S logem a nabídkou služeb společnosti CCS se potkáte téměř na všech čerpacích stanicích v České i Slovenské republice. CCS Česká společnost pro platební karty s.r.o. je v současnosti se svými produkty největší firmou svého druhu ve střední a východní Evropě. Na trh vešla 1. září 1991. Přesně o rok později do ní nastoupila jako řadový pracovník vystudovaná učitelka Hana Ševčíková. Postupně se propracovala až do top managementu – na pozici provozní ředitelky a jednoho ze dvou prokuristů společnosti.

Se značkou CCS jste tedy téměř od jejího počátku...

Přesně tak. Nastoupila jsem na základě inzerátu 1. září 1992, tedy v den prvních narozenin firmy. Pamatuji si, že jsem tehdy přišla po mateřské dovolené první den do práce a kolegové mě rovnou zvali na večírek k ročnímu výročí společnosti. Původním povoláním jsem ale učitelka. Myslím, že v současné době by už taková kariéra, jakou zažívám já, nebyla myslitelná. Ale v devadesátých letech potřební profesionálové na trhu nebyli. Manažeři v současném slova smyslu neexistovali, a lidé, kteří měli chuť něco dokázat a práce je bavila, se mohli vypracovat na pozice, o kterých na počátku kariéry třeba ani ve snu neuvažovali.

Vyměnit ale zaměstnání učitelky za práci ve firmě na palivové karty, to je docela velká změna...

Nepochybně. Původně jsem chtěla být učitelka a práce mě opravdu bavila. Pak ale zasáhl osud, a všechno bylo jinak. Chtěli jsme s manželem naší prvorozené dceři pořídit ještě bratříčka, a narodila se nám rovnou dvojčata. Krásné bylo, že jsem se dozvěděla pouhé tři týdny před porodem, že místo jednoho miminka budou dvě. Představa, že po mateřské budu dál učit ve škole, už pak ve mně takové nadšení nevzbuzovala. Děti se narodily v roce 1987 a já jsem si o pět let později začala hledat novou práci. Listopad 1989 jsem strávila s dětmi doma, a potom už bylo všechno jinak. Když nastal čas návratu do zaměstnání, začala jsem pročítat inzeráty a vytipovala jeden od firmy CCS. Mojí první pracovní náplní bylo zpracování dat. Jednoduše přede mě tehdy položili obrovskou krabici plnou objednávek, změn ve smlouvách a podobných záležitostí a řekli mi, ať je co nejdříve zpracuji. Brala jsem to jako výzvu.

Měla jste tedy v rukou doslova základy podnikání firmy – na vás záleželo, jak získáte a obsloužíte řadu budoucích klientů, tedy jak si poradíte s tím nejdůležitějším...

První zákazníci už karty používali několik měsíců, ale největší potenciál – jména a kontakty dalších zákazníků měla CCS právě v těch krabicích. Myšlenka nabízení služeb spojených s palivovými kartami se zrodila v hlavě jednoho ze zakladatelů firmy. Za minulého režimu, když tehdejší podniky a organizace v bývalém Československu potřebovaly tankovat, dostávali řidiči papírové poukázky na litry pohonných hmot. Po roce 1990 se ale trh s čerpacími stanicemi liberalizoval, vstoupily sem firmy jako Shell, OMV a další, a s nimi i nabídka různých cen za PHM. Poukázky na ně tím pádem ztratily smysl a skončily. Všechny tehdy ještě státní subjekty musely začít platit pohonné hmoty hotově. Dávaly zaměstnancům zálohy, jejichž skutečné použití na pohonné hmoty se velmi obtížně kontrolovalo. Zakladatele CCS inspiroval systém v Německu, kde měli kartu a vlastní terminály. CCS tedy vznikla jako společnost založená Benzinou a jednou německou lokální společností, která poskytla základní know-how, včetně terminálů. Od založení v září 1991 se začaly postupně podepisovat smlouvy s obchodními místy, a vznikala tak akceptační síť. V březnu následujícího roku pak CCS začala vydávat první karty a okamžitě se začaly v CCS vršit stohy objednávek od dalších a dalších zájemců.

