aneb Pod pojmem učení si nemusíme představovat jen tradiční formy vzdělávání

Vzpomínky na školní léta, na spolužáky a kantory nás provázejí celý život. V hlavě a srdci zůstávají především ti, od nichž jsme se něco naučili. Školu jsme zpravidla opouštěli s radostným pocitem, že léta učení – mučení máme za sebou. Jak jsme se mýlili! Vzdělávání je nikdy nekončící proces. Učit se můžeme ze života, ale ani to nemusí stačit, znovu vyhledáváme odborníky. A jak se říká, proč chodit ke kovaříčkovi, když můžeme zajít za kovářem. Když jsme se chtěli dozvědět o současnosti vzdělávání zejména pro firemní klientelu, oslovili jsme Ing. Zdenku Vostrovskou, CSc., předsedkyni představenstva a výkonnou ředitelku společnosti 1. VOX a.s.

Pořádáte vzdělávací programy už dvě desetiletí. V čem vidíte největší změnu mezi tehdejší dobou a dneškem ve vašem oboru?

Jo, časy se opravdu mění. Před dvaceti lety ještě frčely korespondenční lístky, na stolech vyzváněly pevné linky a tehdejším z dnešního pohledu již prehistorickým počítačům kralovala T602. Internet s fazonou 2017, to je úplně jiný svět. Ba co svět – celý vesmír. V 90. letech byl doslova hlad po vzdělání a v turbulentních časech změny si málokdo všímal detailů. Dnes je vzdělávací trh stabilizován a klienti jsou schopni nekompromisně odlišit kvalitu od nekvality. Toho se nebojím, naopak. Podařilo se mi vytvořit vynikající lektorský tým. Mnohá jména lektorů začala mezi klienty fungovat úplně stejně jako oblíbená tržní značka.

Jaké formy vzdělávání patří k nejoblíbenějším a nejefektivnějším a o co nejvíc projevují zájem malé a střední firmy?

Roste oblíbenost e-learningu, šetří čas i peníze, má přiměřené organizační nároky, nejsou problémy se studijní literaturou, tempo se přizpůsobuje možnostem studujícího, zkrátka samá pozitiva a pedagogické jistoty. Vůbec to však neznamená, že by se tradiční formy výuky ocitly v nějakém didaktickém muzeu hned vedle zlomené rákosky a zaprášené busty Jana Amose Komenského. Klasická výuka slaví možná až překvapující comeback a můžeme se jen domýšlet, zda je důvodem stále vzácnější živý kontakt v džungli digitálních vztahů nebo charizma (alespoň v některých případech) lektorovy osobnosti. Nejoblíbenější jsou prakticky zaměřené semináře, které poskytují konkrétní návody k řešení.

Ano. Hodí se například k prověrce tzv. tvrdých znalostí. Nabídku online vzdělávání neustále rozšiřujeme, a to nejen na základě vlastního rozhodnutí, ale především v přímé zpětné vazbě na očekávání a přání našich klientů. Jsme si samozřejmě také vědomi limitů, které tato forma vzdělávání má. Vzpomínám si na kreslený vtípek, kdy u počítačové klávesnice sedí dva pejskové, a jeden říká druhému: „Na internetu nikdo nepozná, že jsi pes.“

A co si představit pod vaším termínem „zakázkové vzdělávání“?

Jsou to zakázkové kurzy na míru, v pravém smyslu toho slova. Realizují se ve třech hlavních oblastech. Prvá – proškolit jedno téma (například stavební zákon) nebo skupinu lidí určených pro práci v call centru. Druhá – klient přichází s představou o určitém typu vzdělávacího programu a my tuto představu naplníme. Typické jsou v tomto ohledu kurzy pro střední management. A třetí – firma XY hodlá provést zásadní změny a svůj lidský kapitál potřebuje v předstihu připravit na nové situace. I zde jsme schopni každému vyjít maximálně vstříc, a uděláme to rádi. Ostatně jeden z aforizmů, tuším spisovatele Gabriela Lauba, říká, že když praotec Noe začal stavět svoji archu, ještě nepršelo.

Jsme jako profesionálové odsouzeni k celoživotnímu učení, nebo se týká jen úzkých skupin specialistů?

Nejen jako profesionálové – vždyť pod pojmem učení si nemusíme představovat jen tradiční formy vzdělávání, které jsou tak či onak vázány na vzdělávací instituce. Z podstaty se dlouho žít nedá, a když, tak špatně. A to nemluvím o tom, že za dveřmi netrpělivě přešlapuje čtvrtá průmyslová revoluce, čili průmysl 4.0. Ne všichni z toho však mají radost. Zvláště pak ne ti, kteří už předem, ať již z pohodlnosti, či obav z neznámého, rezignovali sami na sebe.

Věříte na rekvalifikace? Co ovlivňuje jejich úspěšnost, počty nezaměstnaných vrácených do pracovního procesu?

Poptávka po rekvalifikacích úzce souvisí s politikou zaměstnanosti. V 90. letech byly tyto kurzy velmi žádané i oblíbené. Potom organizace těchto kurzů přešla do působnosti úřadů práce. Bohužel mám takovou zkušenost, že tyto kurzy sice nebyly pro nikoho drahé, ale s výsledky ne vždy alespoň uspokojivými. Slovo levně totiž ani náhodou není synonymem slova důkladně. Rekvalifikace samozřejmě svůj smysl nikdy neztratí – je však důležité, aby byla organizována přímo v regionech tak, aby mohla být patřičně efektivní.

Jak dokážete vzbudit zájem a aktivní přístup posluchačů na vašich kurzech a seminářích?

To by byla otázka spíše na moje lektory než na mě. Naše kurzy propagujeme neustále formou intenzivních a permanentních marketingových kampaní. Každý ví, co ho na kurzu či semináři čeká. Předpokládáme tedy, že zájem a aktivita posluchačů vyplývá již z toho, že se pro konkrétní formu vzdělávání rozhodli. Nikdy nenabízíme nic, co by bylo v rozporu s realitou. V tom se možná někdy komerčně poškozujeme, ale současně chráníme své dobré jméno. V kabelce nosím klíče od svého auta, nikoliv od maringotky Barnumova cirkusu.

Podle jakého kritéria vybíráte své spolupracovníky, především přednášející?

Bez nadsázky – projít lektorskou líhní Voxu je pomyslným vrcholem lektorovy kariéry, nejvyšší meta. Nejen v Praze, ale i v rámci republiky. Platí to nejen pro lektory hard, ale také soft dovedností. Fungujeme v mezinárodní síti a jako jediní v Česku máme „áčko“. To ne­jen těší, ale také zavazuje.

Kam se bude vzdělávání ubírat v budoucnosti?

Kvalita vzdělání klesá. To není staromilectví, to je realita. Učím už mnoho let, takže vím, o čem mluvím. Nemám ráda lidi, kteří chtějí chodit jen na tzv. „kuchařky“ – nevědí sice o věci nic, nechápou souvislosti a ani si je neuvědomují, ale v rychlém pseudointelektuálním fastfoodu chtějí v mžiku zkonzumovat co největší kvantum z kontextu vytržených souvislostí. Oblíbený bonmot praví, že vzdělání je to, co člověku zůstane, když zapomene všechno, co se naučil. Nu, možná, že i zapomene. Ale vždycky má šanci si vzpomenout. Ovšem tam, kde nikdy nic nebylo, vzpomínka nikdy nevyraší. Proto se hlupáci nemusejí bát sklerozy.

za duchaplné odpovědi poděkoval
Pavel Kačer