to vnímají citlivě, hodně přemýšlejí, a někdy nedokáží nalézat správná a optimistická východiska. Právě jim je určena nová publikace nakladatelství Grada nazvaná Ještě můžu vzlétnout s podtitulem Laskavý průvodce ženy středního věku. Napsala ji Monika Hodáčová, původní profesí učitelka, která se dnes zabývá psychologií a psychoterapií, a také ráda píše. Její vlastní osobní příběh ji inspiroval k zamyšlení nad tím, proč se nevzdávat, ale naopak hledat radosti a jít za štěstím. Byla by ráda, pokud by knížka pomohla najít novou cestu i dalším ženám. V každé lidské bytosti je totiž neobjevený potenciál…

Myslíte si, že je mezi námi hodně žen, které potřebují vybídnout k tomu, aby si dodaly odvahy uvědomit si sebe samu a využít možností, které se nabízejí k jejich seberealizaci i nacházení štěstí?

Určitě ano. Nakonec to byl i jeden z hlavních důvodů, proč vznikla má knížka. Je obecně známé, že střední věk (o kterém hovoříme přibližně od 45 let) nás často nutí k rekapitulaci. Nastupuje určitá únava a otázky, jak to bude s naším životem dál. Tyto otázky přicházejí, i když se naše životy liší. Některé ženy mohou být na vrcholu kariéry, ale zažívají pocit vyhoření, jiné naopak cítí rozčarování, že toho v životě vlastně moc nedokázaly. Pak je ten správný čas se zamyslet nad tím, jaký směrem budu pokračovat. Řekla bych, že možností se nám dnes nabízí víc než kdykoli předtím, tak proč je nevyužít. Jen je třeba si je vůbec uvědomit, a to chce určité odhodlání a chuť alespoň něco ve svém životě změnit.

Nezdá se vám, že touha po uplatnění se, snaha okusit špičku kariéry, být uznávanou osobností jsou ambice zbytečně vykoupené ztrátami na zdraví, vyrovnanosti, pohodě, harmonické rodině?

Myslím si, že tahle touha přichází mnohem dřív než ve středním věku, tam už právě spíš sčítáme ztráty a nálezy. Pokud žena nějakou kariéru vybudovala, může samozřejmě pociťovat i negativa, které jí to vše přineslo. Minulost ale nezměníme, a tak je třeba se smířit s tím, že jsme dělaly to, co jsme v danou chvíli považovaly za nejlepší, a pak se rozhodnout, jak dál. No a co se týká žen na počátku kariéry, je to vždycky otázka osobních priorit. Pokud žena opravdu touží po takové seberealizaci, čtyři roky na mateřské dovolené asi šťastná nebude. Je ale třeba pečlivě hledat svou vlastní cestu a zároveň ji neustále reflektovat v souladu se svými prioritami. Třeba právě proto, abychom se zastavily dřív, než dojde na zmiňované ztráty. Vždycky přicházejí upozornění, že něco není v pořádku, ale musíme jim věnovat pozornost.

Co ženy v pozdnějším věku hledají? Hledají vůbec něco?

Každý člověk, který o svém životě přemýšlí, zároveň hledá. Někdo hledá klid, někdo chce naopak začít konečně žít podle svých představ, někdo se těší na vnoučata. A za tím vším se skrývá hledání smyslu, který svému životu dáme. Může nám to znít pateticky, ale přece vše, co děláme, děláme z nějakého důvodu. Je tedy dobré si co nejčastěji, třeba i několikrát za den, položit otázku: „Proč právě teď dělám právě tohle, jaký to pro mě má smysl“?

Zaujala mne kapitola nazvaná Naplánujte si radost. Cožpak to jde?