Začínala jste u třídění jmen budoucí databáze. Přes jaké pozice jste se dostala k té současné, kdy jste zároveň provozní ředitelkou i jedním ze dvou prokuristů společnosti?

Asi po půl roce vzniklo z „třídění krabic“ oddělení, které se jmenovalo Správa zákaznických účtů a já se stala jeho vedoucí. V roce 1997 pak došlo k významné změně v CCS. Její tehdejší majitelé vytvořili holding, do kterého spadalo zhruba deset spřátelených firem, které buď spolupracovaly s CCS, nebo byly nějak provázané. Tehdejší management se začal věnovat řízení holdingu a v CCS potřebovali do vedení nové lidi. Rozhodli se dát jako prvním šanci lidem z CCS.

Tento trend v personalistice panuje v CCS dosud?

Dá se říci, že ano. Samozřejmě přišli i lidé z venku, ale ve většině případů se v první řadě hledá vhodný člověk uvnitř firmy. Tehdy v roce 1997 mně zavolal obchodní ředitel společnosti a nabídl mi pozici obchodní ředitelky v CCS. Pro mne to bylo jako blesk z čistého nebe. Dostala jsem pár dní na rozmyšlenou, nabídku jsem poté přijala a setrvala v této funkci do roku 2000. Následujících jedenáct let jsem pak měla na starost úsek služeb zákaz­níkům. V jejich průběhu ale došlo k naprosto radikální změně, když v roce 2006 převzal společnost CCS investiční fond. Od roku 2007 vlastní CCS americká společnosti Fleetcor.

Provozní ředitelkou CCS jste tedy od roku 2011?

Ano. Od té doby mám v péči celou naši akceptační síť, kontaktní centrum, oddělení zákaznické podpory karet a zákaznické podpory produktu monitorování vozidel – Carnet, a to jak pro Českou republiku, tak pro Slovensko. Práce mám opravdu hodně, ale baví mě hlavně proto, že jsou přede mnou stále nové výzvy.

Během svého mnohaletého působení u CCS jste zažila i několik zlomových okamžiků. Bezesporu jste při jejich řešení musela myslet na svou rodinu a osobní život. Co pro vás bylo rozhodující? Co potřebuje žena, aby mohla jít výzvám naproti?

Určitě dobré rodinné zázemí. V mém životě hraje velkou roli můj manžel. Bez jeho trvalé podpory a aktivního zapojení do péče o děti a jejich výchovy by mnohé nešlo. Letos jsme oslavili 32. výročí svatby, a předtím jsme spolu ještě sedm let chodili. Máme léty prověřený vztah, můžeme se jeden na druhého spolehnout a pojí nás řada společných zájmů.

Odkud tak činorodá žena jako vy bere energii?

Mám ráda aktivní odpočinek, a nejvíce mě nabíjí práce na zahradě. Miluji květiny, máme jich hodně i doma. Trochu to u nás vypadá jako v botanické zahradě. A zoologické vlastně také. Můj manžel je totiž zase milovníkem všech možných zvířat, takže máme asi čtyřicet papoušků, několik sov pálených, hady, chameleona... Občas se k nám chodí na zvířátka dívat dokonce i děti ze školy z Veltrus.

Hodně se nyní diskutuje o rovnoprávném postavení žen, o jejich uplatnění v profesi tak, aby při tom ještě zvládaly roli matky a péči o rodinu. Jak vnímáte toto téma?

Mohu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. Pracuji naštěstí ve firmě, která ženy nijak nediskriminuje a nedělá rozdíly ve výši platů mužů a žen. V jednom období dokonce tři čtvrtiny managementu tvořily ženy. Bohužel zdaleka ne v každé profesi a v každé firmě to platí stejně. Samozřejmě se mi líbí, pokud se muži chovají k ženám galantně, pomohou do kabátu, otevřou dveře, zkrátka ženu akceptují. Na druhou stranu jsem ale proti jakékoliv diskriminaci, tedy i mužů na úkor žen.

Milan Hulínský  

foto: CCS