Když si plánujete dovolenou, kupujete lístky do kina, jdete jezdit na kole, děláte to přeci proto, že vám to přináší radost. Děláme to tak všichni, není na tom nic složitého. Zase jde hlavně o to, abychom si to dostatečně uvědomovali. A tedy abychom na to nezapomínali. Malou radost si můžeme naplánovat na každý den, něco, na co se budeme těšit a na co si večer s úsměvem vzpomeneme. Večerní rekapitulaci našich radostných zážitků přitom považuji za velmi důležitou. Připomenout si, co jsem pro sebe dnes udělala, ale i to, co pěkného se mi prostě stalo. Každý den nám nějaké příležitosti pro radost nabízí, stačí si jich všimnout.

Kniha je určena především těm, které mají už kousek života za sebou. Proč právě jim? Nebo také těm, které prožily velké zklamání, smutek, trauma, a nedokázaly zatím najít můstek zpět, k výškám, jež si jejich charizma zaslouží...

Každý autor má svá témata, která ho oslovují. Mě už od mládí inspirovaly příběhy žen, které vedly zajímavé, naplněné životy. Pídila jsem se právě po odpovědích na smysl života. Ke skutečným odpovědím ale musíte dospět. Často se tak děje právě tehdy, kdy překonáme něco těžkého, zažije smutek, pocit, že se nám život rozbil na kousíčky. Když ho pak pomalu začínáte skládat zpět nebo ještě lépe přetvářet do nějaké nové podoby, hledáme povzbuzení, podporu, inspiraci. A mým přáním by bylo, aby se kniha pro někoho právě tím můstkem k výškám stala. A nemusí to být cesta do oblak, někdy se stačí jen trochu povznést.

Co vás vyprovokovalo k vytvoření právě takové publikace? Váš osobní příběh?

Ano, kromě toho, co již bylo řečeno, to byl i můj osobní příběh. Sama na sobě totiž zažívám, že svůj příběh člověk může měnit, že si může plnit své sny, aniž by za tím šel tvrdě a bezohledně. Narodila jsem se jako introvert a ještě jsem měla velmi úzkostlinou výchovu. Takže ač jsem byla milované dítě, mé sebevědomí bylo dlouhé roky na nule. Celou základní školu jsem neměla žádné kamarádky, když jsem někam přišla, připadala jsem si neviditelná. A to ještě dlouho do dospělosti. Asi i díky své lásce k psychologii a hloubavosti jsem dlouhé roky hledala cestu, jak to změnit. Ale ještě na prahu padesátky jsem měla pocit, že se mi to moc nepovedlo, že můj život je v mnoha ohledech dobrý, ale pořád něco důležitého chybí. A najednou se to zlomilo. Vlastně sama nad tím pořád žasnu. Ale i díky tomu mohu ženám, které na tom jsou podobně, s klidným svědomím říkat: „Ano, je to možné, ještě můžete vzlétnout.“

Jednoznačný závěr: ženy by se měly snažit žít plnohodnotně, ať už je zaskočí jakákoli krize. Vždy se před člověkem otvírají příležitosti, a vy se snažíte na to upozornit. Snaha něco změnit je lepší než polykat prášky na depresi. Záleží však na komunikaci, také na nepatrných drobnostech, které přetváří svět. Někdy stačí otevřít knížku, jindy prohodit pár slov v parku na lavičce s neznámým nebo pět sazenic kadeřávku. Souhlasíte?

Ano, vystihla jste to velmi krásně. Snad jen s tím doplněním, že když přijde opravdu velká krize, těžká událost, je třeba na její zpracování určitý čas, případně odborná pomoc. Bylo by naivní očekávat, že při těžké životní ztrátě si přečtete příručku a s úsměvem budete vstupovat do každého dalšího dne. I smutek do života patří. Teprve když ho přijmeme, můžeme i vedle něj začít zase pomalu prožívat chvíle radosti a naplnění. Právě i z těch maličkostí, které nám život nabízí. Nakonec právě z maličkostí vznikají velké věci. Svým čtenářkám bych proto přála, aby byly otevřené všemu dobrému, co do jejich života přichází. Prostě jít životu naproti.

otázky připravila Eva Brixi